ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.848.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 848/2019-323
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce B. V. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jarmilou Túryovou, advokátkou se sídlem v Mořince 70, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 10 000 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 29 C 304/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 8. 2018, č. j. 16 Co 276/2018-265, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
V řízení se žalobce domáhá zaplacení částky 5 250 000 Kč jako náhrady škody představované hodnotou domu, ohledně něhož bylo u Městského soudu v Brně vedeno pod sp. zn. 53 C 75/2012 řízení o určení vlastnictví, v němž podle žalobce soudy rozhodly nezákonně, a dále částky 4 750 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou a způsobem vedení řízení o určení vlastnictví.
Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 18. 6. 2018, č. j. 29 C 304/2016-251, kterým bylo řízení zastaveno co do nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 4 750 000 Kč s příslušenstvím.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Otázka „zda je dán zákonný důvod k zastavení řízení co do nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu představující částku 4 750 000 Kč z důvodu, že žalobce tento nárok předběžně neuplatnil přímo u žalované“, nezakládá přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, jestliže uzavřel, že i v případě nároku na náhradu nemajetkové újmy je předběžné uplatnění u příslušného orgánu podmínkou pro jeho uplatnění před soudem a že v situaci, kdy žalobce takový nárok předběžně neuplatnil a tento odstranitelný nedostatek podmínky řízení neodstranil ani po výzvě soudu, bylo nutné ve vztahu k předmětnému nároku řízení zastavit podle §104 odst. 2 o. s. ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1891/2007, uveřejněný pod číslem 11/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na který správně odkázal odvolací soud, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2371/2009). V projednávané věci se nejednalo ani o žádnou z výjimek z uvedeného pravidla, které dovodila judikatura Nejvyššího soudu, neboť nešlo o situaci, kdy žalovaný nárok přesahuje svou výší nárok uplatněný v rámci předběžného projednání, u něhož žalovaná dala jasně najevo, že jej vůbec uspokojit nehodlá či o situaci, kdy soud prvního stupně nesplnění podmínky předběžného projednání včas nerozpoznal, žaloba obsahující požadavek na zaplacení peněžitého zadostiučinění byla doručena úřadu, u něhož měl být nárok předběžně projednán, uplynula lhůta šesti měsíců podle §15 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen „OdpŠk“), v níž uplatněný nárok nebyl uspokojen, a příslušný úřad dal najevo, že jej uspokojit nehodlá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 727/2011). Žalobcem uplatněný nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 4 750 000 Kč je skutkově odlišný od (předběžně uplatněného) nároku na náhradu škody ve výši 5 250 000 Kč a jde tak o dva nároky se samostatným skutkovým základem. V řízení se žalovaná k požadovanému nároku na náhradu nemajetkové újmy věcně nevyjádřila, nedala najevo, že by tento nárok nehodlala uspokojit, pouze upozornila na nutnost jeho předběžného projednání a v této části navrhla zastavení řízení.
Nejvyšší soud přitom neshledává žádný důvod pro odklon od výše citované ustálené rozhodovací praxe v projednávané věci, jak jej požaduje žalobce v dovolání s poukazem na „okolnosti zvláštního zřetele hodné spočívající zejména v subjektivní stránce projednávaného nároku“. Žalobcem tvrzené okolnosti (nemoc žalobce a údajné promlčení tohoto nároku v průběhu soudního řízení) nejsou z pohledu úpravy §14 Odpšk a jejího účelu rozhodné.
Nejvyšší soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť napadeným usnesením odvolacího soudu se řízení ve věci samé nekončí, ani nebylo řízení ve věci samé skončeno již předtím (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O nákladech řízení včetně tohoto řízení dovolacího rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí, jímž se bude řízení u něho končit (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 11. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu