ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.1733.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 1733/2019-334
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce D. S. , se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného Mgr. Tomášem Krásným, advokátem se sídlem v Ostravě, Milíčova 1386/8, proti žalované PAVLAS TRUST s. r. o. , se sídlem ve Frýdku-Místku – Chlebovicích, Staříčská 250, PSČ 739 42, identifikační číslo osoby 26825414, zastoupené JUDr. Alešem Klechem, LL.M., advokátem se sídlem v Ostravě, Poděbradova 2738/16, o zaplacení částky 223 794,97 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 14 C 130/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 10. 2018, č. j. 15 Co 72/2018-297, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11 519,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka uvádí (podle obsahu zjevně ve vztahu k přípustnosti dovolání), že odvolací soud se při řešení „níže specifikované otázky“ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž příslušnou rozhodovací praxi označila pouze tak, že „podle této praxe neodpovídá prodávající za vady předmětu plnění ze záruky nebo z odpovědnosti za vady, pokud kupující způsobil vadu svým zásahem do věci, tj. její úpravou, opravou nebo změnou v rozporu se smluvními nebo obvyklými podmínkami. Kupující tedy musí prokázat, že případná vada nesouvisela s jeho neodborným zásahem do předmětu plnění. Pokud to neprokáže, ztrácí práva z odpovědnosti prodávajícího za vady, resp. ze záruky. Neunese-li kupující jako žalobce tvrdící vadu důkazní břemeno o příčinné souvislosti mezi vadou a zaviněním prodávajícího jako žalovaného, nemůže žalovaný odpovídat za tvrzenou vadu v rámci záruky, jejíž podmínky žalobce sám vědomě porušil“. Dovolatelka dodává, že „v řízení u soudu prvního a druhého stupně nebyl zjištěn skutkový stav tak, aby byla vyloučena odpovědnost žalobce jako kupujícího za způsobení vady neodborným zásahem v rozporu se záručními podmínkami, přesto soudy shledaly, že za vadu odpovídá žalovaný“.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi soustavně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. již usnesení ze dne 16. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo1115/2013, které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 4/2014“). Má-li předpoklad přípustnosti dovolání spočívat v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. R 4/2014).
Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, neboť neoznačila žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od něhož se měl odvolací soud odchýlit, a na základě závěrů, které přisuzuje dovolacímu soudu, nelze takové rozhodnutí ani identifikovat.
Vytýkané nedostatky dovolání nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula (srov. §57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde přitom o takové vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost a důvodnost dovolání.
Nad rámec uvedeného lze ostatně poznamenat, že napadené rozhodnutí na řešení dovolatelkou předestřené otázky nezávisí. Odvolací soud takovou otázku neřešil a neměl důvod řešit, jestliže oproti předpokladu, na němž staví svou otázku dovolatelka, založil právní posouzení věci na zjištění, že vada vozidla, jejíhož odstranění se žalobce v rámci reklamace domáhal, nebyla způsobena ani změnami provedenými na vozidle, tj. jeho přestavbou na pohon LPG, ani použitím tohoto paliva. Otázka hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí nezávisí, není způsobilá založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. 29 NSČR 53/2013).
Zároveň platí, že argumentace vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, není zpochybněním právního posouzení věci. Skutkový stav věci v dovolacím řízení zpochybnit nelze a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. R 4/2014, dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1189/2015).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení však není vzhledem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 18. 6. 2019
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu