ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.1927.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 1927/2019-512
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Insolvenční agentury v.o.s. , se sídlem v Karlových Varech, Západní 1448/16, PSČ 360 01, identifikační číslo osoby 29115540, insolvenční správkyně dlužnice RE 100 D s.r.o. , identifikační číslo osoby 27189481, proti žalované APOZB CZ a.s , se sídlem v Praze 1, Staré Město, Křižovnická 86/6, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 28881788 , zastoupené Mgr. Ing. Danielou Rybkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Jana Želivského 2385/11, o zaplacení 40 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 128/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 11. 2018, č. j. 4 Cmo 11/2018-475, 4 Cmo 39/2018, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil (v pořadí druhý ve věci) rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2017, č. j. 37 Cm 128/2011-410, ve znění usnesení ze dne 20. 11. 2017, č. j. 37 Cm 128/2011-448, ve výrocích I. a II., jimiž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 40 000 000 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi účastníky (mezi Ing. Milošem Bačíkem, tehdejším insolvenčním správcem dlužnice, a žalovanou), a změnil ho ve výroku III. tak, že žalobkyni se povinnost nahradit náklady řízení České republice neukládá (první výrok). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi účastnicemi (druhý výrok).
Odvolací soud vyšel při přezkoumání napadeného rozsudku včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, v odvolacím řízení žádná další zjištění neprováděl, neboť po zhodnocení zjištění učiněných soudem prvního stupně dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl ke zjištění skutkového stavu dostatečná zjištění, na jejichž základě učinil správné skutkové závěry a věc i správně právně posoudil.
Odvolací soud rekapituloval, že žalobkyně se v řízení domáhá po žalované zaplacení 40 000 000 Kč z titulu náhrady škody. Jde o ušlý zisk dlužnice ve výši 20 000 000 Kč, škodu vzniklou dlužnici v důsledku její povinnosti uhradit smluvní pokutu ve výši 10 000 000 Kč a škodu vzniklou dlužnici v důsledku její povinnosti zaplatit na zajišťovací směnku částku 10 000 000 Kč.
Z obsahu spisu se podává, že dne 8. 12. 2009 byla uzavřena mezi dlužnicí jako objednatelkou a žalovanou jako zhotovitelkou smlouva o dílo, jejímž předmětem bylo zpracování předmětné projektové dokumentace. Objednatelka se zavázala hradit zhotovitelce cenu díla po částech na základě faktur vystavených vždy po provedení a předání ucelené části díla. Žalovaná ještě před podpisem této smlouvy předala objednatelce první tři dílčí etapy díla na základě písemných protokolů o převzetí podepsaných zástupci obou stran, a protože v patnáctidenní lhůtě od převzetí nebyly objednatelkou oznámeny žádné vady a nedodělky, považovalo se dílo v předaném rozsahu za provedené a objednatelce vznikla povinnost cenu zhotovené části díla zaplatit. Dne 29. 12. 2009 byla uzavřena mezi dlužnicí a žalovanou jako zástavní věřitelkou zástavní smlouva, v níž dlužnice uznala co do důvodu a výše svůj závazek zaplatit zástavní věřitelce za již provedené práce na projektu částku 19 299 891 Kč. V otázce vadnosti díla namítané dlužnicí soudy vycházely v řízení ze znaleckého posudku, v němž jeho zpracovatel uvedl, že části dokumentace obsažené v bodech 2.3.1., 2.3.2. a 2.3.3. smlouvy, tj. první tři dílčí etapy mu nebyly předloženy, a proto nemohl posoudit jejich provedení. Tato skutečnost jde podle odvolacího soudu k tíži dlužnice, resp. žalobkyně, kterou v situaci, kdy potvrdila převzetí dílčích etap díla a uznala pohledávku za jejich zaplacení, stíhalo důkazní břemeno o tom, že dílo nepřevzala a že vykazovalo tvrzené vady a že tedy byla oprávněna zadržet určitou část ceny díla, a to v rozsahu v úvahu přicházející slevy, tj. v rozsahu vadného plnění cenu nezaplatit. Žalobkyně však toto důkazní břemeno neunesla a jestliže za řádně provedené dílo nezaplatila, porušila svou povinnost, k níž se ve smlouvě zavázala, tj. za dokončené a předané dílčí části díla zaplatit vyúčtovanou cenu. Žalovaná sice neprovedla dílo v dohodnutém rozsahu, nesplnění této povinnosti ale bylo způsobeno jednáním (nezaplacením) dlužnice, které odvolací soud označil jako skutečnost, jež byla příčinou nesplnění povinnosti žalované ve smyslu §376 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“). Odvolací soud uzavřel, že na straně žalované nebyl naplněn jeden ze zákonných předpokladů odpovědnosti za škodu ve smyslu §373 obch. zák., a to porušení právní povinnosti, které by bylo v příčinné souvislosti se vzniklou škodou. Žalovaná svou povinnost ze smlouvy o dílo dodat dílo řádně a včas neporušila a žádná škoda jako následek určitého porušení smluvní povinnosti a v příčinné souvislosti s tímto porušením dlužnici nevznikla.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jež podle obsahu směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu jeho prvního výroku. Jeho přípustnost opírá o §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že napadené „rozhodnutí závisí na vyřešení otázek procesního a hmotného práva, které nebyly dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny a v případě otázky procesního práva byla tato vyřešena v rozporu s judikaturou dovolacího soudu“, například s jeho rozhodnutím sp. zn. 25 Cdo 2912/2010.
Dovolatelka předkládá k řešení procesní otázku, zda na ni leží důkazní břemeno negativní skutečnosti (neexistence a nepředání projektové dokumentace) v situaci, kdy sice existuje listina podepsaná jednatelem dlužnice o předání části projektové dokumentace, ale nebylo prokázáno, že projektová dokumentace fyzicky existuje a žalovaná, která ji měla zpracovat, tvrdí, že ji nemá. Podle dovolatelky nelze po ní za uvedeného stavu požadovat, aby uvedenou negativní skutečnost prokazovala. Takový požadavek označuje za nelogický a namítá, že soud měl uložit žalované, aby projektovou dokumentaci soudu předložila, a nikoliv učinit závěr, že žalobkyně neprokázala, že předána nebyla. Na podporu svého názoru poukazuje na právní závěr Nejvyššího soudu v jeho shora označeném rozhodnutí, podle něhož se tzv. negativní tvrzení v občanském soudním řízení zásadně neprokazují. Míní, že v důsledku jejího zpochybnění listiny o předání projektové dokumentace mělo být soudem zjišťováno, zda dokumentace existuje, a to výzvou žalované k jejímu předložení, neboť jde o prokazování pozitivní skutečnosti.
Otázku hmotného práva spatřuje v řešení otázky, zda v situaci, kdy v době uzavření smlouvy o dílo žalovaná věděla, že cena díla nebyla za předchozí etapy díla zaplacena, lze aplikovat §376 obch. zák. tak, že nezaplacení ceny díla za předchozí etapy díla je důvodem k vyloučení náhrady škody. Dovolatelka v této souvislosti předesílá, že nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jí byly předchozí etapy díla předány; takový závěr odvolacího soudu označuje jako důsledek jeho procesně vadného postupu, kdy po ní nesprávně požadoval prokázání negativní skutečnosti. Zastává a obhajuje názor, že §376 obch. zák. se může týkat pouze povinnosti vycházející ze synallagmatického závazku. Pokud tedy smlouva o dílo byla uzavřena dne 8. 12. 2009 a tři etapy díla byly již do té doby předány, nemohlo se jednat o vzájemný závazek z této smlouvy.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017.
Dovolatelkou předestřené otázky nemohou přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit.
Dovolací soud nesouhlasí s názorem dovolatelky, že se odvolací soud při řešení otázky důkazního břemene negativní skutečnosti odchýlil od citované judikatury Nejvyššího soudu. Pokud dovolatelka v dovolání „má za to, že pokud bylo v řízení tvrzeno, že fakticky projektová dokumentace předána nebyla a že neexistuje, tak nelze po ní požadovat, aby tuto skutečnost prokazovala“, tak vytrhává z kontextu část odůvodnění napadeného rozhodnutí. Odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí (viz bod 28. jeho rozsudku) uvedl, „ …, že části dokumentace obsažené v bodech smlouvy 2.3.1., 2.3.2. a 2.3.3., tj. první tři dílčí etapy, nebyly znalci předloženy, a proto nemohlo být ani posouzeno jejich provedení vzhledem ke smluvním ujednáním. Tato skutečnost jde k tíži dlužníka, resp. žalobce, který pokud potvrdil převzetí dílčích etap díla a uznal pohledávku za jejich zaplacení, pak jej stíhalo důkazní břemeno o tom, že dílo nepřevzal a že vykazovalo vady a že tedy byl oprávněn zadržet určitou část ceny díla, a to v rozsahu v úvahu přicházející slevy, tj. v rozsahu vadného plnění cenu nezaplatit. Toto důkazní břemeno žalobce neunesl a nezaplatil-li za řádně provedené dílo, porušil svoji povinnost, k níž se ve smlouvě zavázal, tj. za dokončené a předané dílčí části díla zaplatit vyúčtovanou cenu.“ Z tohoto plného textu odůvodnění napadeného rozsudku je zřejmé, že nešlo o případ, kdy by odvolací soud po žalobkyni požadoval (jak tvrdí dovolatelka) prokázat negativní skutečnost. V souzené věci šlo o situaci, kdy žalobkyně, resp. dlužnice potvrdila převzetí dílčích etap zpracované projektové dokumentace a uznala pohledávku na jejich zaplacení, avšak posléze naproti tomu v řízení tvrdila, že žádnou dokumentaci nepřevzala, protože neexistovala, a že z důvodu vadného plnění nebyla povinna vyúčtovanou cenu díla zaplatit (tedy že uznala nedluh). Za tohoto stavu stíhá žalobkyni o těchto pro ni příznivých tvrzených skutečnostech důkazní břemeno, a to tím spíše, že těmito tvrzeními hodlá popřít pravdivost a důsledky svých dřívějších právních úkonů. Ve sporném civilním řízení se totiž uplatňuje pravidlo, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 7/1998, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, jenž je – stejně jako i dále uvedené rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Nejvyšší soud proto uzavřel, že odvolací soud se při řešení otázky důkazního břemene žalobkyně od své judikatury (od rozsudku ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2912/2010, a dále například od rozsudků v něm odkazovaných) neodchýlil, dovolatelkou formulovaná otázka důkazního břemene negativní skutečnosti přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže otevřít a dovolání je v této části nepřípustné.
Rovněž tak otázka výkladu §376 obch. zák., podle něhož poškozená strana nemá nárok na náhradu škody, pokud nesplnění povinností povinné strany bylo způsobeno jednáním poškozené strany nebo nedostatkem součinnosti, ke které byla poškozená strana povinna, nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. otevřít. Názor dovolatelky, že jednání poškozené strany nebo nedostatek její součinnosti, které způsobilo nesplnění povinností povinné strany, musí mít charakter povinnosti ze synallagmatického závazku (srov. §325 a §326 obch. zák.), nemůže obstát. Závěr, že „§376 obch. zák. se může týkat pouze povinnosti vycházející ze synallagmatického závazku“, jak uvádí dovolatelka v dovolání, nelze dovodit ani z jazykového či systematického výkladu, ani z účelu a smyslu citované právní normy. Pro takový názor nelze najít jakoukoli oporu v judikatuře ani v právní teorii. Z dikce §376 obch. zák. zcela jednoznačně vyplývá, že toto ustanovení vyžaduje pro jeho aplikaci, tedy k vyloučení nároku poškozené strany na náhradu škody jedinou podmínku, a to aby jednání poškozené strany nebo nedostatek její součinnosti, k níž byla povinna, bylo příčinou nesplnění povinností povinné strany. Lze tak uzavřít, že dovolání je v této části zjevně bezdůvodné, neboť řešení dovolatelkou předestřené otázky vyplývá přímo ze zákona.
Pokud dovolatelka napadá rozhodnutí odvolacího soudu i v té části jeho prvního výroku, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, pak zcela pomíjí, že podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017 není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. zčásti jako bezdůvodné a zčásti jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 7. 2019
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu