ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.4838.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 4838/2017-212
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce V. H. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Raem Uppaluri, advokátem se sídlem v Praze 1, Hybernská 20, proti žalované České republice – Ministerstvu obrany , se sídlem v Praze 6, Tychonova 221/1, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 134/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2017, č. j. 30 Co 1/2017-161, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované ve lhůtě 3 dnů od právní moci tohoto usnesení náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 7. 2016, č. j. 19 C 134/2013-137, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 8 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky (výrok II) a o náhradě nákladů řízení státu (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. 3. 2017, č. j. 30 Co 1/2017-161, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu), rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi účastníky (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a o náhradě nákladů odvolacího řízení státu (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Zaplacení uvedené částky se žalobce domáhal coby zadostiučinění nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem žalované, která žalobce (jehož propuštění ze služebního poměru v roce 1987 bylo v samostatném soudním řízení určeno jako porušující obecně uznávaná lidská práva a svobody) nepřijala v roce 1995 ani později zpět do služebního poměru vojáka z povolání, což žalobce shledává rozporné s §22 odst. 7 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním směřujícím podle jeho obsahu proti výroku I ve věci samé, které však Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné.
Dovolací soud je při přezkumu napadeného rozsudku odvolacího soudu vázán uplatněnými dovolacími důvody (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Otázka, zda nepřijetí žalobce do služebního poměru vojáka z povolání v rozporu s §22 odst. 7 zákona č. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, představuje nesprávný úřední postup, za nějž žalovaná odpovídá, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že se o nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“) jednat nemůže. Požadavek žalobce na zadostiučinění za nemajetkovou újmu se odvíjí od tvrzeného porušení právní povinnosti žalované při přijímání žalobce do služebního poměru, takže se nejedná o odpovědnostní vztah veřejnoprávní povahy vyplývající z rozhodnutí či postupu žalované při výkonu její svrchované veřejné moci, na který by bylo možné vztáhnout působnost uváděného zákona č. 82/1998 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2470/2012, shodně Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, k §1: III. Výkon veřejné moci, 2. Kdy nejde o veřejnou moc).
Na zbývajících otázkách předložených dovolatelem a týkajících se promlčení jeho nároku na náhradu nemajetkové újmy (dovolatel v dovolání postupně argumentuje, že s ohledem na počátek běhu promlčecí lhůty není jeho nárok promlčen, že námitka promlčení vznesená žalovanou je v rozporu s dobrými mravy a že se „judikatura přikláněla vždy spíše k pojetí nepromlčitelnosti nemajetkové újmy v případě nesprávného úředního postupu“) napadený rozsudek odvolacího soudu nezávisí. Odvolací soud na řešení těchto otázek své rozhodnutí nezaložil, když napadený rozsudek, jímž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby, je vystavěn výlučně na úvaze, že žalovaná za tvrzenou nemajetkovou újmu dovolatele podle zákona č. 82/1998 Sb. neodpovídá (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 27/2001).
Vady řízení namítané žalobcem, podle něhož „vůbec nedošlo ke zjištění tvrzeného skutkového stavu věci“ nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud může přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 12. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu