ECLI:CZ:NS:2019:30.ND.400.2018.1
sp. zn. 30 Nd 400/2018-16
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Bohumila Dvořáka v právní věci žalobce Elektrotechnického zkušebního ústavu, s. p., IČO 00001481, se sídlem v Praze 8, Pod Lisem 129/2, zastoupeného Mgr. Lukášem Eichingerem, MBA, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1003/3, proti žalované THE WAVE INNOVATION GROUP SRLS, se sídlem ve Via Giacomo Barucchi 47/A, 37139 Verona, Italská republika, o určení místní příslušnosti podle §11 odst. 3 občanského soudního řádu pro návrh na vydání elektronického platebního rozkazu na zaplacení částky 1 590 EUR s příslušenstvím, takto:
Návrh Elektrotechnického zkušebního ústavu, s. p., na zaplacení částky 1 590 EUR s příslušenstvím proti žalované THE WAVE INNOVATION GROUP SRLS projedná a rozhodne Obvodní soud pro Prahu 8.
Odůvodnění:
Nejvyššímu soudu byl dne 5. 11. 2018 doručen mimo jiné návrh na vydání elektronického platebního rozkazu na zaplacení částky ve výši 1 590 EUR s příslušenstvím a rovněž návrh žalobce na určení místně příslušného soudu, který věc projedná a rozhodne podle ustanovení §11 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Z výše uvedených listin vyplývá, že žalobce je právnickou osobou (státním podnikem), jehož předmětem podnikání je státní zkušebnictví podle zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, v rozsahu stanoveném autorizací Úřadu pro technickou normalizaci, metrologii a státní zkušebnictví a další činnosti; žalovaná je zahraniční právnickou osobou. Žalobce dále tvrdí, že s žalovanou uzavřel dne 28. 7. 2016 smlouvu č. 603083 (dále jen „smlouva“), na základě které provedl pro žalovanou dozorový audit podle nařízení vlády č. 54/2015 Sb. za sjednanou cenu ve výši 1 590 EUR. Žalobce tuto částku vyúčtoval žalované fakturou (daňovým dokladem) ze dne 4. 10. 2016, se splatností dne 18. 10. 2016. Žalovaná však do dnešního dne žalobci dlužnou částku neuhradila a ani nereagovala na předžalobní výzvu. Žalobce v předložených listinách dále citoval čl. VI odst. 3 smlouvy, podle kterého „Práva a povinnosti smluvních stran výslovně neupravených touto smlouvou se řídí zákonem č. 89/2012 Sb.“, a čl. VI odst. 4 smlouvy, podle kterého „Jakýkoliv spor mezi smluvními stranami v souvislosti s plněním této smlouvy se bude přednostně řešit dohodou. Pokud smluvní strany dohody nedosáhnou, vyřeší dotyčný spor obchodní soud v Praze. Obě smluvní strany se zavazují, že se budou rozsudkem tohoto soudu řídit“. Z uvedeného je tedy podle žalobce zřejmé, že případný spor bude rozhodován podle českého práva (rozhodným právem byl sjednán právní řád České republiky) a v jurisdikci českého soudu (sjednán byl i způsob řešení sporů). Strany si však neujednaly místní příslušnost konkrétního soudu. Žalobce také odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 524/2002, uveřejněné pod číslem 50/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Podle §11 odst. 3 o. s. ř. jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne.
Nejvyšší soud v prvé řadě zkoumal, zda je dána pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout jako jedna z podmínek postupu podle §11 odst. 3 o. s. ř. (srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2014, sp. zn. 31 Nd 316/2013, uveřejněné pod číslem 11/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Před aplikováním zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, je třeba přihlédnout k úpravě obsažené v normách práva Evropské unie, které mají aplikační přednost před právem členských států. Nejvyšší soud proto postupoval podle nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (přepracované znění), dále jen „nařízení Brusel I bis“.
Podle čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel I bis bez ohledu na bydliště stran, dohodnou-li se tyto strany, že v již vzniklém nebo budoucím sporu z určitého právního vztahu má příslušnost soud nebo soudy některého členského státu, je příslušný soud nebo soudy tohoto státu, pokud tato dohoda není z hlediska své věcné platnosti podle práva tohoto členského státu neplatná. Pokud se strany nedohodnou jinak, je tato příslušnost výlučná. Tato dohoda o příslušnosti musí být uzavřena:
a) písemně nebo ústně s písemným potvrzením,
b) ve formě, která odpovídá zvyklostem zavedeným mezi těmito stranami, nebo
c) v mezinárodním obchodě ve formě, která odpovídá obchodním zvyklostem, které strany znaly nebo musely znát, a které strany smluv tohoto druhu v daném odvětví obchodu obecně znají a pravidelně se jimi řídí.
Vzhledem k tomu, že ve věci není dána výlučná příslušnost soudů podle čl. 24 nařízení Brusel I bis a strany si sjednaly mezinárodní příslušnost českých soudů postupem předvídaným v čl. 25 odst. 1 nařízení Brusel I bis (srov. čl. VI odst. 3 a 4 smlouvy), Nejvyšší soud uzavřel, že mezinárodní příslušnost soudů České republiky je dána.
Jestliže strany dohodou založily pravomoc českých soudů, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, postupuje se podle ustanovení §11 odst. 3 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 524/2002, uveřejněné pod číslem 50/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a obdobně i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 30 Nd 394/2016).
Nejvyšší soud se dále zabýval otázkou místní příslušnosti konkrétního soudu v České republice.
Podle §84 o. s. ř. je k řízení příslušný obecný soud účastníka, proti němuž návrh směřuje (žalovaného), není-li stanoveno jinak.
Podle §85 odst. 3 o. s. ř. je obecným soudem právnické osoby okresní soud, v jehož obvodu má sídlo.
Podle §85a o. s. ř. je-li pro řízení v prvním stupni věcně příslušný krajský soud a místní příslušnost se řídí obecným soudem účastníka, je místně příslušným krajský soud, v jehož obvodu je obecný soud účastníka.
Podle §86 odst. 2 o. s. ř. proti tomu, kdo nemá jiný příslušný soud v České republice, je možno uplatnit majetková práva u soudu, v jehož obvodu má majetek. Podle odstavce 3 téhož ustanovení lze proti zahraniční osobě podat žalobu (návrh na zahájení řízení) i u soudu, v jehož obvodu je v České republice umístěn její závod nebo organizační složka jejího závodu.
V §87 o. s. ř. je pak upravena místní příslušnost na výběr daná a v §88 o. s. ř. místní příslušnost výlučná.
V dané věci podmínky místní příslušnosti chybějí (srov. §84 až §89a o. s. ř.), neboť žalovaná, která je právnickou osobou se sídlem v Itálii, nemá obecný soud v České republice, v České republice není umístěn její závod či organizační složka závodu a není známo, že by měla v České republice majetek. Nejsou splněny ani podmínky místní příslušnosti na výběr dané či výlučné.
Z výše uvedeného je zřejmé, že jsou naplněny zákonné předpoklady pro určení místně příslušného soudu podle §11 odst. 3 o. s. ř. Nejvyšší soud proto, s přihlédnutím k zásadě hospodárnosti určil, že žalobu projedná a rozhodne Obvodní soud pro Prahu 8, v jehož obvodu se nachází sídlo žalobce.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 4. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu