ECLI:CZ:NS:2019:30.ND.186.2018.1
sp. zn. 30 Nd 186/2018-36
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka v právní věci žalobkyně DRFG Invest I., s. r. o., IČO 29361257, se sídlem v Brně – Štýřicích, Holandská 878/2, zastoupené JUDr. Liborem Němcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Husova 240/5, proti žalované OPIFER INVESTMENTS LIMITED, IČO 9237380 , se sídlem v Londýně, EC1V 2NX, Kemp House, 152 City Road, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, o určení místní příslušnosti podle §11 odst. 3 občanského soudního řádu pro žalobu o zaplacení částky 6 129 000 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty, takto:
Určuje se, že návrh společnosti DRFG Invest I., s. r. o., proti OPIFER INVESTMENTS LIMITED o zaplacení částky 6 129 000 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty projedná a rozhodně o něm Obvodní soud pro Prahu 4.
Odůvodnění:
Nejvyššímu soudu byla dne 18. 6. 2018 doručena žaloba na zaplacení částky ve výši 6 129 000 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty a současně žádost žalobkyně o určení, který soud věc projedná a rozhodne podle ustanovení §11 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Žalobkyně uvedla, že s žalovanou uzavřela celkem čtyři smlouvy o zápůjčce, a to v souladu s §2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Šlo o:
a) smlouvu o zápůjčce ze dne 3. 9. 2015, ve znění dodatku č. 1 ze dne 2. 12. 2016, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované dne 3. 9. 2015 zápůjčku ve výši 2 754 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit do 30. 6. 2017,
b) smlouvu o zápůjčce ze dne 28. 12. 2015, ve znění dodatku č. 1 ze dne 2. 12. 2016, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované dne 29. 12. 2015 zápůjčku ve výši 2 025 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit do 30. 6. 2017,
c) smlouvu o zápůjčce ze dne 3. 10. 2016, ve znění dodatku č. 1 ze dne 2. 12. 2016, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované dne 7. 10. 2016 zápůjčku ve výši 850 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit do 30. 6. 2017,
d) smlouvu o zápůjčce ze dne 24. 4. 2017, na jejím základě žalobkyně poskytla žalované dne 25. 4. 2017 zápůjčku ve výši 500 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala vrátit do 31. 12. 2017 (dále jen „Smlouvy o zápůjčce“).
Žalovaná byla dle Smluv o zápůjčce povinna vrátit žalobkyni poskytnuté zápůjčky v celkové výši 6 129 000 Kč se splatností do 30. 6. 2017 pro částku 5 629 000 Kč a do 31. 12. 2017 pro částku 500 000 Kč, což však ke dni podání žaloby ani zčásti neučinila.
Žalobkyně dále požaduje, aby jí bylo přiznáno také příslušenství pohledávky, a to smluvní úroky sjednané v čl. I odst. 4 každé Smlouvy o zápůjčce ve výši 9 % ročně z jistiny dané zápůjčky ode dne jejího poskytnutí do úplného vrácení, které měla žalovaná žalobkyni uhradit nejpozději současně s vrácením jistiny. Žalobkyně požaduje také úroky z prodlení podle §1970 o. z., ve spojení s §2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., ve výši 8,05 % ročně ve vztahu k zápůjčkám, u nichž došlo k prodlení dne 1. 7. 2017 a ve výši 8,5 % ročně pro zápůjčku, u níž došlo k prodlení dne 1. 1. 2018. V souladu s §3 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. se žalobkyně domáhá také nákladů spojených s uplatněním každé pohledávky ve výši 1 200 Kč.
Žalobkyně požaduje taktéž smluvní pokutu ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý započatý den prodlení, sjednanou v čl. I. odst. 5 Smluv o zápůjčce.
Žádost o určení místně příslušného soudu podle §11 odst. 3 o. s. ř. žalobkyně zdůvodnila tím, že pravomoc soudů České republiky je založena čl. 5 odst. 1, ve spojení s čl. 63 odst. 1 písm. a) a písm. b) téhož ustanovení a čl. 7 odst. 1 písm. a) nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I bis“), neboť osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována, pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn, přičemž tímto místem má být sídlo žalobkyně, tedy Holandská 878/2, Brno – Štýřice, Česká republika.
Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud určil, který soud věc projedná a rozhodne, resp. navrhla, aby věc projednal a rozhodl Městský soud v Brně jako místně příslušný soud žalobkyně.
Žalobkyně v odůvodnění návrhu na určení místně příslušného soudu ve smyslu §11 odst. 3 o. s. ř. dále uvedla, že jako právnická osoba se sídlem v České republice žaluje právnickou osobu se sídlem ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska, aniž by žalovaná měla v České republice majetek a není zde umístěn závod či organizační složka jejího závodu. Podle občanského soudního řádu tak nelze, dle názoru žalobkyně, stanovit obecný soud žalované.
Podle §11 odst. 3 o. s. ř. jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne.
Podle čl. 7 odst. 1 nařízení Brusel I bis osoba, která má bydliště v některém členském státě, může být v jiném členském státě žalována,
a) pokud předmět sporu tvoří smlouva nebo nároky ze smlouvy, u soudu místa, kde závazek, o nějž se jedná, byl nebo měl být splněn,
b) pro účely tohoto ustanovení, a pokud nebylo dohodnuto jinak, je místem plnění zmíněného závazku:
- v případě prodeje zboží místo na území členského státu, kam zboží podle smlouvy bylo nebo mělo být dodáno,
- v případě poskytování služeb místo na území členského státu, kde služby podle smlouvy byly nebo měly být poskytnuty,
c) nepoužije-li se písmeno b), použije se písmeno a).
Nejvyšší soud se na prvém místě zabýval otázkou, zda je dána mezinárodní příslušnost českých soudů rozhodnout předmětný spor, jako podmínka pro určení místně příslušného soudu ve smyslu §11 odst. 3 o. s. ř.
Soudní dvůr Evropské unie (dále též „SDEU“) se k použitelnosti čl. 7 odst. 1 písm. b) odrážka druhá nařízení Brusel I bis na vztah podobný tomu, který byl založen smlouvami o zápůjčce mezi účastnicemi, vyjádřil ve své judikatuře tak, že v případě smlouvy o úvěru uzavřené mezi úvěrovou institucí a úvěrovaným spočívá poskytnutí služby v předání peněžních prostředků úvěrovou institucí úvěrovanému za úplatu, kterou úvěrovaný platí v zásadě ve formě úroků. Je tedy třeba mít za to, že taková smlouva o úvěru musí být kvalifikována jako „smlouva o poskytování služeb“ ve smyslu čl. 7 bodu 1 písm. b) druhé odrážky nařízení Brusel I bis (srov. rozsudek SDEU ze dne 15. 6. 2017, ve věci C-249/16, Saale Kareda proti Stefanu Benkömu , bod 36 a 37).
Nejvyšší soud nevidí důvod, pro který by se stejná logika neměla použít i pro případ této věci a uzavírá, ve shodě s komentářovou literaturou, že předmětné smlouvy o zápůjčce je nutné klasifikovat jako smlouvy o poskytování služby ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. b) odrážky druhé nařízení Brusel I bis (srov. MAGNUS, U., MANKOWSKI, P. a kol. Brussels I Regulation. Second Revised Edition. Mnichov: Sellier European Law Publishers, 2012, s. 155).
Ve výše zmíněném rozhodnutí se SDEU zabýval také otázkou, které místo lze považovat za místo poskytnutí služby ve smyslu čl. 7 odst. 1 písm. b) odrážky druhé nařízení Brusel I bis, neboť dané místo určuje vedle mezinárodní příslušnosti rovněž příslušnost místní. SDEU k tomu uvedl, že s výjimkou případu, kdy je dohodnuto jinak, je místem, kde byly poskytnuty služby ve smyslu čl. 7 bodu 1 písm. b) druhé odrážky nařízení Brusel I bis, v případě poskytnutí úvěru úvěrovou institucí místo, kde má tato instituce sídlo.
V této souvislosti však Nejvyšší soud nemohl přehlédnout rozdílnost v povaze smlouvy o úvěru, která je kontaktem konsensuálním a smlouvou o půjčce, která je kontraktem reálným a u které je proto třeba považovat za místo poskytnutí služby takové místo, ve kterém bylo dlužníku umožněno nakládat se zapůjčenými finančními prostředky.
Z obsahu spisu plyne, že půjčky byly poskytnuty bezhotovostně převodem na účet vedený v České republice u Unicredit bank.
Nejvyšší soud si je přirozeně vědom toho, že otázku místa poskytnutí služby ve smyslu 7 odst. 1 písm. b) odrážky druhé nařízení Brusel I bis je třeba vykládat autonomně a že má povinnost obrátit se podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie na Soudní dvůr EU s žádostí o výklad normy unijního práva tehdy, není-li tento zcela zřejmý, nebo již dříve vyjasněný judikaturou SDEU. V této věci je přitom sporné, které místo lze považovat za místo poskytnutí služby v situaci, kdy je plněno na účet vedený u české banky. Mohlo by jím totiž být sídlo pobočky banky, jež daný účet vede, případně by jím mohlo být sídlo banky jako takové.
V okolnostech této věci a s přihlédnutím k roli Nejvyššího soudu, kterou zde je toliko určení místně příslušného soudu, nepovažoval Nejvyšší soud za potřebné se detailně zabývat otázkou, kde konkrétně byla služba žalobkyní poskytnuta, neboť pro účely posouzení mezinárodní příslušnosti českých soudů je dostačující, že k poskytnutí služby došlo na území České republiky. Vzhledem k pochybnostem stran místní příslušnosti pak Nejvyšší soud uzavřel, že v poměrech této věci nelze místní příslušnost určit, a jsou proto naplněny oba předpoklady pro určení místně příslušného soudu, jak to požaduje §11 odst. 3 o. s. ř.
S ohledem na výše uvedené alternativy místní příslušnosti určil Nejvyšší soud místně příslušným Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud sídla banky, u které je veden účet, na nějž byly žalobkyní zapůjčené peněžní prostředky zaslány.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 7. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu