ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.1404.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 1404/2019-303
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce V. R. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Monikou Hoffmannovou, advokátkou se sídlem v Praze, Jeseniova 1169/51, proti žalované Treinvest s.r.o. , se sídlem v Teplicích, Krupská 33/20, PSČ 415 01, identifikační číslo osoby 25403087, zastoupené JUDr. et Mgr. Tomášem Sequensem, advokátem se sídlem v Praze, Jungmannova 745/24, o zaplacení 11 082 169 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 20 Cm 89/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2016, č. j. 4 Cmo 241/2015-241, ve znění usnesení ze dne 30. 1. 2017, č. j. 4 Cmo 241/2015-284, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2016, č. j. 4 Cmo 241/2015-241, ve znění usnesení ze dne 30. 1. 2017, č. j. 4 Cmo 241/2015-284, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 4. 2015, č. j. 20 Cm 89/2012-201, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 4. 2015, č. j. 20 Cm 89/2012-201, v zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že mezi právním předchůdcem žalobce jako zhotovitelem a žalovanou jako objednatelem byla v souladu s §536 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (účinného do 31. 12. 2013 – dále jen „obch. zák.“), uzavřena smlouva o dílo. Podle jeho posouzení sice nelze vyloučit, že se smluvní strany dohodly na rozšíření původně dohodnutého rozsahu díla, nicméně se tak nestalo písemnou formou, kterou smlouva vyžadovala pro její případné změny. Ke změně smlouvy o dílo proto nedošlo a nelze aplikovat §549 obch. zák. Za situace, kdy se žalobcem tvrzené vícepráce týkaly téhož díla, resp. spjatého s původním dílem a nikoli díla jiného, nelze nárok žalobce na jejich zaplacení posuzovat ani z titulu bezdůvodného obohacení podle §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (účinného do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“). Je tomu tak proto, že v takovém případě nejde o plnění bez právního důvodu, ale o plnění na základě smlouvy o dílo, u něhož nebyly splněny podmínky pro úhradu těchto prací. Nadto odvolací soud dospěl k závěru, že žalobě by nebylo možné vyhovět ani v případě písemné změny smlouvy na rozšíření díla. K tomuto posouzení dospěl na základě zjištění, že cena za vícepráce by mohla být – v souladu se smluvními podmínkami – fakturována až v rámci vystavení poslední faktury, tedy po právní moci kolaudačního rozhodnutí nově budovaných objektů. Vzhledem k tomu, že se zhotovováním stavby nebylo vůbec započato, žalobci právo fakturovat požadované vícepráce dosud nevzniklo.
Rozsudek odvolacího soudu v obou jeho výrocích napadl žalobce dovoláním. Jeho přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení jednak hmotněprávní otázky (otázky platnosti ústní dohody o změně smlouvy o dílo v situaci, kdy ve smlouvě byla ujednána pro její případné změny písemná forma), která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a rovněž i procesněprávní otázky (otázky neprovedení důkazů navržených žalobcem k prokázání obsahu ústní dohody o změně smlouvy), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod ohlašuje nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že svým závěrem o neplatnosti ústní dohody smluvních stran ohledně provedení víceprací právně pochybil, když na podporu opačného názoru argumentuje judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž obsahuje-li písemně uzavřená smlouva ustanovení, podle něhož může být měněna nebo zrušena pouze dohodou stran v písemné formě, má nedodržení písemné formy za následek jen relativní (nikoli absolutní) neplatnost příslušného právního úkonu. V této souvislosti akcentuje, že v řízení tvrdil a prokazoval ústní dohodu smluvních stran ohledně provedení dalších prací (víceprací) a že žalovaná námitku relativní neplatnosti takové dohody nevznesla. Navíc podle žalobce z provedeného dokazování vyplynulo, že to byla právě žalovaná, která bráněním se podpisu písemného dodatku ke smlouvě způsobila, že původně sjednaná písemná forma pro změny smlouvy o dílo nebyla dodržena. Dále zdůrazňuje, že zákon písemnou formu pro smlouvy o dílo, resp. jejich dodatky nevyžaduje. Pokud pak odvolací soud připustil možnost existence ústní dohody o změně původní smlouvy o dílo, měl podle dovolatele zjišťovat obsah této dohody; odvolací soud však takto nepostupoval a jeho návrh na provedení důkazů zamítl.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání ho označuje za nepřípustné, neboť podle jejího přesvědčení se odvolací soud při vyřešení otázky jak hmotného, tak i procesního práva od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil. Míní, že dovolatel ve své argumentaci zcela pomíjí skutkový stav věci, který vyplynul z provedeného dokazování. Žalovaná reaguje na jednotlivé dovolací námitky, přičemž tvrdí, že nedošlo ke změně smlouvy o dílo ani ústní formou. Jako zcela nepřípadnou a absurdní označuje výtku dovolatele, že nevznesla námitku relativní neplatnosti dohody o změně smlouvy o dílo v situaci, kdy nikdy netvrdila ani nepřisvědčila tvrzení žalobce, že by s jeho právním předchůdcem uzavřela dohodu o změně rozsahu původně dohodnutého díla a o posunutí termínu splatnosti odměny.
Žalovaná navrhuje dovolání odmítnout pro nepřípustnost, příp. ho zamítnout pro nedůvodnost s tím, že jí bude přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 7. 2017, č. j. 32 Cdo 1172/2017-288, dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho potvrzujícího výroku ve věci samé odmítl pro nepřípustnost a ve zbývajícím rozsahu, v němž směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, ho odmítl pro vady a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
K ústavní stížnosti žalobce Ústavní soud nálezem ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3206/17, zrušil v předchozím odstavci označené usnesení Nejvyššího soudu s odůvodněním, že jím dovolací soud porušil základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když nedostatečnou a vadnou odpovědí na jeho dovolání mu zabránil v přístupu k soudu. Podle Ústavního soudu bylo dovolání meritorně projednatelné. Nejvyššímu soudu vytkl, že při posuzování přípustnosti dovolání pochybil, když bez náležité kritičnosti převzal dva nosné a údajně navzájem nezávislé důvody, pro které odvolací soud zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Klíčovým bylo totiž podle Ústavního soudu posouzení platnosti změny smlouvy o dílo (její formy) jako důvodu hlavního, zatímco posouzení v úvahu přicházejícího změněného termínu plnění (termínu fakturace) mohlo být jen důvodem závislým. Nejvyšší soud se tedy měl především zabývat, byť zatím v rámci úvah o přípustnosti dovolání, judikatorním aspektem otázky, zda případná ústní dohoda o změně smluvní podmínky musela být absolutně neplatná či nikoli, a poté mohl, opět z hlediska přípustnosti dovolání, zvažovat otázku opomenutého důkazu.
Nejvyšší soud, jsa vázán právním názorem Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky), znovu projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a odvolací soud se při řešení otázky změny smlouvy o dílo spadající pod režim obchodního zákoníku v jiné (ústní) než sjednané (písemné) formě odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyjádřené zejména v rozsudcích ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4167/2008, a ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 32 Cdo 451/2013, a je tedy i důvodné. Rozdílné rozhodování Nejvyššího soudu v této otázce v dalších rozhodnutích (v rozsudcích ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2592/2008, ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1095/2012, a ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3798/2009), na něž rovněž poukazoval dovolatel, dovolací soud neshledal, neboť tato rozhodnutí se nezabývají otázkou relativní neplatnosti ústní dohody o změně smlouvy, nýbrž otázkami aplikace §549 obch. zák., případně nároku z bezdůvodného obohacení, přičemž pro řešení právě těchto otázek odvolací soud v napadeném rozsudku na uvedená rozhodnutí odkázal.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelem (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posoudit správnost napadeného rozhodnutí znamená z pohledu dovolacích námitek přezkoumat právní závěr odvolacího soudu o tom, že ke změně smlouvy o dílo (k dohodě o rozšíření původně dohodnutého rozsahu díla) mezi účastníky nedošlo, neboť podle ujednání ve smlouvě o dílo se tak mohlo stát pouze písemnou formou, která však dodržena nebyla (k uzavření písemného dodatku ke smlouvě o dílo na rozšíření díla nedošlo).
Odvolací soud vyšel při řešení otázky případné změny smlouvy o dílo z dikce §272 odst. 2 obch. zák., podle něhož obsahuje-li písemně uzavřená smlouva ustanovení, že může být měněna nebo zrušena pouze dohodou stran v písemné formě, může být smlouva měněna nebo zrušena pouze písemně. Pakliže k uzavření písemného dodatku ke smlouvě na rozšíření původně dohodnutého rozsahu díla nedošlo, změna smlouvy o dílo nenastala, byť podle odvolacího soudu nelze vyloučit, že se strany dohodly na rozšíření ve smlouvě sjednaného rozsahu díla.
Podle §267 odst. 1 obch. zák. jestliže je neplatnost právního úkonu stanovena pouze na ochranu některého účastníka, může se této neplatnosti dovolávat pouze tento účastník. To neplatí pro smlouvy uzavřené podle části druhé tohoto zákona.
Podle §40a věty první, druhé a třetí obč. zák. jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení §49a, §140, §145 odst. 2, §479, §589, §701 odst. 1, §775 a §852b odst. 2 a 3, považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil. Totéž platí, nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje dohoda účastníků (§40).
Nejvyšší soud již v cit. rozsudku ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4167/2008, formuloval a odůvodnil právní závěr, že obsahuje-li písemně uzavřená kupní smlouva (uzavřená v režimu obchodního zákoníku) ustanovení, že může být měněna nebo zrušena pouze dohodou stran v písemné formě, může být měněna nebo zrušena pouze písemně. Případná konkludentní dohoda by tedy neměla formu sjednanou účastníky. Vzhledem k tomu, že nedostatek písemné formy právního úkonu je důvodem neplatnosti určeným na ochranu všech jeho účastníků, neuplatní se §267 obch. zák. vymezující tzv. relativní neplatnost ve sféře obchodně právních vztahů, je-li důvod neplatnosti určen pouze na ochranu některého z nich. Je proto třeba použít obecná pravidla o relativní neplatnosti právních úkonů obsažená v §40a obč. zák. Z tohoto závěru Nejvyšší soud vyšel například i v dalším již cit. rozsudku ze dne 10. 2. 2015, sp. zn. 32 Cdo 451/2013, a jeho správnost potvrdil i Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1264/11, uveřejněném pod číslem 130/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, podle něhož písemně uzavřenou smlouvu se sjednanou výhradou změn v písemné podobě lze změnit i jinou formou (například ústně učiněnými právními úkony), není-li včas namítána jejich relativní neplatnost; tento závěr se netýká smluv, u nichž písemnou formu stanoví zákon.
Uvedený závěr se beze zbytku uplatní i v souzené věci, v níž jde rovněž o smlouvu (konkrétně o smlouvu o dílo) uzavřenou v režimu obchodního zákoníku, obsahující ujednání o možnosti její případné změny či zrušení pouze písemnou formou, a pro niž zákon nevyžaduje písemnou formu.
Z výše uvedeného vyplývá, že obsahuje-li písemně uzavřená smlouva, pro kterou písemnou formu nestanoví zákon, ujednání, podle něhož může být měněna či zrušena pouze dohodou stran v písemné formě, má nedodržení písemné formy pro její změnu či zrušení za následek pouze relativní (a nikoli absolutní) neplatnost příslušného právního úkonu.
Odvolacímu soudu je třeba v souzené věci vytknout, že v souladu se shora uvedenými judikatorními závěry Nejvyššího soudu (a potažmo i Ústavního soudu) nepostupoval, jestliže v napadeném rozhodnutí naprosto pominul žalobcem namítanou ústní změnu smlouvy o dílo včetně provedení navrhovaných důkazů k prokázání ústní změny smlouvy o dílo, vznik a obsah případné ústní dohody o změně smlouvy o dílo neposuzoval, natož aby se zabýval otázkou platnosti či neplatnosti (relativní) takové ústní změny smlouvy o dílo. Omezil-li se proto odvolací soud ve svém právním posouzení jen na závěr o tom, že k písemné změně smlouvy o dílo mezi účastníky nedošlo, je toto jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné, když opomenul vypořádat se s §267 odst. 1 obch. zák. vymezujícím tzv. relativní neplatnost ve sféře obchodně právních vztahů, jestliže je neplatnost právního úkonu stanovena pouze na ochranu některého účastníka, a případně vyložit a aplikovat §40a obč. zák., obsahující obecná pravidla o relativní neplatnosti právních úkonů.
Z výše uvedeného vyplývá, že řešení právní otázky, na níž napadené rozhodnutí spočívá, není správné a ohlášený dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn právem.
Za situace, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 druhou větu o. s. ř.), bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé (i v jeho akcesorických rozhodnutích o nákladech za řízení před soudy obou stupňů); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej v zamítavém výroku ve věci samé (a v závislém výroku o nákladech řízení) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 7. 2019
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu