ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.3645.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 3645/2017-395
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně MPM – QUALITY v. o. s., identifikační číslo osoby 479 87 430, se sídlem ve Frýdku-Místku, Příborská 1473, zastoupené JUDr. Milanem Kyjovským, advokátem, se sídlem v Brně, Poštovská 8c, proti žalované České republice – Úřadu průmyslového vlastnictví , se sídlem v Praze 6, Antonína Čermáka 2a, o zaplacení 145 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 448/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2017, č. j. 20 Co 23/2017-370, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 3. 2017, č. j. 20 Co 23/2017-370, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 145 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla vzniknout nepřiměřenou délkou řízení o prohlášení neplatnosti ochranné známky slovně – grafické ve znění „PRIM“, č. spisu 53821, vedeného Úřadem průmyslového vlastnictví (dále jen „Úřad“) k návrhu společnosti ELTON hodinářská, a. s., ze dne 4. 1. 2006. Dne 12. 2. 2007 Úřad návrh zamítl. K rozkladu navrhovatelky rozhodnutí předseda Úřadu dne 8. 11. 2013 zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Následně Úřad rozhodnutím ze dne 7. 4. 2014 návrhu vyhověl a dne 17. 10. 2014 předseda Úřadu rozklad podaný žalobkyní zamítl a potvrdil prvostupňové rozhodnutí. Rozhodnutí předsedy Úřadu nabylo právní moci dne 20. 10. 2014.
2. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby s tím, že délka řízení byla ovlivněna specifičností řízení ve věcech ochranných známek, nutností vyčkat s rozhodnutím ve věci samé na rozhodnutí v související věci i mimořádnou složitostí těchto řízení. K prodloužení řízení přispělo i uplatňování procesních práv účastníky řízení, zejména žalobkyní, která podávala velké množství různých replik, návrhů apod. Podle žalované délka správního řízení odpovídala procesní a skutkové složitosti věci a s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu nebyla nepřiměřená.
3. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 9. 2016, č. j. 11 C 448/2015-337, zamítl žalobu (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
4. Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“) napadeným rozsudkem ze dne 2. 3. 2017, č. j. 20 Co 23/2017-370, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
5. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, podle kterého posuzované řízení trvalo po dobu osmi let a devíti měsíců (od 4. 1. 2006 do 20. 10. 2014), probíhalo před Úřadem a poté předsedou Úřadu (opakované rozkladové řízení), a v obdobích od 30. 7. 2007 do 29. 05. 2008, od 30. 9. 2011 do 1. 3. 2012 a od 25. 5. 2012 do 28. 6. 2013 v něm nedošlo ze strany Úřadu k žádným úkonům. Provedeným dokazováním však bylo prokázáno, že Úřad vyčkával vydání rozhodnutí v souvisejícím řízení, které bylo zahájeno dříve a v němž byly řešeny zásadní otázky pro rozhodnutí v posuzovaném řízení, zejména otázka aktivní legitimace společnosti ELTON hodinářská, a. s. (zda byla či nebyla právní nástupkyní státního podniku ELTON a zda vstoupila či nikoliv do práv k označení „PRIM“) a zda je předmětné označení „PRIM“ autorským dílem či nikoliv, případně kdo je jeho autorem.
6. Související řízení probíhalo rovněž v dvouinstančním správním řízení před Úřadem (námitkové řízení a opakované rozkladové řízení) a dále před správními soudy, konkrétně třikrát před Městským soudem v Praze a dvakrát před Nejvyšším správním soudem.
7. Po pravomocném skončení souvisejícího řízení dne 3. 9. 2013 Úřad v posuzovaném řízení postupoval plynule, což vyplývá z přehledu položek kmenového řízení. Úřad v řízení postupoval bez zbytečných průtahů a žalobkyní vytčená období nečinnosti spadala do období, kdy vyčkával pravomocného rozhodnutí v souvisejícím řízení. O výrazné složitosti a obtížnosti obou dvouinstančních řízení před Úřadem svědčila opakovaná rozkladová řízení a v případě souvisejícího řízení i opakovaná rozhodnutí správních soudů dvou instancí, rovněž i množství návrhů, vyjádření a důkazů účastníků těchto řízení, s nimiž se Úřad musel vypořádat.
8. Odvolací soud uvedl, že při vědomí závěrů plynoucích z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, uveřejněného pod číslem 113/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na posuzované řízení nedopadá článek 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluvy“). Posuzované řízení se týkalo nároků k ochranné známce, vycházejících výlučně z veřejnoprávního předpisu, nejedná se tak o nárok soukromoprávní povahy a neuplatní se tak presumpce vzniku nemajetkové újmy na straně žalobkyně v důsledku případné nepřiměřené délky řízení a takovou skutečnost by musel žalobce v řízení nejenom tvrdit, ale i prokazovat.
9. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě nelze shledat v postupu Úřadu nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Pro posouzení předmětné otázky šlo za využití judikatury Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 5. 10. 2010, č. j. 30 Cdo 4761/2009) uzavřít, že nesprávný úřední postup v důsledku nepřiměřené délky řízení lze dovodit pouze tehdy, jestliže k prodloužení řízení nezanedbatelným způsobem přispěl postup orgánu veřejné moci. V daném případě nelze Úřadu v jeho postupu v posuzovaném řízení nic vytknout, neboť řízení probíhalo plynule mimo dobu, kdy bylo třeba vyčkat rozhodnutí v souběžně vedeném řízení, které s posuzovaným řízením zcela zjevně souviselo.
10. Konečně odvolací soud uvedl, že vzhledem k tomu, že v posuzovaném řízení nedošlo bez ohledu na jeho délku k nesprávnému úřednímu postupu, nemohl žalobkyni vzniknout nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu §31a OdpŠk. Nebylo pak již rozhodné, jaký význam řízení pro sebe přikládala, když tato okolnost by byla významná jen jako hodnotící kritérium pro stanovení výše zadostiučinění ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) OdpŠk.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně (dále též „dovolatelka“), zastoupená advokátem, v celém rozsahu dovoláním a navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
12. Podle dovolatelky je dovolání přípustné, neboť napadené rozhodnutí ve smyslu §237 občanského soudního řádu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1008/2010, když při řešení právní otázky přiměřenosti kmenového řízení dospěl k právnímu závěru, že délka kmenového správního řízení napadená žalobkyní byla přiměřená a orgán veřejné moci postupoval v kmenovém řízení správně, když vyčkával vydání rozhodnutí v souvisejícím vedlejším řízení, a to bez jakéhokoli zohlednění průběhu tohoto souvisejícího vedlejšího řízení, resp. posouzení, zda vedlejší řízení bylo skončeno v přiměřené lhůtě.
13. Naproti tomu v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1008/2010 podle dovolatelky dospěl Nejvyšší soud k závěru, že probíhá-li vedlejší řízení, před jehož skončením nelze v původním řízení pokračovat, prodlužuje se nutně původní řízení o dobu, po kterou je vedlejší řízení vedeno. V takovém případě je však třeba zkoumat, zda ve vedlejším řízení byla věc projednána v přiměřené lhůtě a jestliže délka vedlejšího řízení přiměřená není, a to z důvodů přičitatelných státu, tj. došlo-li ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk k porušení práva účastníků vedlejšího řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě, promítá se tato skutečnost i do závěru o nepřiměřené délce původního řízení. Podle dovolatelky se však soudy v nynější věci nezabývaly otázkou, zda délka souvisejícího řízení byla přiměřená, a bez dalšího učinily závěr o přiměřenosti délky posuzovaného kmenového řízení.
14. Nadto dovolatelka uvedla, že nesdílí názor, že žalovaná musela v kmenovém řízení vyčkat vydání pravomocného rozhodnutí v řízení souvisejícím, resp. že souvislost obou řízení nebyla taková, aby rozhodnutí vydané v jednom z nich mělo tak podstatný vliv na rozhodnutí v řízení kmenovém, když poukázala na mnohem dřívější (oproti podání přihlášky ochranné známky ve vedlejším řízení) zápis známky, jejíž neplatnost byla posuzována v kmenovém řízení, jakož i na zásadní rozdíl v seznamu výrobků a služeb, kterým byla posuzovanou známkou poskytnuta ochrana. Nadto v případě obou známek ani v době podání návrhu na prohlášení neplatnosti známky a ani v době podání námitek proti zápisu přihlášky nové ochranné známky se v osobách majitele známky a přihlašovatele známky nejednalo o totožný subjekt. Krom toho, i kdyby spolu obě řízení souvisela, je podle dovolatelky zcela absurdní, aby orgán veřejné moci omlouval značnou délku jednoho řízení průtahy, k nimž dochází v řízení souvisejícím, a které je nadto vedeno před týmž orgánem veřejné moci.
15. Dovolatelka s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1355/2012, dále uvedla, že pokud řízení jako celek neodpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat – z důvodů na straně orgánu veřejné moci – je nutno považovat délku řízení za nepřiměřenou a úřední postup v takovém řízení za nesprávný.
16. Dovolatelka s odkazem na ustanovení §6 odst. 1 správního řádu uvedla, že žalovaná je povinna vyřizovat věci bez zbytečných průtahů v přiměřených lhůtách, k čemuž má i prostředek v §36 odst. 1 správního řádu, který ji umožňuje zamezit opakovaným a nebo nedůvodným návrhům a vést řízení v souladu se zásadou rychlosti a hospodárnosti. Žalovaná však této možnosti využila bez zjevného důvodu až dne 28. 8. 2013. Vydané rozhodnutí žalované pak ovšem vycházelo ze skutkového stavu, který byl zjištěn již z počátku řízení, přičemž na tato skutková zjištění neměla „výrazná procesní aktivita účastníků“ zásadní vliv. Usnesení, kterým byla stanovena lhůta pro podávání návrhů účastníků, tak mohlo být vydáno podstatně dříve.
17. V této souvislosti dovolatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3759/2009, s tím, že soud v kompenzačním řízení musí především vyřešit otázku, zda posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhé, a to ve srovnání s dobou, kterou by bylo možno vzhledem ke skutkové, procesně a hmotně právní náročnosti považovat za dobu přiměřenou. Pro závěr o nepřiměřenosti doby řízení přitom může svědčit i to, že soud prováděl důkazy či jiné úkony, o nichž mu mohlo být již od počátku známé, že nebudou podkladem pro rozhodnutí ve věci samé, a že jsou tedy nadbytečné, přičemž jen tyto úkony způsobily prodloužení délky řízení. Dle dovolatelky skutečnost, že soud prováděl nadbytečně důkazy, může svědčit pro závěr o nepřiměřené době řízení tehdy, jestliže věc bylo nepochybně možno rozhodnout i bez těchto důkazů.
18. Konečně dovolatelka soudům s odkazem na ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř. vytkla, že pochybily, když žalobkyni nepoučily o nutnosti doplnit tvrzení a navrhnout důkazy o vzniku nemajetkové újmy a příčinné souvislosti. Pokud by se tak stalo, mohla by dostát své povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti a navrhnout k jejich prokázání odpovídající důkazy.
19. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné podle §237 o. s. ř. odmítnuto, případně zamítnuto, neboť dovolání nesplňuje vymezení důvodu dovolání a předpokladů přípustnosti dovolání.
20. Namítá-li dovolatelka, že souvislost kmenového a vedlejšího řízení nebyla taková, aby bylo nutno vyčkávat, žalovaná uvedla, že se nejedná o dovolací důvod, přičemž odkázala na odůvodnění napadeného rozsudku. Dovolatelka toliko opakuje svá skutková tvrzení týkající se kmenového a vedlejšího řízení, na kterých však odvolací soud své rozhodnutí nezaložil.
21. Podle žalované odvolací soud posoudil souvislost, složitost a posloupnost jednotlivých úkonů kmenového a souvisejícího řízení jako celku a oba soudy dospěly ke shodnému závěru, že délka kmenového řízení včetně doby, kdy žalovaná vyčkávala vydání rozhodnutí v souvisejícím řízení, tedy délka souvisejícího řízení, byla přiměřená, přičemž žalovaná odkázala na přehled položek souvisejícího řízení rozsudku soudu prvního stupně a jeho odůvodnění. Z toho důvodu není dána přípustnost dovolání.
22. Žalovaná má za správnou soudy posouzenou délku řízení před Úřadem a orgány veřejné moci, tedy dobu trvání kmenového a též souvisejícího vedlejšího řízení, nadto žalobčinu interpretaci rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1008/2010, má za nepřípustně extenzivní. Dále žalovaná dodala, že vyčkat na rozhodnutí v související věci je běžnou praxí jak u Úřadu, tak i Úřadu Evropské unie pro duševní vlastnictví, nadto žalobkyně přehlíží rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010, kde je řešena problematika souběžně probíhajících dvou či více soudních řízení.
23. K námitce dovolatelky o provádění nadbytečných úkonů žalovaná poukázala na to, že není jasné, které úkony (dokazování) a ve kterém řízení měla provádět nadbytečně a považuje toto tvrzení za zcela vykonstruované. Nejenže dovolatelka neuvedla žádné konkrétní úkony, které by mohly být označeny za nadbytečné, ale tuto námitku, která nespadá do podstaty dovolání, nikdy předtím v řízení neuplatnila. Příslušné soudy dle žalované neprováděly žádné zbytečné úkony či dokazování, bez kterých by bylo možno rozhodnout, neboť se jednalo o skutkově, procesně a hmotněprávně náročné řízení. Žalovaná odkázala v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3759/2009. Stejně tak žalovaná nemohla věc rozhodnout bez vyčkání na rozhodnutí ve vedlejším souvisejícím řízení.
24. K poslední námitce dovolatelky, že nebyla soudy poučena ohledně nutnosti doplnit tvrzení a navrhnout důkazy o vzniku nemajetkové újmy a příčinné souvislosti, žalovaná uvedla, že před soudem prvního stupně byl řádně zjištěn skutkový stav potřebný pro rozhodnutí věci a řízení nebylo postiženo ani žádnou jinou vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Smyslem poučovací povinnosti dle §118a o. s. ř. je, aby nedošlo k zamítnutí žaloby pro neunesení břemene tvrdit a prokazovat, jehož konkrétní obsah si účastník bez své viny neuvědomil. Soud však nemá a nesmí promýšlet za účastníka veškeré možné skutkové eventuality, při jejichž existenci a prokázání by účastník mohl být ve sporu úspěšný, pokud vyplývají z prosté logiky věci, a účastník tedy i při absenci poučení měl a mohl vědět, že konkrétní, z jeho strany nevyjevená skutečnost, by mohla mít vliv na rozhodnutí ve věci samé. Vzhledem ke skutečnosti, že je žalobce zastoupen po celou dobu řízení advokátem, je uvedená námitka přinejmenším překvapivá a žalovaná ji považuje za zcela irelevantní.
III. Formální náležitosti dovolání
25. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
26. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř., Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
27. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
28. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
29. Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť otázka hmotného práva, jakým způsobem se délka jiného správního či soudního řízení, jehož skončení vyčkával orgán veřejné moci v posuzovaném řízení, promítá do posouzení nečinnosti orgánu veřejné moci jako průtahu v řízení, nebyla v kontextu právní úpravy správního řízení před Úřadem o prohlášení ochranné známky za neplatnou (zákon č. 441/2003 Sb.) v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud vyřešena.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
30. Dovolání je důvodné.
31. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
32. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).
33. Podle §45 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách a o změně zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, (zákon o ochranných známkách), nestanoví-li tento zákon jinak, platí pro řízení o ochranných známkách správní řád, s výjimkou ustanovení o ověřování plných mocí pro neurčitý počet řízení, o ověřování úředních razítek a podpisů na veřejných listinách vydaných orgány cizích států, o přerušení řízení, o lhůtách pro vydání rozhodnutí, o ochraně proti nečinnosti, dále z ustanovení o zvláštnostech řízení o rozkladu ustanovení o složení rozkladové komise a o možném způsobu ukončení řízení o rozkladu a ustanovení o zákazu změny napadeného rozhodnutí z důvodu ztráty možnosti odvolat se (odstavec 1). V řízení zahájeném na návrh Úřad rozhoduje v rozsahu podání účastníků a na základě důkazů účastníky označených (odstavec 2). Proti pravomocnému rozhodnutí Úřadu je přípustná žaloba proti rozhodnutí podle jiného právního předpisu (odstavec 3).
34. Podle §6 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, správní orgán vyřizuje věci bez zbytečných průtahů. Nečiní-li správní orgán úkony v zákonem stanovené lhůtě nebo ve lhůtě přiměřené, není-li zákonná lhůta stanovena, použije se ke zjednání nápravy ustanovení o ochraně před nečinností (§80) (odstavec 1). Správní orgán postupuje tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady, a dotčené osoby co možná nejméně zatěžuje. Podklady od dotčené osoby vyžaduje jen tehdy, stanoví-li tak právní předpis. Lze-li však potřebné údaje získat z úřední evidence, kterou správní orgán sám vede, a pokud o to dotčená osoba požádá, je povinen jejich obstarání zajistit. Při opatřování údajů podle tohoto ustanovení má správní orgán vůči třetím osobám, jichž se tyto údaje mohou týkat, stejné postavení jako dotčená osoba, na jejíž požádání údaje opatřuje (odstavec 2).
35. Podle §8 odst. 1 správního řádu správní orgány dbají vzájemného souladu všech postupů, které probíhají současně a souvisejí s týmiž právy nebo povinnostmi dotčené osoby. Na to, že současně probíhá více takových postupů u různých správních orgánů nebo u jiných orgánů veřejné moci, je dotčená osoba povinna správní orgány bezodkladně upozornit.
36. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, která v odvolacím řízení nedoznala změny, bylo posuzované (kmenové) řízení (o prohlášení ochranné známky, registrované dne 24. 4. 1985 s datem práva přednosti ke dni 11. 9. 1984, za neplatnou) zahájeno návrhem společnosti ELTON hodinářská, a. s., dne 4. 1. 2006. Prvoinstanční rozhodnutí Úřadu (o zamítnutí návrhu) bylo vydáno dne 12. 2. 2007. Kasační rozhodnutí předsedy Úřadu o rozkladu navrhovatele bylo vydáno dne 8. 11. 2013. Nové prvoinstanční rozhodnutí Úřadu (o prohlášení neplatnosti ochranné známky) bylo vydáno 7. 4. 2014 a nové zamítavé a potvrzující rozhodnutí předsedy Úřadu (o rozkladu nynější žalobkyně) bylo vydáno 17. 10. 2014 (s právní mocí dne 20. 10. 2014).
Podle nesporných tvrzení účastníků byl Úřad nečinný z důvodu vyčkávání rozhodnutí v souvisejícím řízení v období od 30. 7. 2007 do 29. 5. 2008, od 30. 9. 2011 do 1. 3. 2012 a od 25. 5. 2012 do 28. 6. 2013. Nicméně ze soudem prvního stupně opsaného (sic!) „přehledu položek kmenového řízení“ nevyplývá, že by v mezidobí shora označených období nečinnosti byly ze strany předsedy Úřadu v rámci řízení o rozkladu činěny jakékoliv úkony směřující k vyřízení věci, kromě přeposílání vyjádření účastníků, jednoho dotazu na stav řízení vedeného u Městského soudu v Praze či vyhovění žádosti o prodloužení lhůty.
37. Související (vedlejší) řízení o přihlášce ochranné známky (rovněž slovního a grafického označení „PRIM“) bylo zahájeno přihlašovatelem EUTECH a. s. dne 21. 4. 2000, přičemž proti přihlášce podala společnosti ELTON hodinářská, a. s., námitky. Prvoinstančním rozhodnutím ze dne 14. 7. 2003 Úřad námitky zamítl, k rozkladu společnosti ELTON hodinářská, a. s., předseda Úřadu rozhodnutím ze dne 3. 6. 2005 přihlášku zamítl. Správní žalobu přihlašovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 11. 2006 zamítl, avšak tento rozsudek k podané kasační stížnosti přihlašovatele Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 11. 2008 zrušil. Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 13. 10. 2010 rozhodnutí předsedy Úřadu zrušil, avšak tento rozsudek k podané kasační stížnosti společnosti ELTON hodinářská, a. s., Nejvyšší správní soud dne 27. 7. 2011 zrušil. Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 12. 4. 2012 rozhodnutí předsedy Úřadu opět zrušil a poté předseda Úřad novým rozhodnutím o rozkladu dne 2. 9. 2013 opět přihlášku zamítl. V době rozhodování soudu prvního stupně opět probíhalo řízení o správní žalobě podané přihlašovatelem.
38. Judikatura dovolacího soudu týkající se nepřiměřené délky řízení, včetně stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz ), vychází z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) vztahující se k článku 6 odst. 1 Úmluvy upravujícímu právo na spravedlivý proces, podle kterého má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. S výjimkami, které dovodila doktrína na podkladě judikatury ESLP (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, uveřejněný pod číslem 113/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) a které odvolací soud v nynější věci neshledal, tak nelze aplikovat článek 6 odst. 1 Úmluvy na správní řízení. Rovněž ani na národní úrovni nelze z článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod dovodit právo na přiměřenou délku správních řízení (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1876/2014).
39. Uvedené závěry samozřejmě neznamenají, že průtahy v řízení a nedodržení lhůty pro vydání správního rozhodnutí nejsou nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk, avšak v závislosti na tom, zda právní předpisy stanoví lhůtu pro vydání rozhodnutí, se jedná o porušení povinnosti vydat rozhodnutí v zákonné či v přiměřené lhůtě podle §13 odst. 1 věty druhé nebo třetí OdpŠk. Neposuzuje se tak přiměřenost celkové délky řízení, nýbrž toliko dodržení lhůty k učinění úkonu nebo pro vydání rozhodnutí. I účastníci správního řízení totiž mají právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 2872/18, jakož i tam označenou prejudikaturu Ústavního soudu; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na nalus.usoud.cz). To v poměrech posuzovaného řízení znamená, že bylo třeba posuzovat, a to pro každé rozhodnutí zvlášť, zda bylo kterékoliv z rozhodnutí Úřadu o návrhu či kterékoliv z rozhodnutí předsedy Úřadu o rozkladu vydáno ve lhůtě, kterou lze považovat za přiměřenou ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk ve spojení s §45 odst. 1 zákona o ochranných známkách.
40. Napadené rozhodnutí stojí na závěru, že na posuzované řízení se článek 6 odst. 1 Úmluvy nevztahuje. Protože toto řešení právní otázky nebylo dovolacímu přezkumu otevřeno, dovolací soud z něj nadále vychází. Pak ovšem nutno rovnou konstatovat, že hodnotil-li odvolací soud přiměřenost celkové délky správního řízení a nikoliv, zda každé jednotlivé rozhodnutí bylo vydáno v přiměřené lhůtě, je jeho právní posouzení věci už jen z tohoto důvodu nesprávné.
41. Pokud se týče shora uvedené právní otázky, pro kterou bylo dovolání připuštěno, podle dovolatelkou označeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1008/2010, který se ovšem vztahuje právě na posouzení přiměřenosti celkové délky občanského soudního řízení, probíhá-li vedlejší řízení, před jehož skončením nelze v původním řízení pokračovat, prodlužuje se nutně původní řízení o dobu, po kterou je vedlejší řízení vedeno. V takovém případě je však třeba zkoumat, zda ve vedlejším řízení byla věc projednána v přiměřené lhůtě. Pokud tomu tak je, nelze učinit závěr o tom, že by z důvodu jeho nepokračování byla délka původního řízení nepřiměřená (může však být nepřiměřená z jiných důvodů). V rozsudku ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 954/2014, k tomu ovšem Nejvyšší soud, rovněž ve vztahu k občanskému soudnímu řízení, doplnil, že zjistí-li soud, že probíhá „vedlejší“ řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí v posuzované věci, a jestliže se rozhodne vyčkat výsledku tohoto „vedlejšího“ řízení [což v případech uvedených v §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. není jeho povinností], musí důvody tohoto svého rozhodnutí vyjádřit v usnesení o přerušení řízení. Tím dá účastníkům řízení najevo, z jakého důvodu nečiní žádné úkony směřující k rozhodnutí ve věci samé. Umožní jim rovněž se proti přerušení řízení případně bránit odvoláním. Pokud soud „vyčkává“ na výsledek jiného řízení, aniž by rozhodl o přerušení řízení, lze to kvalifikovat jako průtah v řízení. Nadto v rozsudku ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010, odkazovaném žalovanou, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že i v případě původně důvodného přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., ukáže-li se následně přerušení původního řízení jako neproduktivní, může doba, po kterou bude původní řízení přerušeno, přispět k celkové délce řízení a tím i k tomu, že v řízení dojde k porušení práva účastníků na projednání věci v přiměřené lhůtě.
42. Jak však bylo shora předesláno, výše uvedené závěry dopadají toliko na řízení podléhající článku 6 odst. 1 Úmluvy. Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že se na posuzované řízení článek 6 odst. 1 Úmluvy nevztahuje, nebylo možno na něj aplikovat ani shora uvedené judikaturní závěry týkající posuzovaní vlivu vedlejších řízení na přiměřenost celkové délky posuzovaného řízení. To platí i ve vztahu k dalším rozhodnutím označeným v dovolání či ve vyjádření žalované.
43. Naproti tomu ve vztahu k správnímu řízení, byť ohledně nároku na náhradu škody způsobené průtahy, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 1. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1018/2014, konstatoval, že z žádného ustanovení správního řádu nevyplývá, že by lhůty pro provádění úkonů běžely, pokud by řízení bylo přerušeno nedůvodně, a proto nedůvodnost přerušení správního řízení lze zohlednit jen v případě nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím o přerušení řízení, za splnění podmínek §8 OdpŠk, nikoli však v případě škody způsobené výše uvedeným nesprávným úředním postupem. Dobu přerušení správního řízení tak nelze považovat za průtah orgánu veřejné moci.
44. Nicméně ani tyto závěry nelze bez dalšího v nyní projednávané věci použít, a to z toho důvodu, že z ustanovení §45 odst. 1 zákona o ochranných známkách (ve spojení s nezávaznou poznámkou pod čarou) vyplývá, že řízení o prohlášení ochranné známky za neplatnou nelze přerušit za podmínek §64 a §65 správního řádu. Zákon o ochranných známkách sám přitom žádnou zvláštní úpravu přerušení řízení neobsahuje. Je tak třeba se zabývat otázkou, jakým způsobem hodnotit případnou nečinnost orgánu veřejné moci (Úřadu či předsedy Úřadu), je-li motivována řešením předběžné otázky v jiném, souběžně probíhajícím řízení.
45. Podle komentářové literatury k §45 odst. 1 zákona o ochranných známkách je v §64 a §65 správního řádu zakotveno fakultativní a obligatorní přerušení správního řízení. Zákon o ochranných známkách přerušení řízení zvlášť neupravuje, z čehož vyplývá, že Úřad řízení ve věcech ochranných známek přerušit nemůže. Avšak Úřad je vázán základními zásadami činnosti správních orgánů zakotvených ve správním řádu. Jednou z těchto zásad je zásada hospodárnosti řízení ve smyslu §6 odst. 2 správního řádu a rovněž dbání vzájemného souladu všech postupů, které probíhají současně a souvisí s týmiž právy a povinnostmi dotčené osoby dle §8 odst. 1 správního řádu. Ve světle těchto zásad může Úřad při paralelních řízeních s vydáním rozhodnutí v některém z nich posečkat, jeví-li se to účelné a efektivní. Jedná se například o souběh řízení o námitkách a o prohlášení neplatnosti nebo zrušení známky, na základě níž byly tyto námitky podány. Nejeví se racionální rozhodnout o námitkách dříve, než dojde k pravomocnému rozhodnutí o prohlášení známky za neplatnou, resp. zrušení, poněvadž pokud by k prohlášení neplatnosti nebo zrušení došlo, ztratily by námitky oporu [srov. Charvát, R. in Koukal, P., Charvát, R., Hejdová, S., Černý, M., Zákon o ochranných známkách. Komentář. Wolters Kluwer (ČR), Praha 2017, komentář k §45].
46. Dovolací soud neshledává důvod se od uvedených závěrů komentářové literatury podstatným způsobem odchylovat, a proto lze připustit, že byť zákon v případě řízení o prohlášení neplatnosti ochranné známky nedává možnost přerušit řízení do skončení řízení v jiné věci, ne vždy fakticky nastolený klid řízení, jsou-li jeho důvody účastníkům správního řízení zřejmé a byla-li jim dána možnost se k nim vyjádřit, musí nutně představovat průtahy v řízení (nedůvodnou nečinnost orgánu veřejné moci), které mohou být jednou z rozhodujících příčin nevydání konkrétního rozhodnutí (o návrhu či o rozkladu) v přiměřené lhůtě, tedy nesprávného úředního postupu ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk (zákon o ochranných známkách sám žádnou lhůtu pro vydání rozhodnutí o prohlášení ochranné známky za neplatnou nestanoví a ustanovení správního řádu o lhůtách pro vydání rozhodnutí nelze podle §45 zákona o ochranných známkách použít).
47. Bude tomu zejména tam, kde rozhodnutí v řízení o prohlášení ochranné známky za neplatnou závisí na vyřešení otázky, kterou Úřad (předseda Úřadu) není oprávněn si sám vyřešit jako otázku předběžnou. Může tomu být ale i v případě, kdy je v jiném řízení řešena otázka, a to meritorně, která může mít význam pro rozhodnutí v hlavním řízení, a to tehdy bude-li takové rozhodnutí ve vedlejším řízení (řešící pro hlavní řízení předběžnou otázku) pro Úřad (předsedu Úřadu) a účastníky hlavního řízení posléze závazné (srov. např. §73 odst. 2 či §149 správního řádu nebo §54 odst. 6 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní). Pokud by totiž vyřešení konkrétní otázky ve vedlejším řízení nebylo pro hlavní řízení (tedy Úřad i účastníky řízení) závazné, nedává smysl a je v rozporu s principem rychlosti a hospodárnosti řízení, aby bylo rozhodnutí ve věci samé z toho důvodu v hlavním řízení oddalováno. Posléze uvedené však i tak platí pouze za předpokladu, že nelze očekávat, že by vyřešení konkrétní otázky jako předběžné přímo v posuzovaném řízení umožnilo vydání dřívějšího rozhodnutí či s nižšími náklady řízení (zásada hospodárnosti řízení). Nelze-li takový závěr s jistotou učinit, je nutno na klid řízení s ohledem na úpravu obsaženou v §45 odst. 1 zákona o ochranných známkách bez dalšího pohlížet jako na průtah v řízení.
48. Jakkoliv jsou skutková zjištění, z nichž vycházelo napadené rozhodnutí, ohledně průběhu vedlejšího řízení značně kusá, nelze přehlédnout, že správní řízení, v němž patrně měla být závazně vyřešena předběžná otázka významná pro posuzované řízení, bylo skončeno rozhodnutím předsedy Úřadu ze dne 3. 6. 2005 a tento stav trval (s výjimkou období od zrušení rozhodnutí rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2010 do vydání kasačního rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2011) až do zrušení rozhodnutí předsedy Úřadu rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2012.
49. Bude-li ovšem možno učinit závěr, že faktický klid v řízení byl v souladu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení (§6 odst. 1 a 2 správního řádu), jakož i zásadou vzájemného souladu všech postupů, které probíhají současně a souvisejí s týmiž právy nebo povinnostmi dotčené osoby (§8 odst. 1 správního řádu), a to při respektování ustanovení §45 odst. 1 zákona o ochranných známkách, jak bylo shora vymezeno, nebude možno na takový klid řízení pohlížet jako na nedůvodnou nečinnost Úřadu či předsedy Úřad (průtah v řízení), což znamená, že prodloužení posuzovaného řízení o tuto dobu nemá bez dalšího za následek, že konkrétní rozhodnutí (o návrhu či o rozkladu), kterému takový klid řízení předcházel, nebylo vydáno v přiměřené lhůtě. K tomu je ovšem nutno si opatřit skutková zjištění nejen o průběhu, ale i předmětu vedlejšího řízení, a to ve vazbě na předběžnou otázku řešenou v posuzovaném řízení.
50. Z napadeného rozhodnutí nevyplývá, že by si soudy o předmětu a průběhu vedlejšího řízení opatřily jiné skutečnosti než datum jeho zahájení, zveřejnění přihlášky, podání námitek a vydání rozhodnutí ve správním a posléze i soudním řízení. Předmětem vedlejšího řízení, stejně jako charakterem předběžné otázky (v posuzovaném řízení), která měla být rozhodnutím ve vedlejším řízení vyřešena, se odvolací soud nezabýval. Právní posouzení věci odvolacím soudem je tak i z tohoto důvodu nesprávné.
51. Podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, takové však dovolací soud neshledal.
52. Dovolací soud neshledal vadu řízení, jestliže dovolatelka nebyla postupem podle §118a o. s. ř. vyzvána k vylíčení všech rozhodných skutečností týkající se nemajetkové újmy a její příčinné souvislosti s tvrzenou nepřiměřenou délkou posuzovaného řízení, neboť soudy svůj závěr o nedůvodnosti žaloby postavily primárně na závěru o neexistenci nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce posuzovaného řízení. Při absenci samotného odpovědnostního titulu by tak bylo nadbytečné se zabývat otázkou vzniku případné újmy, neboť by to na výsledku řízení nemohlo ničeho změnit.
VI. Závěr
53. Protože dovolání žalobkyně dovolací soud shledal důvodným, napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř., v celém rozsahu zrušil a postupem podle §243e odst. 2 o. s. ř. odvolacímu soudu věc vrátil k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, na rozdíl od rozsudku soudu prvního stupně, vychází ze závěru, že se na posuzované řízení nevztahuje článek 6 odst. 1 Úmluvy, přičemž tento závěr, jak bylo shora uvedeno, nebyl podroben dovolacímu přezkumu, neshledal dovolací soud předpoklady i pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně, jakkoliv se řada zde uváděných výhrad týká i tohoto rozsudku.
54. Odvolací soud bude v dalším řízení postupovat v intencích shora uvedených závěrů dovolacího soudu učiněných ve vztahu k posuzovanému správnímu řízení, tzn. ve vztahu ke každému rozhodnutí vydanému v posuzovaném řízení (tj. prvnímu a druhému rozhodnutí Úřadu o návrhu, jakož i prvnímu a druhému rozhodnutí předsedy Úřadu o rozkladu) samostatně posoudí, zda bylo vydáno v přiměřené lhůtě. K tomu si ovšem bude třeba opatřit nezbytná skutková zjištění týkající se průběhu posuzovaného řízení (na tomto místě dovolací soud připomíná, že podle §157 odst. 2 o. s. ř. není přípustné ze spisu opisovat skutkové přednesy účastníků a provedené důkazy, skutková zjištění o průběhu posuzované řízení tak nelze nahrazovat opsáním spisového přehledu, jak to učinil soud prvního stupně).
55. Vzhledem k tomu, že již nyní jsou zcela zjevná dlouhá období nečinnosti předsedy Úřadu předcházející vydání prvního rozhodnutí o rozkladu, nabízí se v prvé řadě zodpovědět otázku, zda charakter řešené předběžné otázky a stav a předmět vedlejšího řízení mohly odůvodnit případnou nečinnost orgánu veřejné moci.
56. V případě, že by odvolací soud ve vztahu k byť by i jen jednomu z vydaných rozhodnutí (o návrhu či o rozkladu) dospěl k závěru, že nebylo vydáno v přiměřené lhůtě ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, bude na místě se zabývat otázkou vzniku nemajetkové újmy na straně žalobkyně v příčinné souvislosti s tímto nesprávným úředním postupem. Na tomto místě pak dovolací soud připomíná, že nedopadají-li na nesprávný úřední postup závěry stanoviska Rc 58/2011, neuplatní se ani vyvratitelná domněnka vzniku újmy spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení. V takovém případě je poškozený povinen prokázat nejen nesprávný úřední postup, ale i vznik újmy a příčinnou souvislost mezi průtahy a vznikem újmy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4084/2016). Pokud se pak týče případného stanovení výše zadostiučinění, bude jistě na místě vedle kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk hodnotit i míru překročení zákonné (přiměřené) lhůty pro vydání rozhodnutí, míru zásahu průtahů do práv poškozeného, přičemž zde nemusí být bez významu ani výsledek samotného řízení, a to za současné aplikace obecně platných pravidel pro stanovení výše zadostiučinění vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněném pod číslem 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Současně je nutno připomenout, že důkazní standard vyžadovaný obecnými soudy nesmí být takový, aby možnost náhrady nemajetkové újmy fakticky vyloučil či nepřiměřeně ztížil (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 2872/18).
57. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 věty první o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
58. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř. ).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu