ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.1145.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 1145/2019-2357
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně RAVAGO Brno, spol. s r. o. , se sídlem v Brně, Zavřená 325/23, identifikační číslo osoby 49966103, zastoupené JUDr. Martinem Šebkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Moravská 1553/52, proti žalované S. N. , narozené XY, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené JUDr. Josefem Tobiškou, advokátem se sídlem v Brně, Arne Nováka 3/4, o zaplacení částky 518 035 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 Cm 490/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 8. 2018, č. j. 5 Cmo 316/2017-2289, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem částečně změnil výrok I. rozsudku ze dne 28. 6. 2017, č. j. 50 Cm 490/2011-1510 (druhého v pořadí), kterým Krajský soud v Brně uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 205 432,60 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení, tak, že se žaloba v částce 158 947,60 Kč s příslušenstvím zamítá (první výrok), ohledně částky 46 485 Kč s příslušenstvím odvolací soud výrok I. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (druhý výrok), dále rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí výrok) a o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů řízení státu (čtvrtý výrok). Předchozím rozsudkem soudu prvního stupně byla pravomocně zamítnuta žaloba ohledně částky 312 602,40 Kč s příslušenstvím.
Proti rozsudku odvolacího soudu (pouze proti jeho prvnímu, třetímu a čtvrtému výroku) podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, dále v tom, že „se rovněž částečně odchýlilo od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu“ a též v tom, že odvolací soud rozhodl „odchylně od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu … ohledně nákladů řízení“. Namítá nesprávnost závěrů odvolacího soudu. Navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu v napadené části a vrácení věci odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je i to, že otázku vymezenou v dovolání odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí, jinak řečeno, že je pro napadené rozhodnutí určující (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, nebo ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 777/2014, jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz ).
Dovolání není přípustné pro řešení (podle dovolatelky dosud neřešené) otázky, zda lze při posouzení výše bezdůvodného obohacení stanovit výši obvyklé ceny poskytnutého plnění (za zaúčtování jedné účetní položky) „nikoliv konkrétní částkou, byť tato byla určena soudním znalcem, nýbrž intervalem od nejnižší do nejvyšší ceny zjištěné na trhu s tím, že rozhodnutí o ceně je ponecháno na uvážení pouze jednoho účastníka vztahu“, neboť na jejím řešení napadené rozhodnutí nezáviselo. Odvolací soud vycházel při posouzení výše bezdůvodného obohacení žalované z obvyklé ceny za zaúčtování jedné účetní položky v konkrétní výši 25 Kč a nikoliv z obvyklé ceny stanovené intervalem. Ostatně samotné dovolání je v této části vnitřně logicky rozporné, neboť dovolatelka namítá, že odvolací soud „obvyklou cenu konkrétního plnění ocenil intervalem …“ (23. odstavec dovolání), současně však odvolacímu soudu vytýká, že „bez jakéhokoliv vysvětlení konstatoval, že obvyklou cenou je částka 25,- Kč za položku“ (32. odstavec dovolání).
Pokud dovolatelka poukazuje na to, že odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že „je ve shodě se závěrem znalce Ing. Kozohorského, který vysvětlil, že cenou obvyklou je třeba v posuzovaném případě rozumět jakýsi interval, v rámci kterého lze určitou částku za provedené služby považovat ještě za obvyklou“, šlo pouze o jednou z úvah soudu při hodnocení obsahu tohoto znaleckého posudku a vyjádření znalce. Na základě hodnocení tohoto znaleckého posudku (včetně doplňujícího vyjádření znalce), znaleckého posudku zpracovaného Mgr. Jarmilou Leinovou a faktur vystavených dovolatelce společností INVESTIME CS spol. s r. o., která účetnictví přebírala po žalované, pak odvolací soud dospěl k závěru, že obvyklou cenou za zaúčtování jedné účetní položky byla v daném, místě a čase částka 25 Kč. Dovolatelka tedy svou rozsáhlou argumentací ve skutečnosti nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost odvolacím soudem provedeného hodnocení důkazů. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSCR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015).
Oproti přesvědčení dovolatelky se odvolací soud při posouzení výše bezdůvodného obohacení žalované neodchýlil ani od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 23 Odo 954/2006, a ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 23 Cdo 5753/2015, neboť výši bezdůvodného obohacení žalované určil ve výši ceny obvyklé, tedy ceny, kterou by v daném místě a čase musel obohacený na nabytí daného – srovnatelného plnění vynaložit. Tuto cenu zjistil na základě výše citovaných znaleckých posudků a dokladu o účtování ceny za srovnatelné plnění (tedy nezávisle na tvrzení žalované o obsahu smlouvy, jejíž uzavření neměl za prokázané) a dospěl k závěru, že taková obvyklá cena odpovídá částce, kterou za toto poskytnuté plnění účtovala a obdržela žalovaná.
Zpochybňuje-li dovolatelka správnost rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení a namítá-li, že se při řešení otázky procesního úspěchu v řízení odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5978/2016, patrně přehlíží, že dovolání proti výrokům o nákladech řízení není podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 4. 2019
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu