ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.4739.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 4739/2017-104
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobců a) M. B. , narozeného XY, bytem v XY, b) S. B. , narozené XY, bytem v XY, a c) M. B. , narozeného XY, bytem v XY, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí , se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o zaplacení 81 366 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 149/2013, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2015, č. j. 14 Co 149/2015-46, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se v samostatném procesním společenství (§91 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen „o. s. ř.“) v řízení domáhali celkem zaplacení částky 81 336 Kč, přičemž uvedli, že za konkrétní nárok pro každého žalobce je považována vždy ⅓ uvedené částky (tedy 27 112 Kč; viz strana 1 žaloby). Tato částka měla odpovídat dlužným nákladům exekuce a oprávněného v exekučních řízení vedených vůči žalobci a) jako povinnému, přičemž tato exekuční řízení byla vůči žalobci a) zahájena proto, že mu Městský úřad v Moravské Třebové nezákonně zadržoval finanční prostředky (dávky sociální potřebnosti a dávky pomoci v hmotné nouzi), čímž se dostal žalobce a) do platební neschopnosti. Po vydání těchto neoprávněně zadržovaných finančních prostředků, na základě usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 14 Co 102/2012, byly dluhy vyrovnány a exekuční řízení zastaveno. Žalobcům tak měla vzniknout škoda právě v podobě dluhu (pohledávky třetích osob), spočívajícím v povinnosti nahradit náklady exekutora a advokáta v předmětném řízení.
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 12. 6. 2015, č. j. 14 Co 149/2015-46, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, že se žaloba zamítá, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Soudy obou stupňů shodně uzavřely, že žalobcům nevznikla škoda, neboť předmětné exekuce, na jejichž základě vznikla žalobcům povinnost platit náklady řízení (a tedy vznikl dluh), byly nařízeny z v letech 2009 a 2010. Ve smyslu §3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti (nového) občanského zákoníku, se posuzuje podle dosavadních předpisů (tedy zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník), přičemž v režimu zákona č. 40/1964 Sb. dluh škodu nepředstavoval.
Žalobci (dále též jako „dovolatelé“) podali proti rozsudku odvolacího soudu včasné dovolání, které Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dovolání jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Přípustnost dovolání je přitom nutno zkoumat ve vztahu ke každému z žalobců zvlášť, neboť žalobci netvoří nerozlučné procesní společenství. Je proto nerozhodné, že součet nároků obou žalobců hranici hodnotového omezení přípustnosti dovolání přesahuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2003/2010; rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ).
V předmětné věci proto dovolání není přípustné, neboť dovoláním dotčenými výroky nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč.
Jelikož není dovolání podle §238 o. s. ř. přípustné, není třeba zkoumat splnění podmínky povinného zastoupení dovolatelů (§241b odst. 2 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 10. 2019
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu