ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.810.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 810/2018-325
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobců a) B. G. , nar. XY, bytem XY a b) S. G. , nar. XY, bytem XY, obou zastoupených Mgr. Jiřím Písečkou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Žižkova třída 1321/1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 2 x 50 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 212/2015, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2017, č. j. 15 Co 220/2017-291, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se v řízení domáhali na žalované kompenzace nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání zahájené usnesením Policie ČR, Krajského ředitelství Policie Jihočeského kraje, územního odboru Prachatice ze dne 20. 11. 2013, č. j. ORIV-48415-22/TČ-2012-001473. Žalobci byli zproštěni obžaloby rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 31. 7. 2014, č. j. 7 T 68/2014-357, jelikož nebylo prokázáno, že by se stal skutek, pro který byli stíháni.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 26. 1. 2017, č. j. 17 C 212/2015-268, zamítl žalobu o zaplacení 50 000 Kč s příslušenstvím ve vztahu k žalobkyni a) (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení 50 000 Kč s příslušenstvím ve vztahu k žalobci b) (výrok II), a uložil žalobcům zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 9. 2017, č. j. 15 Co 220/2017-291, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Přípustnost dovolání je přitom nutno zkoumat ve vztahu ke každému z žalobců zvlášť, neboť žalobci netvoří nerozlučné procesní společenství. Je proto nerozhodné, že součet nároků obou žalobců hranici hodnotového omezení přípustnosti dovolání přesahuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2003/2010).
V předmětné věci proto dovolání není přípustné, neboť dovoláním dotčenými výroky nebylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 50 000 Kč.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 5. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu