ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.1502.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 1502/2019-370
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Axis Bohemia s.r.o. , se sídlem v Praze 8, K Ovčínu 1531/34, PSČ 182 00, identifikační číslo osoby 26473259, zastoupené Mgr. Adamem Biňovcem, advokátem se sídlem v Bykoši 41, proti žalovanému A. S. , se sídlem XY identifikační číslo osoby XY, zastoupenému JUDr. Jiřím Gajdarusem, advokátem se sídlem v Praze 6, Synkovská 1327/6, o zaplacení 457 414 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 22/2013, o dovolání žalovaného proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 7. 2017, č. j. 4 Cmo 131/2016-276, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhá zaplacení žalované částky představující slevu z ceny díla a náhradu hotových výdajů, na něž jí měl vzniknout nárok na základě dvou smluv o dílo uzavřených se žalovaným dne 29. 10. 2009.
V záhlaví označeným usnesením Vrchní soud v Praze zrušil zamítavý rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2016 a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle odvolacího soudu dospěl soud prvního stupně k nesprávnému závěru o tom, že žaloba je předčasná, protože nárok žalobkyně z odpovědnosti za vady ke dni jeho rozhodnutí neexistoval, jelikož nedošlo k protokolárnímu předání a převzetí díla v souladu s předmětnými smlouvami o dílo. Ani jedna ze smluv o dílo podle odvolacího soudu proces předání díla neupravuje. Obě smlouvy pouze v čl. V odst. 2 obsahují ujednání, podle něhož záruční doba začíná běžet dnem předání díla, přičemž počátek jejího běhu bude ohledně předání díla doložen předávacím protokolem. Toto ujednání se však podle odvolacího soudu netýká samotného procesu předání díla – ten nebyl smluvně upraven a dílo bylo tedy možné řádně převzít i bez písemného protokolu. O tom, že k předání a převzetí díla došlo, není podle odvolacího soudu pochyb, a žaloba tedy není předčasná.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, maje za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. spatřuje dovolatel v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny, a sice otázky „zda ustanovení §554 a §555 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) ve spojení s §563 odst. 1 obch. zák. jsou ustanoveními dispozitivními nebo kogentními“ a „zda smluvní ujednání o podmínkách protokolárního převzetí díla pro účely počátku běhu záruční doby dle §563 odst. 1 obch. zák. má přednost před ustanoveními obchodního zákoníku o tom, že dílo je předáno okamžikem, kdy dodavatel díla umožní objednateli díla s předmětem díla nakládat v místě stanoveném v §554 obch. zák.“
Dovolatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že bez ohledu na ujednání stran obsažených ve smlouvách o dílo o počátku běhu záruční doby podmíněném písemným předáním díla ve smyslu §563 odst. 1 obch. zák. je takové ujednání neplatné pro rozpor s ustanoveními obchodního zákoníku, podle nichž je dílo předáno okamžikem, kdy dodavatel díla umožní objednateli s předmětem díla nakládat. Podle dovolatele jsou ustanovení obchodního zákoníku upravující smlouvu o dílo dispozitivní a ujednání stran o tom, že záruční doba počne běžet okamžikem protokolárního předání díla, obsažené v čl. V odst. 2 smluv o dílo, je nutno považovat za platné.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7 čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2 čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 čl. II části první přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [odstavec 1]. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) [odstavec 2]. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení [odstavec 3].
Ani jedna z dovolatelem vymezených otázek přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže, neboť jde o otázky jednoduché, jejichž řešení vyplývá přímo z právního předpisu, a proto není zapotřebí její řešení v rozhodovací praxi soudů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4847/2014, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4189/2014). Která ustanovení obchodního zákoníku jsou kogentní či dispozitivní, upravuje výslovně §263 obch. zák. a při aplikaci §563 odst. 1 a §554 obch. zák. nemá žádné z těchto dvou ustanovení přednost před druhým. Ustanovení §563 odst. 1 a §554 obch. zák. nejsou v poměru speciality, neboť každé z nich upravuje něco jiného – provedení díla a záruční dobu. Navíc na řešení otázky vzájemného vztahu těchto ustanovení odvolací soud své rozhodnutí nezaložil a přípustnost dovolání by tedy otevřít nemohla, i kdyby se nejednalo o triviální otázku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, jež je, stejně jako všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách).
Z obsahu dovolání je však možno dovodit další otázku – dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil počátek běhu záruční doby, jež neměla podle dovolatele počínat od faktického předání díla, jak dovodil odvolací soud, nýbrž od písemného protokolárního předání díla, jak si strany odchylně od §563 odst. 1 obch. zák. ujednaly v čl. V odst. 2 smluv o dílo. Dovolatel však u této otázky neuvedl žádný z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Kdyby však i pro řešení této otázky zamýšlel dovolatel uplatnit stejný předpoklad přípustnosti jako u dvou předchozích otázek, nebylo by dovolání přípustné, neboť by se jednalo o otázku výkladu smluvních ujednání obsažených v čl. V odst. 2 předmětných smluv o dílo, při jejímž řešení se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil (srov. četná rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se výkladu právních úkonů, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1999, pod číslem 30).
Podle zjištění odvolacího soudu obě smlouvy o dílo „obsahují ujednání, dle kterého záruční doba začíná běžet dnem předání díla, a konkrétně se pak v tomto ustanovení předpokládá, že počátek běhu záruční doby bude ohledně skutečnosti předání díla doložen předávacím protokolem. Toto ujednání v čl. V odst. 2 obou smluv o dílo se však netýká sjednání samotného závazného procesu pro předání díla – proces předání díla zůstal ve smlouvě nezakotven, bylo tedy možné převzít dílo řádně i bez písemného protokolu“ (viz str. 8 napadeného usnesení). Pokud si strany ve smlouvách o dílo neujednaly povinnost (závazek) sepsat protokol o provedení a předání díla, nemohlo být protokolární předání díla vykládáno ani jako sjednání hmotněprávní podmínky pro provedení (předání a převzetí) díla ve smyslu §554 obch. zák., ani jako skutečnost rozhodná pro počátek běhu záruční doby (§563 odst. 1 obch. zák). Měl-li tedy být podle smluv o dílo počátek běhu záruční doby ohledně skutečnosti předání díla doložen předávacím protokolem, aniž byla ve smlouvách současně sjednána povinnost (závazek) stran takový protokol sepsat, pak by se toto smluvní ujednání vyložilo tak, že se jím osvědčuje předání díla pouze v případě, byl-li tento protokol dobrovolně a nad rámec smluvních povinností sepsán, k čemuž však podle zjištění odvolacího soudu nedošlo. Proto je správný závěr odvolacího soudu, že nepovažuje žalobu za předčasnou.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243g odst. 1 věta druhá, §151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 7. 2019
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu