ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.4652.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 4652/2018-308
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce P. B., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Miroslavou Fialovou, advokátkou se sídlem v Liberci 3, Jánská 44, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení částky 5 568 149 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 24 C 302/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 11. 7. 2018, č. j. 29 Co 336/2017-280, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 9. 2017, č. j. 24 C 302/2007-265, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 5 568 149 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II a III).
Dovoláním napadeným rozsudkem Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Platebním rozkazem ze dne 20. 5. 2003 vydaným Krajským soudem v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, č. j. 39 Ro 107/2003-25, byla Stavební hradecké společnosti a. s. (dále jen „společnost“), jejímž akcionářem byl žalobce, uložena povinnost zaplatit tamnímu žalobci částku 245 048,10 Kč a náklady řízení ve výši 45 130 Kč. Soud na tomto platebním rozkazu chybně vyznačil právní moc ke dni 10. 6. 2003 a na jeho základě byla usnesením Okresního soudu v Liberci ze dne 1. 8. 2003, č. j. 45 Nc 6564/2003-4, nařízena exekuce (dále jen „druhá exekuce“) na majetek povinné Stavební hradecké společnosti a. s. Exekuce byla dne 7. 6. 2004 pravomocně zastavena, protože platební rozkaz, na jehož základě byla exekuce vedena, nenabyl právní moci. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 6. 2004, č. j. 46 K 17/2004-73, byl prohlášen konkurz na majetek společnosti. Na majetek společnosti však byla vedena exekuce k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 6 780 Kč a pro náklady exekuce již na základě usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 8. 4. 2003, č. j. 45 Nc 5753/2003-6 (dále jen „první exekuce“), které bylo povinné doručeno dne 13. 5. 2003, přičemž toto exekuční řízení trvalo až do 14. 1. 2005.
Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, který založil své rozhodnutí na tom, že ke vzniku nároku na náhradu škody vůči žalované nedošlo k naplnění všech předpokladů, konkrétně nebyla shledána příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem spočívajícím v chybném vyznačení doložky právní moci a vznikem tvrzené škody. Soudy nižších stupňů se shodly na tom, že již od 13. 5. 2003 byla společnost omezena v nakládání s majetkem na základě generálního inhibitoria dle §44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění účinném do 30. 10. 2009 (dále jen „ex. ř.“). Nařízení další exekuce na společnost, byť na základě nepravomocného titulu, nemělo na majetek společnosti žádný další vliv, jelikož generální inhibitorium trvalo již před zahájením exekuce a též po jejím skončení. Nesprávný úřední postup spočívající v chybném vyznačení doložky právní moci tak neměl vliv na omezení dispozice s majetkem povinné, a nemohl tedy ani způsobit vznik škody, jak ji dovozuje žalobce. Skutečnost, že první exekuce byla vedena pro bagatelní částku, která byla uhrazena dříve, než exekuce byla jakkoli fakticky realizována, nic nemění na tom, že usnesení o nařízení exekuce bylo povinné společnosti doručeno a vyvolalo účinky generálního inhibitoria. Stejně tak na posouzení účinků tohoto inhibitoria nemá vliv, že nedošlo ke zveřejnění této exekuce v katastru nemovitostí. Fakticky sice nemusela tato exekuce vejít ve známost, jak tvrdí žalobce, přesto jakákoliv dispozice s majetkem odporující §44 odst. 7 ex. ř. by byla absolutně neplatná. Ani okolnost, že by úkony ve smyslu pozdější právní úpravy a judikatury mohly být považovány za neplatné pouze relativně, nehraje žádnou roli, neboť je třeba posuzovat možnosti chování postižené společnosti v době, kdy inhibitorium trvalo, a nelze dovodit, že by v důsledku první exekuce mohla být povinná společnost oprávněna postupovat protiprávně, zatímco v důsledku druhé exekuce již nikoliv. Nelze přitom opominout, že takový protiprávní postup by nesl rizika trestněprávního stíhání. Vzhledem k tomu, že z těchto zjištěných skutečností lze bez dalšího usoudit, že nebyla splněna podmínka příčinné souvislosti jako jeden z předpokladů vzniku práva na náhradu škody, soudy nižších stupňů žalobu zamítly, aniž by se dál zabývaly dalšími otázkami (vznikem škody a jejím rozsahem).
Nad rámec výše uvedeného odvolací soud podotkl, že již sám žalobce postavil svou žalobu na poměrně zkratkovité úvaze, že společnost byla zlikvidována pouze nesprávným nařízením exekuce. Přitom již z tvrzení žalobce byla patrná předchozí komplikovanost stavu společnosti, když uváděl, že společnost disponovala značným majetkem, přesto dopustila, že byla žalována, což vedlo následně k nařízení exekucí. Žalobce rovněž ve vyjádření ze dne 29. 6. 2015 citoval posudek znalce Ing. Berana, že společnost byla již v roce 2002 insolventní (tedy, že její disponibilní finanční prostředky byly nižší než výše splatných závazků), zároveň bylo zřejmé, že na následné situaci společnosti od skončení nesprávně vedené exekuce v roce 2004, přes konkurs až po likvidaci a výmaz společnosti v roce 2012 se musela podílet řada dalších okolností, přesto žalobce trval na tom, že samotné nařízení a trvání druhé exekuce mělo takový fatální důsledek, který způsobil po celou dobu neobchodovatelnost a nakonec nulovou hodnotu jeho akcií, což by bylo i v případě neexistence první exekuce jen obtížně možné dovodit.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že směřuje proti rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým se řízení končí a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž rozhodnutí se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího a Ústavního soudu. Konkrétně dovolatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/14, vztahující se k problematice opomenutých důkazů. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že se soud nevypořádal se všemi navrženými důkazy, především pak s návrhem na provedení důkazu znaleckými posudky Ing. Šmídy a Ing. Berana. Tyto důkazy byly navrhovány po celou dobu řízení, přičemž nebyly provedeny. Odvolací soud tak porušil zásadu projednací a zasáhl do práva žalobce na spravedlivý proces. Své rozhodnutí odvolací soud založil na zcela jiné okolnosti, na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu bez důkazních prostředků a na svých domněnkách. Dovolatel se dále vymezuje proti citaci jeho vyjádření ohledně tvrzení znalce Ing. Berana v napadeném rozsudku, když dané vyjádření je vytrženo z kontextu, nadto není důkazním prostředkem a soud z něj nemůže vycházet. Odvolací soud tak bez znalosti věci a provedení důkazů rozhodl o tom, že prvotní příčinou škody byla první bagatelní exekuce. Dále dovolatel cituje judikaturu Ústavního soudu vztahující se k problematice opomenutých důkazů. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že považuje za správný jednak rozsudek soudu prvního stupně jakož i potvrzující rozsudek soudu odvolacího, a proto navrhuje dovolání zamítnout jako nedůvodné.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen "o. s. ř.".
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Odpovědnost státu za škodu vzniká dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), jestliže jsou kumulativně splněny tři předpoklady: 1) nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem (srov. shodně např. důvody rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011). Pokud tak žalobce uplatňuje žalobou nárok na náhradu škody, tíží ho důkazního břemeno ohledně všech tří předpokladů. Jestliže pak v průběhu řízení vyjde z provedené dokazování najevo a soud vezme za prokázané, že byť jen jeden z těchto tří předpokladů není splněn, žalobu bez dalšího zamítne. Nemusí tedy provádět další dokazování a ověřovat, zda došlo k naplnění ostatních předpokladů pro vznik odpovědnosti. V takovém případě soud ani nemusí akceptovat důkazní návrh, a to vzhledem k tomu, že takové dokazování by bylo nadbytečné, když již bylo tvrzení o vzniku odpovědnosti v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) vyvráceno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 26/2004).
Dovolatel ve svém dovolání správně odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, která vychází z přesvědčení, že obecné soudy mají povinnost rozhodnout o vznesených důkazních návrzích, a pokud jim nevyhoví, tak ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl), navržené důkazy neprovedl (§157 odst. 2 o. s. ř.). Neučiní-li tak a odmítnou akceptovat důkazy navržené účastníkem řízení, které by svědčily jeho právním závěrům, příp. se s jeho důkazními návrhy žádným způsobem nevypořádají, tak lze hovořit o tzv. opomenutých důkazech, kterými jsou takové důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásad volného hodnocení důkazů nezabýval (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2003, sp. zn. II. ÚS 182/02). Rozhodující soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení vzneseným důkazním návrhům nevyhoví, pak musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. je nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění.
Ústavní soud však též v nálezu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2067/2014 (jenž dovolatel sám zmiňuje), vyjádřil názor, že „nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces. Výjimečné situace, v nichž lze i pochybení soudu spočívající v opomenutí důkazu z ústavněprávních hledisek akceptovat, mohou nastat v případě důkazních návrhů nemajících k projednávané věci žádnou relevanci, jež nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, resp. mohou být dokonce i výrazem ‚zdržovací‘ procesní taktiky (k tomu srov. nález sp. zn. II. ÚS 2172/14 ze dne 10. 3. 2015, odst. 21.).“
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí neplyne, že by soudy nižších stupňů postavily svá rozhodnutí na nedostatečně zjištěném skutkovém stavu, tedy na neunesení důkazního břemene, jak namítá žalobce. Naopak dospěly k závěru o absenci příčinné souvislosti, kterýžto závěr dovodily z té okolnosti, že žalobcem tvrzená příčinná souvislost je toliko kauzalitou hypotetickou v podobě pozdní preempce. Generální inhibitorium, jež bylo v žalobcem tvrzeném kauzálním řetězci předpokladem pro vznik tvrzené škody, bylo následkem již první exekuce. Druhá exekuce, která byla nařízena později než první a skončila také dříve, s níž žalobce spojuje tvrzený nesprávný úřední postup, na generálním inhibitoriu nic nezměnila. Reálnou příčinou tak byla první exekuce. Druhá byla příčinou pouze hypotetickou. K tomuto závěru dovolatel přípustnost dovolání nikterak nevymezuje, tudíž jej dovoláním nezpochybňuje.
Důkazy, jež dovolatel považuje za opomenuté (znalecké posudky), měly dle tvrzení dovolatele směřovat k prokázání toho, že společnost před nařízením konkurzu nebyla insolventní (případně měly též směřovat k prokázání rozsahu tvrzené škody). Tyto skutečnosti však nebyly pro závěr soudů nižších stupňů podstatné. Naopak z tvrzení žalobce v průběhu řízení ani z dovolacích námitek neplyne, že by se navrhované důkazy jakkoliv týkaly vztahu prvního a druhého exekučního řízení a mohly tak zvrátit závěr soudů nižších stupňů, na němž svá rozhodnutí postavily.
Se žalobcem lze souhlasit v tom, že soudy nižších stupňů měly v souladu s ustanovením §157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění svých rozhodnutí uvést, proč neprovedly žalobcem navrhované důkazy. Nutno uvést, že soud prvního stupně ve svém prvním, avšak zrušeném, rozhodnutí tak výslovně ve vztahu k navrhovaným znaleckým posudkům učinil. Nicméně v souladu s dovolatelem namítaným nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2067/2014 nemohlo v dané věci toto pochybení vést k zásahu do žalobcova práva na spravedlivý proces, neboť nešlo o důkazy, které by byly jakkoliv podstatné pro závěr, na němž soudy nižších stupňů svá rozhodnutí postavily. Odvolací soud se tudíž od uvedeného nálezu Ústavního soudu nikterak neodchýlil, vymezená otázka tak přípustnost dovolání nezakládá.
Ani skutečnost, že soud ve svém rozhodnutí odkázal na vyjádření žalobce, nelze považovat za rozpornou s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, když šlo toliko o dokreslení situace, není s daným vyjádřením zacházeno jako s důkazním prostředkem a není na něm ani zčásti založeno rozhodnutí odvolacího soudu.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 6. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu