ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.4863.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 4863/2017-113
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně TipTop, s. r. o. , IČO 61679704, se sídlem v Praze 4, U Michelského lesa 149, zastoupené Mgr. Pavlem Hynkem, advokátem se sídlem v Berouně, Husovo náměstí 82/10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 684 899,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 172/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2017, č. j. 62 Co 126/2017-100, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení domáhala na žalované zaplacení částky 684 899,30 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody způsobené jí nesprávným úředním postupem soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány, Exekutorský úřad Přerov, v řízení vedeném pod sp. zn. 103 Ex 02416/09.
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 31. 5. 2017, č. j. 62 Co 126/2017-100, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 23. 11. 2016, č. j. 31 C 172/2015-78, kterým byla zamítnuta žaloba, aby soud uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 684 899,30 Kč s příslušenstvím, a bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 300 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka žalobkyně, „zda a jakým způsobem se může oprávněný v rámci exekučního řízení bránit proti úkonům exekutora (jež byly zjevně v rozporu s právním řádem) v jiném exekučním řízení, kde oprávněný není účastníkem řízení, když ve výsledku úkony jiného exekutora učiněné v rámci jiné exekuce měly dosah na již běžící exekuci a fakticky znemožnily uspokojení oprávněného v tomto probíhajícím exekučním řízení“, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť na ní napadené rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud vyšel z toho, že u žalobkyní tvrzeného rozhodnutí nejsou splněny podmínky §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Žalobkyně svou otázkou nezpochybňuje právní úvahy odvolacího soudu, ale žádá po Nejvyšším soudu poskytnutí právní rady, což však není úkolem Nejvyššího soudu ani smyslem dovolacího řízení. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žalobkyně neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání pro další otázku, která je v dovolání uvedena („zda úkony činěné exekutorem v rámci exekuce samy o sobě vedou, či nevedou k vydání rozhodnutí formou dražební vyhlášky, a zda dražební vyhlášku exekutora lze podřadit pod takovou rozhodovací činnost exekutora, kdy se do obsahu dražební vyhlášky bezprostředně odrazí úkony exekutora, jež činí v rámci své exekuční činnosti“). Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Nepostačuje ani tvrzení, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou soudu dovolacího, aniž by žalobce blíže specifikoval, kterou konkrétní judikaturu dovolacího soudu má na mysli. Dovolání tak v části obsahující další námitky žalobkyně trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je v uvedené části odmítnout.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, rovněž neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu