ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.655.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 655/2017-289
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně Střední školy podnikatelské Klimkovice s. r. o., identifikační číslo osoby 25372351, se sídlem v Klimkovicích, Komenského 112, zastoupené JUDr. Sylvou Totkovou Kolderovou, advokátkou, se sídlem v Havířově, Pavlovova 586/8, proti žalované České republice – Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem v Praze 1, Karmelitská 529/7, o zaplacení 604 039,77 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 251/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 10. 2016, č. j. 62 Co 192/2016-252, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení v částce 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala zaplacení částky 604 039,77 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody za nesprávný úřední postup Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, který v důsledku nesprávného pokynu a metodiky Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy porušil pravidla pro poskytování dotací stanovená zákonem č. 306/1999 Sb., o poskytování dotací soukromým školám, předškolním a školským zařízením, na základě čehož žalobkyni přestaly být poskytovány dotace v plné výši a žalobkyně tak musela vynaložit náklady ze svých prostředků na zajištění neinvestičních výdajů, jež by jinak byly hrazeny z dotací.
2. Dle žalobních tvrzení měla být škoda představována rozdílem mezi dotací, kterou žalobkyně očekávala na základě smlouvy o poskytnutí dotace, sjednané mezi žalobkyní a Moravskoslezským krajem a dotací skutečně poskytnutou. Za období od ledna do srpna 2003 očekávala žalobkyně dotaci ve výši 260 870,40 Kč na základě smlouvy o poskytnutí dotace ze dne 29. 11. 2001 a smlouvy o zvýšení dotace ze dne 31. 3. 2002, ve skutečnosti jí bylo poskytnuto pouze 13 045 Kč. Za období od ledna do srpna 2004 očekávala žalobkyně na základě smlouvy o poskytnutí dotace ze dne 29. 11. 2002 a smlouvy o zvýšení dotace ze dne 27. 3. 2003 dotaci ve výši 229 816,87 Kč, ve skutečnosti jí bylo zaplaceno 11 492 Kč. Za období od září do prosince 2004 očekávala žalobkyně na základě smlouvy o poskytnutí dotace ze dne 27. 11. 2003 a smlouvy o zvýšení dotace ze dne 29. 3. 2004 dotaci ve výši 145 147,50 Kč. Ve skutečnosti jí bylo zaplaceno 7 258 Kč.
3. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 3. 2016, č. j. 21 C 251/2011-218, zamítl žalobu o zaplacení částky 604 039,77 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
4. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
5. V případě procesní námitky nedostatku pravomoci se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně, že je dána pravomoc civilního soudu k projednání a rozhodnutí této věci podle §7 odst. 1 o. s. ř., když předmětem řízení je nárok žalobkyně na náhradu škody proti státu, která jí byla způsobena rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem územního samosprávného celku při výkonu státní správy. Za tuto škodu dle §3 odst. 1 písm. c) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), odpovídá stát a nárok je možno uplatnil u soudu za podmínek §15 odst. 2 OdpŠk. Ze stejného předpokladu vycházel i Okresní soud v Ostravě v řízení vedeném pod sp. zn. 21 C 328/2004, ve skutkově obdobném sporu.
6. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně rovněž v otázce promlčení práva žalobkyně na náhradu škody s tím, že v dané věci je rozhodným pro počátek běhu promlčecí doby v jednotlivých žalovaných obdobích vždy den doručení písemného sdělení, ve kterém poskytovatel dotace (Krajský úřad Moravskoslezského kraje) žalobkyni sdělil, pro který obor a v jaké výši uděluje této škole dotaci na žáky. Počátek vzniku tvrzené újmy na straně školy (žalobkyně) je tedy třeba dle odvolacího soudu odvozovat nejpozději od doručení písemného sdělení o výši dotace pro to které příslušné období. V případě prvého žalovaného období
(1-8/2003) se žalobkyně o výši (pokrácené) dotace dozvěděla dne 25. 8. 2003, její právo na náhradu tvrzené škody se proto promlčelo nejpozději dnem 25. 8. 2006. V případě dalšího žalovaného období (1-8/2004) se žalobkyně o výši dotace dozvěděla nejpozději dne 25. 8. 2004, její právo na náhradu škody se tak promlčelo dne 25. 8. 2007, a v případě posledního žalovaného období (9-12/2004) se žalobkyně o výši dotace dozvěděla nejpozději dne 2. 12. 2004. Právo na náhradu škody za toto období se tak promlčelo, jestliže nebylo uplatněno v době do 2. 12. 2007. Ve všech těchto případech se dle odvolacího soudu uplatní subjektivní tříletá promlčecí doba dle §32 odst. 1 OdpŠk.
7. Námitku žalobkyně, že se o vzniku škody v důsledku nesprávného úředního postupu státu mohla dozvědět nejdříve dne 10. 12. 2008, kdy byl vyhlášen rozsudek Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 21 C 328/2004, hodnotil odvolací soud jako neopodstatněnou, neboť žalobkyně o přesné výši dotace pro konkrétní období věděla vždy na základě písemného sdělení Krajského úřadu Moravskoslezského kraje. V odkazovaném řízení před Okresním soudem v Ostravě, vedeném pod sp. zn. 21 C 328/2004, ostatně žalobkyně nesprávně stanovenou výší dotace již argumentovala v rámci žalobního tvrzení, přičemž řízení před tamním soudem bylo zahájeno dne 26. 9. 2004 a týkalo se období 9-12/2003, které není předmětem tohoto řízení. Dle odvolacího soudu je tak nepochybné, že žalobkyně již v době zahájení řízení před Okresním soudem v Ostravě věděla o domnělém nesprávném úředním postupu územního samosprávného celku státu, tím spíše, že se v řízení před tamním soudem domáhala zaplacení neprávem zadržované dotace za období, které dokonce následovalo po prvém zde žalovaném období (1-8/2003).
8. Odvolací soud tak uzavřel, že žalobkyně prokazatelně disponovala vědomostí o tom, že došlo ke vzniku škody a že za ni odpovídá stát, a to vždy nejpozději ke dni, kdy jí bylo krajským úřadem doručeno rozhodnutí o stanovení výše dotace pro konkrétní rozhodné období. Byť v okamžiku doručení ještě nemusela znát přesnou výši jí tvrzené škody, když neznala detailně způsob výpočtu dotace, měla nepochybně vědomost o tom, že došlo k jejímu vzniku.
9. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soudu prvního stupně, že v případě žalobkyně nebyly zjištěny okolnosti, na jejichž základě by bylo možno považovat námitku promlčení za rozpornou s dobrými mravy, když žalobkyně netvrdila ani neprokázala žádné závažné důvody, pro něž svůj nárok neuplatnila u soudu včas. Za takový důvod nelze dle odvolacího soudu považovat obecný odkaz na skutečnost, že žalobkyně je soukromou školou, která zajišťuje vzdělání, tedy výkon veřejné služby, jež by mohla být ohrožena.
10. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně, zastoupená advokátkou, dovoláním, které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.
11. Dovolání bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř.
12. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
13. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Podle §32 odst. 1 OdpŠk se nárok na náhradu škody podle tohoto zákona promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí.
15. Přípustnost dovolání ve věci samé podle §237 o. s. ř. nemůže založit nesouhlas dovolatelky se závěrem odvolacího soudu o promlčení žalobou uplatněného nároku podle §32 odst. 1 OdpŠk, neboť při řešení této otázky se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které pro počátek běhu subjektivní lhůty k uplatnění práva na náhradu škody je rozhodné, kdy se poškozený dozví o již vzniklé škodě a kdo za ni odpovídá. Při posuzování otázky, kdy se poškozený dozvěděl o škodě, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného o vzniklé škodě. Dozvědět se o škodě znamená, že se poškozený dozví o majetkové újmě určitého druhu a rozsahu, kterou lze natolik objektivně vyčíslit v penězích, že lze právo na její náhradu důvodně uplatnit u soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001; rozhodnutí dovolacího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz ).
16. Pro počátek běhu promlčecí doby u nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem je rozhodující, kdy se poškozený dozvěděl o vzniku škody, nikoliv zda a kdy se dozvěděl o tom, že šlo o postup nesprávný, případně v čem nesprávnost spočívala (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4151/2007). Toho se v podstatě dovolává žalobkyně, pokud svoji vědomost o vzniklé škodě odvíjí až od okamžiku, kdy soudy v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 21 C 328/2004 pravomocně rozhodly o dílčím nároku žalobkyně na doplatek dotace za období září až prosinec 2003. V tomto směru nelze ničeho vytknout úvaze odvolacího soudu, že právě podáním žaloby ve věci sp. zn. 21 C 328/2004 je potvrzována vědomost žalobkyně o výši částky, o kterou byla žalobkyně v důsledku nesprávně vyplacené dotace zkrácena.
17. Odůvodňuje-li dovolatelka vznik škody od nevyplacení dotace ve správné výši, pak – odhlédnuto v této souvislosti od toho, zda je správný její názor, že tomu předcházel nesprávný úřední postup ve výkonu veřejné moci – se o této skutečnosti dozvěděla nejpozději v době provedení výplaty dotace ve spojení s navazujícím písemným sdělením o stanovení dotace za konkrétní období. Již v té době nutně pociťovala skutečnost, že jí nebyla vyplacena dotace v plné nárokové výši. Rozhodně se nelze ztotožnit s názorem dovolatelky, že až okamžikem vydání deklaratorního rozsudku o povinnosti zaplatit doplatek dotace za období od září do prosince 2003 se dozvěděla o existenci nesprávného úředního postupu, osobě škůdce a vzniklé škodě. Naopak z okolnosti, že dovolatelka toto řízení vedla, vyplývá její vědomost o daných skutečnostech. Nárok na náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb. způsobené nesprávným úředním postupem není podmíněn předcházejícím soudním rozhodnutím, které by deklarovalo nesprávný úřední postup. V samotném řízení dle zákona č. 82/1998 Sb. je pro přiznání nároku na náhradu nemateriální újmy (i škody) soud – obecně – oprávněn a povinen zkoumat, zda k nesprávnému úřednímu postupu došlo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 394/2013, uveřejněný pod číslem 36/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i tam označenou prejudikaturu, jehož závěry, byť se týkají nároku na náhradu nemajetkové újmy, jsou použitelné i v nyní projednávané věci).
18. Přípustnost dovolání ve věci samé podle §237 o. s. ř. nemůže založit ani nesouhlas dovolatelky se závěrem odvolacího soudu, že uplatnění námitky promlčení žalovanou není v rozporu s dobrými mravy, neboť ani při řešení této otázky se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle které by se uplatnění námitky promlčení příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty ničím nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku promlčení byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které právo včas neuplatnil. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010). Uvedené závěry nelze považovat za překonané ani dovolatelkou odkazovaným (v pozdějším doplnění dovolání) nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3391/15, vycházejícím nadto ze značně odlišných skutkových okolností.
19. I v souvislosti s touto otázkou přitom podání žaloby ve věci sp. zn. 21 C 328/2004 za období září až prosince 2003 jenom potvrzuje, vědomost žalobkyně o výši částky, o kterou byla žalobkyně v důsledku nesprávně vyplacené dotace zkrácena (jak uvádí odvolací soud), tedy že zde nebyla překážka (nadto přičitatelná státu) pro obdobné uplatnění nároků na doplatek dotací i za další období. Už jen z toho důvodu nelze učinit závěr, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se závěrem, že žalobkyně netvrdila ani neprokázala žádné závažné důvody, pro něž svůj nárok neuplatnila u soudu včas.
20. K případným vadám řízení dovolací soud podle §242 odst. 3 o. s. ř. může přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Toliko pro úplnost dovolací soud uvádí, že ani případné nedostatky odůvodnění napadeného rozhodnutí žalobkyni (soudě podle obsahu dovolání) zjevně nebránily v řádném uplatnění dovolacích důvodů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
21. Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 2. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu