ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.1496.2019.3
sp. zn. 32 Cdo 1496/2019-229
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně Neuman group s. r. o. , se sídlem v Brně – Králově Poli, Slovinská 1180/52, PSČ 612 00, identifikační číslo osoby 25517597, zastoupené Mgr. Zbyňkem Láníkem, advokátem se sídlem v Brně, Sochorova 3221/1, proti žalované B. H ., . se sídlem XY
identifikační číslo XY, zastoupené JUDr. Josefem Pernicou, advokátem se sídlem v Brně, Gajdošova 4392/7, o zaplacení částky 906 966 Kč, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36 Cm 92/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 11. 2018, č. j. 5 Cmo 29/2016-195, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 14 762 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozhodnutím (v pořadí druhým v této věci) potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2015, č. j. 36 Cm 92/2011-119, ve výroku, jímž soud prvního stupně uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 898 857,96 Kč, a v nákladovém výroku a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku o věci samé napadla žalovaná dovoláním.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se pro dovolací řízení uplatní - v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání, které může být přípustné toliko podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud přípustným neshledal.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., jak je tomu též v souzené věci, je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. již usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud zformuloval a odůvodnil závěr, podle něhož spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Právě o takovou situaci se jedná též ve zde souzené věci.
Právní posouzení, podle něhož žalobkyně je ve věci aktivně legitimována, neboť žalovanou zpochybňované smlouvy o postoupení pohledávek nejsou stiženy neplatností pro nedodržení ustanovení §196a odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“), odvolací soud opřel o dva závěry, z nichž každý obstojí sám o sobě. V prvé řadě usoudil, že v posuzované věci se toto ustanovení nepoužije, protože k postoupení pohledávek nedošlo mezi osobami, mezi nimiž by byla dána vztahová souvislost vyžadovaná tímto ustanovením. Zároveň dovodil, že šlo o běžný obchodní styk ve smyslu ustanovení §196a odst. 4 obch. zák., podle kterého se na takové nabytí nebo zcizení majetku ustanovení §196a odst. 3 obch. zák. nevztahuje.
Dovolatelka v rámci vymezení dovolacího důvodu zpochybňuje správnost obou těchto závěrů. V čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, výslovně neuvádí; o přípustnosti není v dovolání ani zmínky. Z hlediska obsahového odpovídá předpokladům přípustnosti dovolání stanoveným v §237 o. s. ř. pouze argument, že právní posouzení odvolacího soudu, podle něhož lze postoupení předmětné pohledávky považovat za nabytí majetku v rámci běžného obchodního styku ve smyslu §196a odst. 4 obch. zák., je v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, zejména s rozsudky ze dne 29. 5. 2007, sp. zn. 32 Odo 613/2005, ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3867/2007, a ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 23 Cdo 608/2011 (které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na http://www.nsoud.cz ). Ke druhému z důvodů, na nichž spočívá závěr odvolacího soudu, že nejsou splněny předpoklady pro aplikaci ustanovení §196a odst. 3 obch. zák. (totiž že mezi stranami posuzovaných smluv nebyly vztahy, na něž míří toto ustanovení), dovolatelka ani z hlediska obsahového předpoklad přípustnosti dovolání nevymezila.
V závěru dovolání sice dovolatelka namítá v obecné poloze (tedy zřejmě k oběma důvodům formulovaným odvolacím soudem), že napadený rozsudek se při řešení otázky neplatnosti smluv o postoupení pohledávek odchýlil od ustálené judikatury, žádné judikatorní závěry, od nichž se měl odvolací soud odchýlit, však v této souvislosti neoznačuje (srov. k tomu blíže závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 7. 2019
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu