ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.5761.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 5761/2017-471
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M. a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně H. H. , narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Bc. Stanislavem Brunckem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Benešova 628/12, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , identifikační číslo osoby 00025429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, identifikační číslo osoby 69797111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 2 508 545 Kč s příslušenstvím a o omluvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 39/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2017, č. j. 17 Co 454/2016-448, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2017, č. j. 17 Co 454/2016-448, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se žalobou domáhala po žalované náhrady škody a odškodnění nemajetkové újmy, jež jí měly vzniknout v důsledku trestního stíhání vedeného proti ní a jejímu manželovi pro přečin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §208 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. Dne 15. 9. 2010 jí bylo sděleno obvinění, řízení následně probíhalo u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 1 T 235/2010, a žalobkyně byla rozsudkem ze dne 28. 2. 2012 zproštěna obžaloby z důvodu, že skutek nebyl trestným činem. Státní zástupce podal proti rozsudku odvolání a Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 3. 5. 2012, č. j. 8 To 158/2012-601, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Žalobkyně se v rámci předběžného uplatnění nároku u žalované domáhala náhrady škody spočívající ve vynaložených nákladech na právní zastoupení a odškodného za nemajetkovou újmu. Ze strany žalované byla žalobkyni vyplacena částka 20 000 Kč na náhradu nemajetkové újmy. Na odškodnění nemajetkové újmy žádala žalobkyně nadále zaplacení částky 2 480 000 Kč s příslušenstvím a spolu s tím poskytnutí satisfakce uveřejněním omluvy žalované za nezákonné trestní stíhání v deníku Mladá fronta Dnes. Na náhradě škody se žalobkyně domáhala zaplacení částky 28 545 Kč, sestávající z částek 19 080 Kč požadované na vynaložených nákladech obhajoby v trestním řízení, 6 465 Kč požadované na cestovních nákladech a 3 000 Kč jakožto nákladů zastoupení advokátem při předběžném projednání nároku u žalované. Svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy odůvodnila tím, že se v první řadě jednalo o ztrátu časových možností, celé trestní stíhání bylo neúčelné a zbytečné a žalobkyně jej prožila v nejistotě. Všechny orgány činné v trestním řízení (policie, státní zástupce i soud) pochybily ve svém úsudku, pochybení nenapravily a pokračovaly v bezpráví vůči žalobkyni. Vzhledem ke zprošťujícímu rozsudku byly veškeré úkony orgánů činných v trestním řízení nezákonnými. Trestní stíhání bylo pro žalobkyni obdobím nejistoty. Žalobkyně musela jezdit na soudní jednání ze svého domova do Vyškova a do Brna a byla účastna i na dalších úkonech orgánů činných v trestním řízení. Jednalo se o ztrátu času, který mohla věnovat své rodině, podnikání, svým zájmům a přátelům. Neustálá obrana v řízení žalobkyni i jejího manžela stála značné úsilí, finance a čas, což jim nikdy nebude vynahrazeno. Další újmu žalobkyně spatřuje v tom, že utrpěla na dobré pověsti, lidské důstojnosti a dobrém jménu tím, že v očích veřejnosti získala neoprávněnou nálepku pachatelky trestného činu. O žalobkyni i jejím manželovi se v okolí jejich bydliště a města, v němž bylo trestní stíhání vedeno, rozšířily pomluvy o tom, že jsou problémovými osobami. Celé trestní stíhání vedlo ke snížení vážnosti, kterou žalobkyně s manželem požívali, což se projevilo jak v běžném společenském styku, tak i ve styku s úřady. V provozovně žalobkyně se v souvislosti s trestním stíháním několikrát objevila policejní hlídka a toto jednání přispělo k tomu, že ji zákazníci už předem odsoudili jako osobu, která něco provedla a musí být trestána. Okresní soud ve Vyškově v dané věci používal nepřiměřených prostředků, překračoval zákonem svěřenou pravomoc, v rámci jednání nebyl nestranný a nezávislý a jednal jen tak, jak určoval státní zástupce. Manžel žalobkyně namítal podjatost rozhodující soudkyně, ale jeho námitkám vyhověno nebylo. Dále se pochybení týkalo doručování písemností, neboť soud nechával písemnosti manželovi žalobkyně doručovat prostřednictvím policejních orgánů, byť na jeho straně nebyl problém s doručováním běžným způsobem. Žalobkyně s manželem vyzvedávali písemnosti v zákonných lhůtách, a byť se jednalo o vyzvedávání v poslední den lhůty, neznamená to, že soud musel využívat zmíněného druhořadého způsobu doručování. Veřejnost si neprávem mohla domýšlet, že se žalobkyně či její manžel dopustili porušení zákona. Jednalo se o zneužití občanskoprávního sporu v trestním řízení, přičemž orgány činné v trestním řízení byly několikrát upozorňovány na zásadu subsidiarity trestní represe a odkazovány na rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 372/03. Vše bylo postaveno na nesprávném posouzení, neboť žalobkyni bylo kladeno za vinu spáchání skutku, který však nenaplňoval znaky trestného činu. Řada občanských sdružení vyjadřovala obviněným podporu. Do zahájení trestního stíhání vedla žalobkyně ničím nerušený běžný rodinný život a udržovala v běžných rovinách i společenský styk s přáteli. Stres a psychický nátlak z trestního stíhání způsobil, že žalobkyně byla nervózní, psychicky napjatá, což se nutně projevilo na množství hádek, sporů a nedorozumění s manželem. Jednání státu vůči manželovi se rovněž projevilo v nedobrém psychickém rozpoložení. Žalobkyně, byť je silná žena, prožila stres a napětí, které se projevilo do jejího psychického zdraví. Byla poškozena též důvěra žalobkyně v Českou republiku jako demokratický stát a rovněž v její orgány a ostatní instituce.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 11. 8. 2016, č. j. 15 C 39/2013-391, rozhodl tak, že řízení o části žaloby, ve kterém se žalobkyně domáhala zveřejnění informací na náklady státu v celostátním deníku Mladá Fronta DNES v tam uvedeném znění, zastavil (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 80 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení, odpovídajícím ročně procentní výši repo sazby, stanovené Českou národní bankou, zvýšenou o 7 % bodů od 12. 4. 2013 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně), zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobkyni částku ve výši 2 400 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení od 5. 2. 2013 do zaplacení a dále částku rovnající se zákonnému úroku z prodlení z částky 80 000 Kč od 5. 2. 2013 do 11. 4. 2013 (výrok rozsudku soudu prvního stupně označený jako výrok II., ačkoliv se zjevně jedná o výrok třetí)], a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 102 467 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok rozsudku soudu prvního stupně označený jako výrok III., ačkoliv se zjevně jedná o výrok čtvrtý).
3. Městský soud v Praze rozhodl k odvolání obou účastnic rozsudkem ze dne 15. 6. 2017, č. j. 17 Co 454/2016-448, tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé II. mění tak, že se ohledně částky 80 000 Kč s příslušenstvím žaloba zamítá (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), v zamítavém výroku o věci samé II. se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje (výrok II. rozsudku odvolacího soudu) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů 2 400 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III. rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně zjistil následující skutkový stav věci. Trestní stíhání žalobkyně a jejího manžela vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 1 T 235/2010 pro trestný čin podle §208 odst. 2 trestního zákoníku bylo zahájeno dne 15. 9. 2010. Dne 1. 10. 2010 podal A. H. námitku podjatosti proti Mgr. Radku Hůlkovi a dalším státním zástupcům. Mgr. Radek Hůlka nebyl vyloučen z úkonů trestního stíhání. Následně dne 19. 5. 2011 proběhlo hlavní líčení, na němž A. H. podal námitku podjatosti soudkyně Mgr. Zdeňky Kalové. Po rozhodnutí o tom, že soudkyně není vyloučena, byl A. H. opakovaně vyzýván k pořádku. K návrhu státního zástupce bylo rozhodnuto o přibrání znalce z oboru psychiatrie MUDr. Petra Nedomy. Proti tomu vznesl A. H. námitku, které soud nevyhověl. Dne 24. 5. 2011 podal A. H. stížnost proti usnesení o nepodjatosti předsedkyně senátu a stížnost proti ustanovení soudního znalce a návrh na ustanovení soudního znalce na zkoumání duševního stavu státního zástupce Mgr. Aleše Vrzala. M. S. podal za veřejnost stížnost na soudkyni Mgr. Zdeňku Kalovou a čestné prohlášení o zdravotním stavu A. H.. Krajský soud v Brně dne 9. 9. 2011 zamítl stížnost A. H. proti rozhodnutí, že soudkyně Mgr. Zdeňka Kalová není vyloučena z řízení. Usnesením Okresního soudu ve Vyškově ze dne 13. 9. 2011 byl zamítnut návrh A. H. o zdržení se přibrání znalce z odvětví psychiatrie MUDr. Petra Nedomy. K vypracování znaleckého posudku znalec uvedl, že se A. H. dostavil ke znalci dne 23. 9. 2011 (pozvání ve dnech 2. 9. 2011, 9. 9. 2011 a 13. 9. 2011 nereflektoval) ve společnosti své manželky a dalších dvou osob a odmítl znalci odpovídat na otázky. Dle sdělení Policie ČR Okresnímu soudu ve Vyškově ze dne 17. 10. 2011 nebylo možné realizovat předvedení A. H. dne 14. 10. 2011, protože toho dne časně ráno odešel na autobus a H. H. odjela někam autem. Dne 7. 11. 2011 žádal J. T. za oba obžalované o odročení jednání s tím, že H. H. je i s manželem na dovolené v Bangkoku v Thajsku a nepodařilo se mu s nimi spojit. Dne 17. 1. 2012 policie sdělila, že bylo dne 17. 1. 2012 provedeno několik pokusů o doručení A. H. na adrese XY, avšak se jej nepodařilo zastihnout. Dne 25. 1. 2012 vydal Okresní soud ve Vyškově příkaz k zatčení A. H.. Dne 13. 2. 2012 byl A. H. zatčen a téhož dne byl vzat do vazby. A. H. proti usnesení o vzetí do vazby podal stížnost, námitku podjatosti soudkyně a trestní oznámení pro zneužití pravomoci úřední osoby. J. F. za K213 dne 13. 2. 2012 podal Okresnímu soudu ve Vyškově výzvu k propuštění A. H., k níž se dne 13. 2. 2012 připojil V. P.. Okresní soud ve Vyškově v odůvodnění usnesení o vzetí do vazby A. H. ze dne 13. 2. 2012 uvedl, že způsob a projevy chování obžalovaného po podání návrhu na potrestání zapříčinily nutnost zkoumat jeho trestní odpovědnost. Dále je uvedeno, že z geneze úkonů soudu a jednání obžalovaného je zřejmé, že svým postojem a přístupem k věci v průběhu trestního řízení od 19. 5. 2011 až do 23. 9. 2011 způsoboval průtahy. Dne 20. 2. 2012 nabídl J. F. za K213 společenskou záruku za A. H. a navrhl jeho propuštění z vazby. Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 28. 2. 2012, č. j. 1 T 235/2010-520 byli A. H. a H. H. podle §226 písm. b) trestního řádu zproštěni návrhu na potrestání, neboť skutek není trestným činem-přečinem. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2012, č. j. 8 To 158/2012-601, bylo zamítnuto odvolání státního zástupce podle §256 trestního řádu a rozsudek nabyl právní moci dne 3. 5. 2012. Rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 6. 12. 2013, č. j. 3 C 412/2007-254, byla zamítnuta žaloba M. I. proti A. a H. H., kterou se domáhal, aby jim byla uložena povinnost zajistit do bytu č. XY ve 2. Podlaží domu č. XY na XY dodávku teplé vody. Ohledně vrácení záloh na dodávku tepla a teplé vody bylo žalobě vyhověno co do částky 4 980 Kč za dobu od 1. 12. 2005 do 28. 2. 2008 a co do částky 3 652 Kč za dobu od 1. 1. 2005 do 30. 11. 2005 byla žaloba zamítnuta. Žaloba byla též zamítnuta ohledně částky 42 500 Kč, a ohledně uložení povinnosti poskytnout slevu. Žalobkyně v době svého trestního stíhání byla nervózní, podrážděná a občas docházelo k těžším hádkám. V profesní činnosti byla nesoustředěná a dělala chyby. Zásah do psychického zdraví žalobkyně s uvedeným souvisí. Když se žalobkyně dozvěděla o svém trestním stíhání, byl to pro ní šok, v průběhu trestního stíhání na něj musela stále myslet, byla nervózní a neměla tolik času na podnikání, neboť musela chodit na schůzky s advokátem a k soudům. Vše řešila doma s manželem a nemohla se plně soustředit na práci. Kdyby byla odsouzena, hrozilo by jí, že by mohla přijít o práci a živnostenské oprávnění. Myšlenky na trestní stíhání se jí stále vracely. Žalobkyně vlastní tři provozovny, a to ve XY, v nichž se prodávají knihy, drogistické a papírenské zboží, a zaměstnává jedenáct až dvanáct zaměstnanců. V provozovně je každý den. Jejími koníčky jsou procházky do přírody a do lesa, jízda na kole a koupání se. Po dobu trestního stíhání musela na jeho průběh myslet i při zmíněných aktivitách, a neměla z nich tedy takovou radost a pocit. V dané době také začali rekonstruovat dům. Písemnosti v rámci trestního stíhání jí byly obvykle doručovány poštou. Několikrát se stalo, že bylo doručováno policií i v provozovně.
5. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v trestním stíhání došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, kterým bylo sdělení o zahájení trestního stíhání žalobkyně dne 15. 9. 2010, č. j. KRPB-23883-66/TČ-2009-061216-PU a KRPB-23883-64-TČ-2009-061216-PU, neboť bylo „zrušeno“ tím, že Okresní soud ve Vyškově rozhodl rozsudkem ze dne 28. 2. 2012, č. j. 1 T 235/2010-520, v němž shledal, že skutek nebyl trestným činem, což potvrdil Krajský soud v Brně usnesením ze dne 3. 5. 2012, č. j. 8 To 158/2012-601. Je ustálenou soudní praxí, že stát odpovídá za škodu způsobenou zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu, podle zákona č. 82/1998 Sb. Na délce trestního stíhání, které bylo vedeno v době od 15. 9. 2010 do 3. 5. 2012, se významně podílel manžel žalobkyně obstrukčním chováním. Necelé dva roky trvání stíhání byly přiměřené okolnostem a odpovídaly možnostem orgánů činných v trestním řízení věc projednat a rozhodnout. Žalobkyni byl kladen za vinu toliko přečin s nízkou trestní sazbou, avšak žalobkyně byla osobou dříve netrestanou, bezúhonnou a s dobrou pověstí. Žalobkyně se účastnila výslechů i hlavního líčení a trestní stíhání se podepsalo na ztrátě časových možností žalobkyně, což představuje zásah do práv žalobkyně podle článků 10 a 26 Listiny, neboť žalobkyně byla v tomto ohledu omezena nejen v rámci své osobní, ale taktéž profesní sféry života. V rozporu s článkem 10 Listiny též došlo k zásahu do soukromého a rodinného života a k závažnému zásahu do lidské důstojnosti, osobní cti a dobré pověsti, neboť zaměstnanci a někteří zákazníci věděli o jejím trestním stíhání. Soud dospěl k závěru, že bylo zasaženo i právo žalobkyně na psychické zdraví, které je chráněno článkem 7 Listiny, neboť při samotném trestním stíhání dochází k zásahu do psychiky v obecné rovině, když nejistota a nervozita z možného odsouzení je po dobu trestního stíhání přítomna a jen stěží lze na takto zásadní věc nemyslet. Úvaha o neunesení důkazního břemena v důsledku nezjištění a nepředložení soudu rozhodnutí v obdobných věcech nepřichází v úvahu, neboť tuzemský právní systém není založen na precedentech. Posouzení výše zadostiučinění za trestní řízení, které bylo zastaveno, je tak především úkolem nalézacího soudu. Nadto je každý případ nutné posuzovat individuálně. Pro srovnání s obdobným případem soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, a na žalobkyní předestřený rozsudek ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 297/2011. Soud prvního stupně pak dospěl k závěru, že absentuje judikatura vyšších soudů, podle níž by přiměřenou částkou náhrady byly 2 000 000 Kč, a dospěl k závěru, že částkou schopnou reparovat vzniklou nemajetkovou újmu je částka 100 000 Kč.
6. Rovněž odvolací soud hodnotil délku trestního stíhání žalobkyně za zcela přiměřenou. Následky trestního stíhání žalobkyně s dopadem do její osobnostní sféry zůstaly navzdory poučení soudu tvrzeny zcela nekonkrétně a nebyly ani prokázány. K výzvě soudu žalobkyně jen fakticky zopakovala svá vágní žalobní tvrzení s právní kvalifikací následků dle Listiny. To zjevně pro hodnocení nemajetkové újmy nepostačuje. Existence nezákonného rozhodnutí pak sama o sobě nepostačuje pro prokázání, že ke vzniku nemajetkové újmy skutečně došlo. Žalobkyně současně, přes poučení soudem, nenabídla žádná srovnatelná rozhodnutí a jen polemizovala s účelností takového požadavku. Odvolací soud uvedl, že žalobkyně trávila v době trestního stíhání, konkrétně v měsících listopadu a prosinci 2011 a v dubnu a květnu 2012, s manželem dovolenou v Thajsku, což odvolací soud vedlo k závěru, že ji vedené trestní stíhání v jejím osobním životě neomezovalo. Pokud újma žalobkyně měla spočívat v tom, že na trestní stíhání myslela a nemohla se dostatečně radovat z volnočasových aktivit, tak uvedené neodpovídá intenzitou majetkové újmě. Odvolací soud uzavřel, že přes existenci nezákonného rozhodnutí, vznik nemajetkové újmy, která by byla v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím, nebyl prokázán.
7. Patří zmínit, že soudy o věci rozhodovaly podruhé, neboť Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 461/2015, částečně zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2014, č. j. 17 Co 433/2013-244, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 6. 2013, č. j. 15 C 39/2013-105.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Žalobkyně (dále též jako „dovolatelka“) podala proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání, přičemž k přípustnosti uvádí, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, a to zejména od rozhodnutí Nejvyššího soudu R 64/1966 (pozn. rozsudku Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 14. 4. 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66), nebo např. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1815/2012, nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 904/2016, když nesprávně interpretoval procesní předpisy.
9. Konkrétně má dovolatelka za to, že se odvolací soud dopustil pochybení, neboť hodnotil důkazy, které vůbec neprovedl, a přehodnotil závěry soudu prvního stupně. Takové flagrantní pochybení neobstojí vedle ustálené rozhodovací práce a komentářové literatury. Zde dovolání cituje nález Ústavního soudu ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04. Tam vyjádřené názory jsou přejímány též komentářovou literaturou. Pro úplnost dovolatelka poukazuje na to, že soud prvního stupně zamítl provést výslech zaměstnankyň žalobkyně a T. s tím, že od trestního stíhání žalobkyně uplynula značná doba a jedná se o niterný prožitek žalobkyně, která jej ve své výpovědi detailně popsala, a výslech svědků tak pokládal za nadbytečný. Soud prvního stupně měl za prokázané, že žalobkyni v důsledku nezákonného trestního stíhání újma vznikla, a to plyne i z protokolu z jednání dne 4. 3. 2016. Naproti tomu odvolací soud v rámci jediného jednání dokazování neprovedl, jen dospěl k závěru, že přes existenci nezákonného rozhodnutí vznik nemajetkové újmy, která by byla v příčinné souvislosti, nebyl prokázán. Postup odvolacího soudu umocňuje uvedené procesní pochybení, neboť se protiví zásadám civilního řízení, aby soud prvního stupně zamítl důkazní návrh z důvodu nadbytečnosti a současně odvolací soud bez provedení a zopakování dokazování přijal závěr, že se danou skutečnost nepodařilo straně zatížené důkazním břemenem prokázat. Odvolacímu soudu nic nebránilo v tom, aby ve smyslu §213 odst. 1 věty první o. s. ř. doplnil dokazování o navržené důkazy, ukázalo-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci. Založit rozhodnutí na pravidlech důkazního břemene soud mohl až tehdy, nepodařilo-li by se straně zatížené důkazním břemenem během řízení prokázat vznik nemateriální újmy. Soud se má vždy primárně přičinit o to, aby založil svůj rozsudek na zjištěném skutkovém stavu. Pravidla důkazního břemene jsou až sekundární, neboť slouží k překlenutí stavu non liquet , jelikož denegatio iustitiae je v právním státě nepřípustné. Odvolací soud se odchýlil i od rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž se vysvětluje vztah mezi důkazním břemenem a usnesením o neprovedení důkazního návrhu. Dovolatelka v tomto ohledu poukazuje na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 4. 1994, sp. zn. 6 Cdo 107/93, a cituje z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 904/2016). Vzhledem k uvedenému pak dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2017, č. j. 17 Co 454/2016-448, nebo eventuálně zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2017, č. j. 23 Co 469/2016-148 (pozn. vzhledem ke zbylému obsahu dovolání je zjevné, že dovolání proti posledně označenému rozhodnutí nesměřuje, že došlo k chybě při zpracování dovolání, při využití jiného dovolání jako „vzoru“, a že i tento návrh směřuje vůči rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2017, č. j. 17 Co 454/2016-448).
10. Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
III. Formální náležitosti dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
13. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
15. Ačkoliv pochybení při zjišťování skutkového stavu jsou ve své podstatě vadou řízení, dovolatelka obsahově dovoláním vystihuje obsah otázky procesního práva, pročež dovolací soud dovolání shledal přípustným pro řešení otázky týkající se změny skutkových zjištění odvolacím soudem bez zopakování dokazování.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
16. Podle §213 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (odst. 1). Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odst. 2). K provedeným důkazům, z nichž soud prvního stupně neučinil žádná skutková zjištění, odvolací soud při zjišťování skutkového stavu věci nepřihlédne, ledaže by je zopakoval; tyto důkazy je povinen zopakovat, jen jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, soud prvního stupně provedl jiné důkazy, z nichž při zjišťování skutkového stavu vycházel (odst. 3). Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování (odst. 4). Při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky řízení uplatněny v rozporu s §205a nebo §211a (odst. 5).
17. Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04 (dostupném na http://nalus.usoud.cz ), uvedl, že „skutková zjištění (zjištění skutkového stavu) jsou v občanském soudním řízení výsledkem provedení důkazů (§122 o. s. ř.) a jejich hodnocení (§132 o. s. ř.). Z uvedeného plyne a contrario závěr, že skutková zjištění může činit toliko ten soud, který důkaz provedl (s výjimkou podle §122 odst. 2 o. s. ř.). Dodržení zásady přímosti je tudíž jedním z pojmových znaků důkazního řízení. Jak ustálená judikatura (viz zejména Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek 64/66, R 92/68, Soudní judikatura 11/2001), tak i doktrína (viz kupř. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: 2003, s. 967) pak z uvedených ustanovení občanského soudního řádu ve spojení s důsledky plynoucími ze zásady ústnosti (§115, §214 odst. 1 o. s. ř.) a přímosti (§122 odst. 1, §211, §213 o. s. ř.) v občanském soudním řízení interpretují ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. v tom smyslu, že je zásadně nepřípustné, aby odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám opakoval“ [rovněž např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. II. ÚS 363/06, či ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 1180/14 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )].
18. Z aktuální rozhodovací praxe Nejvyššího soudu lze poukázat např. na rozsudky ze dne 12. 4. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5421/2016, či ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2390/2017.
19. V nyní projednávané věci lze označit rozhodnutí odvolacího soudu (do jisté míry) za vnitřně nekonzistentní, neboť se z jeho odůvodnění podává jednak to, že soud nepokládal za dostatečná ani tvrzení žalobkyně o vzniku újmy a tato dále nepokládá za prokázaná. Rovněž ovšem hodnotil žalobkyní popisovanou újmu za intenzitu neodpovídající nemajetkové újmě, k čemuž též doplnil, že ve věci jsou dány okolnosti svědčící tomu, že trestní řízení žalobkyni v jejím životě neomezovalo. Může tak být pokládáno za nejisté, zda-li soud rozhodnul na základě neunesení procesních břemen, na základě skutkového stavu, resp. na základě právního posouzení otázky, zda jsou žalobkyní předestírané důsledky trestního stíhání újmou ve smyslu právním.
20. Vzhledem k okolnosti, že uvedený nedostatek odůvodnění rozhodnutí nemůže být k tíži dovolatelky, a rovněž vzhledem k závěrečnému kategorickému závěru odvolacího soudu, podle kterého nebyl prokázán vznik nemajetkové újmy v příčinné souvislosti s existencí nezákonného rozhodnutí, je nutné dovolací argumentaci posoudit za zcela relevantní, a napadené rozhodnutí zrušit jakožto spočívající na nesprávném posouzení otázky procesního práva.
21. Jestliže soud prvního stupně na základě provedených důkazů (přičemž vzhledem k odůvodnění jeho rozhodnutí není pochyb o skutečnosti, že za zásadní pokládal účastnickou výpověď žalobkyně) dospěl k závěru, že žalobkyni nemajetková újma vznikla, pak bez provedení dokazování nemohl odvolací soud dospět k závěru, že vznik újmy na straně žalobkyně prokázán není. Závěry výše citované judikatury k této otázce netřeba opakovat. V souvislostech dané věci pak nelze pominout ani skutečnost, že dovolatelka před soudem prvního stupně navrhla další důkazy k prokázání vzniklé újmy, které soud prvního stupně pokládal za nadbytečné. Dovolatelce je třeba dát za pravdu, že závěr o neprokázání vzniku její újmy nebylo možné za tohoto stavu učinit. Odvolací soud, i pokud by měl po zopakovaní dosud provedených důkazů za to, že pro věc rozhodná skutečnost není prokázána, měl za povinnost vypořádat se s navrženými důkazy (tedy důkazy způsobilé prokázat tvrzenou skutečnost provést).
22. Dovolání je tedy důvodné.
VI. Závěr
23. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení a podle §243e odst. 2 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
24. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
25. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
26. Dovolací soud (nad rámec – a toliko vzhledem k výše uvedené nejednoznačnosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu) doplňuje, že pokud měl odvolací soud za to, že žalobkyně vůbec netvrdí takové následky, jež by korelovaly s pojmem újma v právním smyslu, pročež by nebylo třeba ani provádět dokazování, takovému názoru dosavadní stav řízení nenasvědčuje. Tvrzení žalobkyně obsahují relativně obvyklý popis následků, které mohou v důsledku vedení trestního stíhání vznikat, a je tedy třeba dokazováním zjistit, zda skutečně vznikly a jaké intenzity byly, zvážit, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení jako dovolatelka mohla cítit být osobou poškozenou, a právně hodnotit, zda-li daným následkům odpovídá kompenzace, popř. v jaké formě a výši.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 4. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu