ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.1398.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 1398/2019-164
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně Nemofond, a. s. , se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Radlická 3301/68, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 27610586, zastoupené JUDr. Tomášem Ptáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Loretánské náměstí 109/3, proti žalované obci Omice , se sídlem v Omicích, Tetčická 51, PSČ 664 41, identifikační číslo osoby 00488232, zastoupené Mgr. Tomášem Bařinou, advokátem se sídlem v Brně, Burianovo náměstí 681/8a, o uložení povinnosti plnit smlouvu, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 32 C 136/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 11. 2018, č. j. 47 Co 383/2016-140, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Zpochybněním jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. již usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz , dále např. usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a z poslední doby např. usnesení ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016).
V souzené věci jde právě o takovouto procesní situaci.
Jak správně vnímá též dovolatelka, odvolací soud založil dovoláním napadené rozhodnutí na dvou závěrech, totiž že a) ze smlouvy o společném postupu při realizaci investic v bývalém vojenském areálu v Omicích nevyplývá závazek žalované přijmout a schválit změnu územního plánu, a b) obci, resp. zastupitelstvu obce nelze soudním rozhodnutím uložit povinnost vydat územní plán konkrétního obsahu, žalobkyně proto není oprávněna domáhat se uložení změny územního plánu v soudním řízení.
Každý z těchto závěrů obstojí sám o sobě jako postačující důvod pro zamítnutí žaloby. Dovolatelka s oběma těmito závěry polemizuje, čímž ve vztahu k oběma vymezuje dovolací důvod, avšak své povinnosti uvést, v čem spatřuje přípustnost dovolání, dostála pouze ve vztahu k druhému z nich; splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, „zda lze v soudním řízení uložit obci povinnost rozhodnout o pořízení změny územního plánu a činit kroky nezbytné ke schválení územního plánu, ke které se smluvně zavázala“, kterou má za dosud nevyřešenou v rozhodování dovolacího soudu. Ani případná nesprávnost v řešení této otázky by za popsaných okolností nemohla opodstatnit zrušení napadeného rozhodnutí či jeho změnu, proto tato otázka není již z tohoto důvodu způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
Dovolatelka napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tj. též ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Kromě toho, že dovolání v této části nevyhovuje požadavkům na obligatorní náležitosti dovolání stanoveným v §241a odst. 2 o. s. ř., neboť postrádá jakoukoliv argumentaci, dovolatelka zřejmě přehlédla, že podle právní úpravy účinné od 30. 9. 2017, která je vzhledem k datu vydání napadeného rozsudku pro toto dovolací řízení rozhodná, je přípustnost dovolání ve vztahu k těmto výrokům podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. vyloučena.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 5. 2019
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu