ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.4527.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 4527/2018-110
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce Družstvo Pasáž , identifikační číslo osoby 64652254, se sídlem v Děčíně, Hrnčířská 1305/2, zastoupeného JUDr. Františkem Penkem, advokátem se sídlem v Jistebnici, Spojovací 29, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 32/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2018, č. j. 58 Co 275/2018-99, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení domáhal zadostiučinění ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 13 C 165/2002, dále jen „posuzované řízení“, a to v období od 27. 10. 2008 do 11. 2. 2014. Tvrdil, že se zadostiučinění za nepřiměřenou délku posuzovaného řízení domáhal již v řízeních vedených před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 370/2009 a sp. zn. 12 C 24/2013, avšak odškodnění mu dosud nebylo přiznáno v plném rozsahu.
V projednávané věci již bylo Nejvyšším soudem rozhodováno rozsudkem ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5756/2016, jímž byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2016, č. j. 58 Co 120/2016-42, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 9. 2015, č. j. 18 C 32/2015-27, a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
V dalším řízení Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozhodl rozsudkem ze dne 16. 9. 2015, č. j. 18 C 32/2015-27, tak, že žalované uložil zaplatit žalobci částku 15 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu co do zaplacení částky 85 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Dovoláním napadeným rozsudkem odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I tak, že žalobu ohledně částky 15 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu), potvrdil jej v zamítavém výroku II o věci samé (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III a IV rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém jeho rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodováno o náhradě nákladů řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Dovolací soud se proto dále zabýval přípustností dovolání podle §237 o. s. ř. v rozsahu, v němž žalobce napadal rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé.
Otázka, zda nemajetková újma žalobce trvala po celou dobu nepřiměřeně dlouhého řízení, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že v případě, kdy si osoba považující se za poškozeného není vědoma toho, že se nějaké řízení, jehož účastníkem je nebo by měla být, vede, a že tedy nevyčkává jeho skončení (konečného rozhodnutí), nemůže jí vznikat újma nemajetkové povahy pramenící z nejistoty ohledně výsledku řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 664/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 243/2015). Ze zjištění odvolacího soudu přitom vyplývá, že se žalobce v posuzovaném řízení o dovolání protistrany z prosince roku 2008 dozvěděl až v září roku 2013, a nemohl tak u něj v uvedeném období vznikat stav nejistoty o výsledku řízení, který by měl být podle zákona č. 82/1998 Sb. kompenzován.
Ani otázka, zda zhodnocení dosavadní délky řízení představuje pro opětovné uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouze vedené řízení, v rozsahu předmětu hodnocení, překážku věci rozsouzené, nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Posouzení této otázky ze strany odvolacího soudu je souladné s řešením, jakého bylo dosaženo v judikatuře soudu dovolacího, pokud odvolací soud zohlednil, že v kompenzačním řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 370/2009 vycházely soudy prvního i druhého stupně v situaci, kdy posuzované řízení ještě nebylo skončeno, ze stavu ke dni jejich rozhodování (srov. část V stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011). Tímto stavem byl stav ke dni 15. 2. 2012, kdy byl vyhlášen rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 54 Co 574/2011-80 a k tomuto dni bylo o uplatněném nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy rozhodnuto s účinky věci pravomocně rozsouzené (§159a odst. 4 o. s. ř.). Ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů přitom neplyne, že by žalobce v uvedeném kompenzačním řízení svůj nárok výslovně omezil pouze na část řízení.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2019
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu