ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.4698.2017.3
sp. zn. 30 Cdo 4698/2017-223
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka v právní věci žalobkyně J. V. , bytem XY, zastoupené JUDr. Blankou Hostinskou, advokátkou se sídlem v Brně, Husova 200/16, proti žalované Gain Capital UK Limited, Ltd., se sídlem v Londýně, Park House, Finsbury Circus 16, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, zastoupené JUDr. Martinem Kartnerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týn 639/1, o zaplacení částky 147 250 USD s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích pod sp. zn. 55 EVCm 1/2016, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 6. 2017, č. j. 5 Cmo 153/2017-184, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 6. 2017, č. j. 5 Cmo 153/2017-184, se zrušuje, a věc se mu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 22. 5. 2016 po žalované domáhá zaplacení částky 147 250 USD s příslušenstvím, kterou měla utržit investováním do deseti rozdílových smluv s měnovým párem AUD/USD dne 22. 5. 2014.
2. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud prvního stupně usnesením ze dne 2. 3. 2017, č. j. 55 EVCm 1/2016-162, zastavil řízení (výrok I), po právní moci tohoto usnesení vrátil žalobkyni soudní poplatek v částce 110 893 Kč (výrok II) a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náklady řízení v částce 57 402 Kč (výrok III).
3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 7. 6. 2017, č. j. 5 Cmo 153/2017-184, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se řízení nezastavuje (výrok I usnesení odvolacího soudu), a rozhodl, že výroky II a III napadeného usnesení se vypouštějí (výrok II usnesení odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně vyšel po skutkové stránce z tvrzení žalobkyně, že uzavřela dne 3. 1. 2014 se žalovanou distančním způsobem prostřednictvím internetu smlouvu ve formě obchodních podmínek v anglickém jazyce nesoucí název Customer Agreement (dále jen „smlouva“). Žalovaná je obchodníkem s cennými papíry, který umožňuje online obchodování s měnou a komoditami prostřednictvím tzv. rozdílových smluv. Na základě smlouvy vznikl mezi žalobkyní a žalovanou smluvní vztah, na jehož základě žalobkyně mohla provádět výše uvedené online transakce. Dne 14. 5. 2014 žalobkyně na svůj obchodní účet vložila částku 168 359,88 USD. Dne 22. 5. 2014 žalobkyně investovala na svém obchodním účtu do deseti rozdílových smluv s měnovým párem AUD/USD, na jejichž základě vydělala 147 250 USD. Uvedený zisk byl žalovaným zrušen, což vyplývá z jeho emailu žalobkyni ze dne 23. 5. 2014, ve kterém ji informuje o uzavření účtu a navrácení částky 168 359,88 USD jako původní investice žalobkyni. Žalobkyně požaduje po žalovaném uhradit částku 147 250 USD a tato částka se tak stala předmětem sporu.
5. Z hlediska právního posouzení soud prvního stupně rozhodl o zastavení řízení dle ustanovení §104 odst. 1 občanského soudního řádu, neboť dospěl k závěru, že zde existuje takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, a to konkrétně nedostatek mezinárodní příslušnosti českých soudů věc projednat a rozhodnout. Soud prvního stupně nepřisvědčil žalobkyni v tom, že na projednávanou věc lze aplikovat nařízení Evropského parlamentu a Rady ES č. 1896/2006 ze dne 12. 12. 2006, kterým se zavádí řízení o evropském platebním rozkazu a sekundárně čl. 17 a 18 nařízení Evropského parlamentu a Rady EU č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání výkonu soudních rozhodnutích v občanských a obchodních věcech (přepracované znění), dále jen „nařízení Brusel I bis“, neboť žalobkyni v daném vztahu nelze podle soudu prvního stupně přiznat postavení spotřebitelky, poněvadž pro uzavření smlouvy a i pro následné obchodování na základě rozdílových smluv bylo třeba nejen jazykových znalostí, nýbrž i dalších odborných znalostí nikoliv na běžné úrovni. Soud prvního stupně zhodnotil charakter rozdílových smluv s ohledem na stanovisko ČNB ze dne 12. 11. 2014, které jej považuje za produkt určený pro profesionální nebo velmi zkušené neprofesionální zákazníky ve smyslu zákona č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, nikoliv jako produkt určený pro běžné spotřebitele. Z tohoto důvodu není dle soudu prvního stupně možné posuzovat žalobkyni jako prostou spotřebitelku. Žalobkyně tedy dle soudu prvního stupně neuzavřela se žalovanou smlouvu jako spotřebitelka, proto bylo nutné použít čl. 25 nařízení Brusel I bis a vycházet z ujednání mezi stranami. Na základě tohoto ujednání v čl. 31.2 písm. a) smlouvy došlo mezi žalobkyní a žalovanou k dohodě o volbě příslušnosti soudu, přičemž pro spory vzniklé z této smlouvy budou příslušné soudy Spojeného království Velké Británie a Severního Irska.
6. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně. Z hlediska právního posouzení odvolací soud aplikoval čl. 17 a 18 nařízení Brusel I bis a velice stručně uzavřel, že vzhledem k tomu, že na žalobkyni je nutné pohlížet jako na spotřebitelku s bydlištěm v členském státu Evropské unie, příslušnost českého soudu k rozhodnutí o předmětném nároku ve smyslu čl. 5 odst. 1 nařízení Brusel I je dána.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná v celém rozsahu dovoláním, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody.
8. Odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda je v této věci dána mezinárodní příslušnost (pravomoc) českých soudů. Posouzení mezinárodní příslušnosti českých soudů přitom závisí podle žalované na posouzení otázky, zda se v této věci, týkající se smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou, použije pravidlo o příslušnosti pro věci spotřebitelských smluv podle čl. 17 odst. 1 písm. c), ve spojení s čl. 18 odst. 1 nařízení Brusel I bis, respektive zda žalobkyně uzavřela smlouvu s žalovanou v postavení spotřebitelky. Tato otázka dosud nebyla podle žalované dovolacím soudem vyřešena.
9. Žalovaná dále považuje za nutné poukázat na to, že pro případné použití speciálního pravidla ve smyslu čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis není splněna podmínka, že smlouva má být uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo aby se jakýmkoliv způsobem taková činnost na tento stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřovala a aby smlouva spadala do rozsahu této činnosti. Žalovaná totiž odmítá, že by jakýmkoliv způsobem provozovala či by zaměřovala svou podnikatelskou činnost na Českou republiku jakožto na stát, v němž má žalobkyně bydliště, neboť nemá organizační složku ani žádné jiné zastoupení na území České republiky, nepodléhá dohledu České národní banky, finanční služby poskytuje pouze na základě tzv. jednotného evropského pasu, její internetové stránky, obchodní podmínky a smlouvy jsou v anglickém jazyce, nevynaložila žádné úsilí ani finanční prostředky na reklamu v České republice a nijak nezamýšlela obchodovat se spotřebiteli z České republiky.
10. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
13. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Otázka, zda žalobkyně uzavřela smlouvu se žalovanou v postavení spotřebitelky ve smyslu čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud dospěl k závěru, že na žalobkyni je nutno pohlížet jako na spotřebitelku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3918/2017, a rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 3. 10. 2019, ve věci C-208/18, Jana Petruchová proti FIBO Group Holdings Limited ).
16. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky, zda je splněna podmínka, že smlouva má být uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo aby se jakýmkoliv způsobem taková činnost na tento stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřovala a aby smlouva spadala do rozsahu této činnosti, neboť zde se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
17. Dovolání je důvodné.
18. V projednávané věci je nezbytné zodpovědět otázku, zda mají české soudy mezinárodní příslušnost podle nařízení Brusel I bis, neboť se jedná o spor s mezinárodním prvkem, v občanské či obchodní věci a soudní řízení bylo zahájeno po 10. 1. 2015 (srov. čl. 1 odst. 1 a čl. 66 odst. 1 nařízení Brusel I bis).
19. Podle čl. 25 odst. 4 nařízení Brusel I bis platí, že dohoda o mezinárodní příslušnosti nemá právní účinek, je-li v rozporu s čl. 19 tohoto nařízení. Článek 19 nařízení Brusel I bis umožňuje smluvním stranám odchýlit se od ustanovení oddílu 4 nařízení Brusel I bis, upravujícího příslušnost ve věcech týkajících se spotřebitelských smluv, pouze za taxativně vymezených podmínek. Těmi jsou případy, kdy dohoda (1) je uzavřena až po vzniku sporu, (2) umožňuje spotřebiteli zahájit řízení u jiných soudů, nebo (3) zakládá pravomoc soudů členského státu, ve kterém měly bydliště či obvyklý pobyt obě smluvní strany v době uzavření smlouvy. Žádný z těchto případů na projednávaný spor nedopadá, neboť dohoda o mezinárodní příslušnosti byla uzavřena před vznikem sporu, účastnice řízení měly v době uzavření smlouvy bydliště v různých členských státech a dohoda o mezinárodní příslušnosti omezuje žalobkyni v možnosti podání žaloby (srov. čl. 18 nařízení Brusel I bis).
20. Klíčovou otázkou v projednávané věci proto je, zda jsou splněny podmínky aplikace oddílu 4 nařízení Brusel I bis pro příslušnost ve věcech týkajících se sporů ze spotřebitelských smluv tak, že žalobkyni svědčí související procesní ochrana, která by v souladu s čl. 19 tohoto nařízení znemožnila účinné založení příslušnosti soudů Spojeného království Velké Británie a Severního Irska prostřednictvím dohody o mezinárodní příslušnosti uzavřené v rámci smlouvy, sjednané mezi účastnicemi řízení před vznikem sporu. České soudy by tak měly mezinárodní příslušnost ve věci rozhodnout dle čl. 18 odst. 1 nařízení Brusel I bis, který umožňuje spotřebiteli podat žalobu ve státě svého bydliště.
21. Podle čl. 17 odst. 1 ve věcech týkajících se smlouvy uzavřené spotřebitelem pro účel, který se netýká jeho profesionální nebo podnikatelské činnosti, se příslušnost určuje podle tohoto oddílu, aniž jsou dotčeny čl. 6 a čl. 5 bod 7: a) jedná-li se o koupi movitých věcí na splátky; b) jedná-li se o půjčku návratnou ve splátkách nebo o jiný úvěrový obchod určený k financování koupě takových movitých věcí, nebo c) ve všech ostatních případech, kdy byla smlouva uzavřena s osobou, která provozuje profesionální nebo podnikatelské činnosti v členském státě, v němž má spotřebitel bydliště, nebo pokud se jakýmkoli způsobem taková činnost na tento členský stát nebo na několik členských států včetně tohoto členského státu zaměřuje, a smlouva spadá do rozsahu těchto činností.
22. V posuzované věci nebyla předmětem smlouvy koupě movitých věcí na splátky, ani financování takové koupě, a proto přichází do úvahy jen aplikace jurisdikčního pravidla podle čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis. Pro jeho použití musí být dle samotného znění dotčeného ustanovení i související judikatury Soudního dvora Evropské unie splněny dvě podmínky. Zaprvé je nezbytné, aby profesionál vykonával svoji profesionální nebo podnikatelskou činnost ve členském státě spotřebitele nebo aby jakýmkoliv způsobem zaměřil svoji činnost na uvedený členský stát, a zadruhé, aby dotčená smlouva spadala do rozsahu těchto činností (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2823/2015, a rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 23. 12. 2015, ve věci C-297/14, Rüdiger Hobohm proti Benedikt Kampik Ltd & Co. KG a dalším , bod 27). Skutečnost, že žalobkyně vystupovala v předmětném vztahu v pozici spotřebitelky ve smyslu čl. 17 odst. 1 nařízení Brusel I bis tedy ještě neznamená, že je dána mezinárodní příslušnost českých soudů pro projednání a rozhodnutí tohoto sporu. Na odvolacím soudu bylo, aby zkoumal splnění dalších podmínek uvedených v čl. 17 odst. 1 písm. c) nařízení Brusel I bis. To však odvolací soud neučinil a spokojil se s konstatováním, že žalobkyni lze považovat za spotřebitelku, nadto s nesrozumitelným odkazem na čl. 5 odst. 1 nařízení Brusel I. Proto je právní posouzení odvolacího soudu v tom směru, že je dána mezinárodní příslušnost českých soudů, neúplné a tudíž nesprávné.
VI. Závěr
23. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu v uvedeném rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud nyní přezkoumá splnění dalších podmínek pro založení mezinárodní příslušnosti českých soudů, jak je výše uvedeno.
24. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
25. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu