ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.5117.2017.3
sp. zn. 30 Cdo 5117/2017-191
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce M. S., nar. XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 264/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2017, č. j. 28 Co 133/2017-158, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2017, č. j. 28 Co 133/2017-158, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 1. 2017, č. j. 18 C 264/2015-113, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se podanou žalobou na žalované domáhá peněžitého zadostiučinění v původní výši 150 000 Kč s úrokem z prodlení z této částky v zákonné výši za dobu od 25. 9. 2015 do zaplacení za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena nepřiměřenou délkou trestního řízení vedeného u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 146/2009 (dále jen „posuzované řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně (dále jen „soud prvního stupně“) poté, co usnesením ze dne 4. 8. 2016, č. j. 18 C 264/2015-68, řízení částečně zastavil „co do částky 55 125 Kč a co do úroků z této částky od 24. 6. 2016 do zaplacení“ uložil žalované rozsudkem ze dne 9. 1. 2017, č. j. 18 C 264/2015-113, zaplatit žalobci ve lhůtě 15 dnů od právní moci rozsudku úrok z prodlení ve výši 8,05 % z částky 55 125 Kč za dobu od 25. 9. 2015 do 23. 6. 2016 (výrok I), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 94 875 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % za dobu od 25. 9. 2015 do 23. 6. 2016 a dále úroku z prodlení z částky 150 000 Kč od 24. 6. 2016 (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem k odvolání žalobce potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II ve věci samé a změnil jej ve výroku III v části týkající se nákladů řízení pouze ohledně výše nahrazovaných nákladů, jinak jej v tomto výroku rovněž potvrdil (výrok I odvolacího soudu) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně vyšel při posouzení věci z následujícího skutkového stavu. Proti žalobci bylo zahájeno trestní stíhání v květnu 2009 pro podezření ze spáchání trestného činu zvýhodňování věřitele podle §256a odst. 1 a 2 trestního zákona ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona. Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 18. 11. 2013, sp. zn. 17 T 146/2009, byl žalobce uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákona a odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce trvání 30 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 3 let. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 8 To 169/2014, byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen. Následně byl žalobce rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 24. 11. 2014, sp. zn. 17 T 146/2009, zproštěn obžaloby v plném rozsahu. Odvolání státního zástupce bylo zamítnuto usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 8 To 75/2015, a dovolání nejvyššího státního zástupce bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1041/2015. Řízení tak bylo pravomocně skončeno dne 24. 3. 2015. Paralelně s posuzovaným řízením probíhalo řízení u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 74/2009, v němž byl žalobce uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 2 trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců podmíněně odloženému na zkušební dobu 2 let a dále k peněžitému trestu 20 000 Kč. Žalobce uplatnil u žalované nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 150 000 Kč s tím, že v průběhu řízení žalovaná žalobci částečně vyhověla a poskytla mu peněžité zadostiučinění ve výši 55 125 Kč.
5. Po právní stránce soud prvního stupně věc posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“ a dospěl k závěru, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk, když celkovou délku řízení posuzovaného řízení měl za nepřiměřenou. Konstatoval přitom, že posuzované řízení trvalo 6 let a 3 měsíce, probíhalo na třech stupních soudní soustavy, přičemž soud prvního stupně i odvolací soud rozhodovaly ve věci každý dvakrát a řízení probíhalo též před Nejvyšším soudem. Při stanovení výše peněžitého zadostiučinění vycházel soud ze základní částky 15 000 Kč za jeden rok trvání řízení, přičemž za první dva roky se jedná o částku poloviční. Takto určenou základní částku dále upravil s přihlédnutím k okolnostem dané věci podle kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk. Vzal v úvahu, že trestní řízení bylo procesně složitější, neboť bylo zapotřebí provést obsáhlejší dokazování a probíhalo na třech stupních soudní soustavy. Dospěl proto k závěru, že je na místě snížit základní částku z důvodu kritéria složitosti věci o 30 %. Z hlediska kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného neshledal důvod pro navýšení základní částky, neboť u trestního řízení se sice obecně jedná o řízení s typově vyšším významem pro poškozeného, nicméně žalobce netvrdil ani neprokazoval, že by tu byly takové okolnosti, které by odůvodnily hodnocení významu předmětu řízení pro žalobce jako „mnohem zásadnější“. Částku poskytnutou žalobci ve výši 55 125 Kč tak soud prvního stupně považoval za plně dostačující, uložil však žalované zaplatit žalobci úrok z prodlení od data, kdy uplynula zákonná šestiměsíční lhůta určená k vyřízení předběžného projednání nároku, do data poskytnutého plnění.
6. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu prokázaného před soudem prvního stupně.
7. Odvolací soud se ztotožnil s právním posouzením učiněným soudem prvního stupně. Shodně se soudem prvního stupně zopakoval, že se v posuzovaném řízení jednalo o věc složitou, když bylo rozhodováno o nárocích z titulu náhrady škody týkající se 48 osob, věc probíhala na třech stupních soudní soustavy, bylo vypracováno několik znaleckých posudků, slyšeni svědci a prováděny listinné důkazy. To, že předmět řízení měl pro žalobce zvýšený význam, se podle odvolacího soudu odrazilo již v konstatování nesprávného postupu orgánů činných v trestním řízení a dobrovolném poskytnutí peněžitého odškodnění ze strany žalované. Odvolací soud rovněž poukázal na výsledek odškodňovacího řízení, které vedl spoluobviněný žalobce (pan M. S.) pro totožnou částku u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 262/2015, přičemž tomuto poškozenému byla žalovanou poskytnuta téměř shodná částka a ve zbytku byla žaloba v odkazované věci rovněž zamítnuta.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Žalobce napadl včasným dovoláním část výroku I rozsudku odvolacího soudu, a to v rozsahu, v němž byl odvolacím soudem potvrzen zamítavý výrok II rozsudku soudu prvního stupně o věci samé. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatel v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení: 1) otázky podílu orgánů činných v trestním řízení na délce posuzovaného řízení, 2) otázky významu posuzovaného řízení pro poškozeného. Dále dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem dosud nebyly řešeny následující otázky: 3) zda složitost posuzované věci ve smyslu „instančnosti řízení“ a postup orgánů činných v trestním řízení představují dvě navzájem propojené složky, které nelze hodnotit odděleně, 4) zda složitost řízení je založena na formálních znacích a skutečnostech jako je vícero poškozených či vícero obviněných, nebo zda se posuzují tyto znaky a skutečnosti i v materiálním slova smyslu, 5) zda existují typová řízení věci, u kterých se jejich složitost presumuje, 6) zda trestní řízení, ve kterém je dokazování založeno výlučně na znaleckém posudku , je řízením složitým, 7) zda odsouzení poškozeného v jiné (nesouvisející) trestní věci, je skutečností, která má vliv na význam věci pro poškozeného ohledně posuzovaného řízení.
9. Konkrétněji dovolatel k jednotlivým dovolacím důvodům namítá, že se odvolací soud nezabýval otázkou podílu orgánů činných v trestním řízení na délce posuzovaného řízení a toto kritérium se tak neprojevilo na navýšení základní částky, čímž se odvolací soud měl odchýlit od stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). Od tohoto stanoviska, jakož i od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, se odvolací soud podle dovolatele odchýlil i tím, že nevycházel z presumpce zvýšeného významu předmětu posuzovaného trestního řízení pro dovolatele, když v řízení nebylo ze strany žalované tvrzeno, natož prokazováno, že by řízení mělo mít pro dovolatele význam nižší. Ohledně kritéria složitosti řízení dovolatel uvádí, že „instančnost řízení“ byla dána z důvodů výlučně ležících na straně orgánů činných v trestním řízení a nikoliv na straně dovolatele, kdy tento se od počátku řízení bránil nezákonnému trestnímu stíhání. Posuzované řízení nelze hodnotit jako složité, když v době zahájení trestního stíhání měl soud již všechny podklady nashromážděné a byl již vypracován znalecký posudek, na němž trestní soud posléze postavil své rozhodnutí. Skutečnost, že v řízení jsou dva obvinění a 48 poškozených sama o sobě nečiní věc složitou, když dokazování spočívalo toliko v provedení znaleckého posudku a výslechů znalců a obviněných. Ohledně kritéria významu předmětu posuzovaného řízení dovolatel namítá, že odsouzení v jiné nesouvisející trestní věci nemůže mít na hodnocení tohoto kritéria vliv.
10. Přípustnost svého dovolání spatřuje dovolatel v tom, že se odvolací soud při řešení předestřených právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované zejména Stanoviskem. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
11. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení uvedené v §241 odst. 1 o. s. ř. a v souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem, Nejvyšší soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
13. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
14. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Otázka výše vymezená pod č. 1) přípustnost dovolání nezakládá. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3411/2011, dospěl k závěru, že: „V případě bezvadného postupu soudu v posuzovaném řízení by nebylo možné dojít k závěru o odpovědnosti státu za žalobcem utrpěnou újmu a z toho důvodu je daná skutečnost již zohledněna v základní částce, z níž odvolací soud při stanovení zadostiučinění žalobce vycházel.“ Není-li tudíž postup orgánu veřejné moci extrémně nesprávným, není nezbytně nutné základní částku zadostiučinění na základě kritéria postupu orgánu veřejné moci navyšovat, neboť nedostatky v postupu orgánu veřejné moci se již projevily v závěru o porušení práva dovolatele na projednání jeho věci v přiměřené lhůtě. Odvolací soud se tak při řešení této otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
16. Ani otázky výše vymezené pod č. 3), 4) a 6), jimiž dovolatel napadá posouzení kritéria složitosti řízení odvolacím soudem, přípustnost dovolání nezakládají, neboť nejde o otázky, při jejichž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani o otázky, které by doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny nebyly. Nejvyšší soud opakovaně uvádí, že složitost řízení je jedním z klíčových hledisek a je posuzována primárně podle počtu instancí [srov. názor v odborné literatuře, že: „Složitost řízení se kromě případů, kdy půjde po skutkové a právní stránce o jednoznačně jednoduché či naopak výjimečně složité záležitosti, chápe především z pohledu počtu instancí, v nichž byla věc řešena,” (JUDr. Petr Vojtek, Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, 2. vydání, 2007, str. 178, srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 738/2013, nebo ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1327/2013)]. Nadto odvolací soud nepostavil závěr o složitosti řízení pouze na základě počtu instancí, ale rovněž zohlednil další aspekty, které Evropský soud pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zohledňuje v rámci posuzování kritéria složitosti řízení (k vyšetřování objemného spisu srov. rozsudek ESLP ve věci B. proti Rakousku ze dne 28. 3. 1990, stížnost č. 11968/86, §50; k počtu účastníků řízení srov. rozsudek ESLP ve věci H. proti Velké Británii ze dne 8. 7. 1987, stížnost č. 9580/81, §72; k počtu obviněných srov. rozsudek ESLP ve věci Nemeth proti České republice ze dne 20. 9. 2005, stížnost č. 35888/02, §47; k provedení důkazu znaleckým posouzením srov. rozsudek ESLP ve věci Golino proti Itálii ze dne 27. 2. 1992, stížnost č. 12172/86, §17).
17. Ani otázka výše vymezená pod č. 7) nemůže založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud nehodnotil význam předmětu posuzovaného trestního řízení pro dovolatele jako nižší z toho důvodu, že proti dovolateli bylo vedeno i jiné nesouvisející trestní řízení. Napadené rozhodnutí tak na vyřešení této otázky nezávisí, protože odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 27/2001).
18. Dovolací soud však shledal dovolání přípustným pro řešení souvisejících otázek shora uvedených pod č. 2) a 5), neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení otázky, zda trestní řízení spadá mezi řízení, u nichž se presumuje zvýšený význam předmětu řízení pro poškozeného.
V. Důvodnost dovolání
19. Dovolání je důvodné.
20. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
21. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odst. 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odst. 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odst. 3).
22. Nejvyšší soud již v bodu IV. svého Stanovisku vyslovil tento právní názor: „Význam řízení pro poškozeného je velmi důležitým objektivním kritériem, jemuž je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost. Je možné určitým zobecňujícím postupem kvalifikovat jednotlivé skupiny (druhy) případů, a to podle předmětu řízení, čili podle práva či oprávněného zájmu, jichž se řízení dotýká. Typicky se jedná o trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovněprávní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.).“ K uvedenému závěru se Nejvyšší soud opakovaně ve své rozhodovací praxi přihlásil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2542/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3203/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2623/2017).
23. Platí rovněž, že v případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného, tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovanou a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010). Na druhou stranu soudu nic nebrání, aby zohlednil okolnosti rozhodné pro posouzení významu řízení pro účastníka, které jsou zjistitelné z účastníky označených důkazů k prokázání jiných jejich skutkových tvrzení, a to včetně spisového materiálu vztahujícího se k posuzovanému řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1597/2014).
24. Nejvyšší soud dále v bodu VI. svého Stanoviska přijal závěr, že odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění musí obsahovat hodnocení, v němž se vychází ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznávané za jednotku času řízení s následným připočtením či odečtením vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených v §31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk.
25. V poměrech dané věci odvolací soud význam předmětu posuzovaného řízení pro dovolatele správně zhodnotil jako zvýšený. Není přitom potřeba, aby žalobce tvrdil a prokazoval okolnosti, které by odůvodnily hodnocení významu předmětu řízení pro žalobce jako „mnohem zásadnější“, jak požadoval soud prvního stupně. Zvýšený význam předmětu řízení je ovšem nutno (stejně jako všechna ostatní relevantní kritéria přicházející v úvahu) zohlednit v rámci úvahy, jakým způsobem se procentně upraví základní částka peněžitého odškodnění žalobce, přičemž je nutno srozumitelným a přezkoumatelným způsobem v odůvodnění rozhodnutí vysvětlit, jak tato kritéria základní částku ovlivnila. Posouzení odvolacího soudu, že zvýšený význam předmětu řízení se dostatečně projevil již v tom, že žalovaná vědoma si své odpovědnosti za nemajetkovou újmu žalobci po zahájení řízení částečně poskytla zadostiučinění, je tak v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
26. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
27. Předmětem řízení zůstal po usnesení soudu prvního stupně o částečném zastavení řízení nárok žalobce na zaplacení částky 94 875 Kč s úrokem z prodlení z této částky v zákonné výši za dobu od 25. 9. 2015 do zaplacení a úrok z prodlení z částky 55 125 Kč v zákonné výši za dobu od 25. 9. 2015 do 23. 6. 2016. Pokud soud prvního stupně svým zamítavým výrokem zamítl žalobu (mimo jiné) ohledně úroku z prodlení „ve výši 8,05 % z částky 150 000 Kč od 24. 6. 2016“, pak překročil meze žalobního žádání, neboť za dobu od 24. 6. 2016 do zaplacení se žalobce domáhal úroku z prodlení již jen z částky 94 875 Kč. Uvedenou vadu spočívající v překročení žalobního návrhu (§135 odst. 2 o. s. ř., srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 37/2015) odvolací soud nijak nenapravil, když zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně potvrdil jako celek.
VI. Závěr
28. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, neboť právní posouzení týkající se uplatněného nároku žalobce není správné. Řízení je navíc zatíženo shora uvedenou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
29. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.
30. V rámci nového projednání věci soud prvního stupně promítne hodnocení kritéria významu předmětu posuzovaného řízení pro poškozeného [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk] jako zvýšeného do určení částky peněžitého zadostiučinění způsobem uvedeným v bodu 25 a ve svém rozhodnutí přitom nepřekročí předmět řízení tak, jak je žalobním žádáním vymezen po pravomocném usnesení o částečném zastavení řízení.
31. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud prvního stupně v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu