ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.2014.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 2014/2019-481
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně Průmyslové ČOV, a. s. , se sídlem v Otrokovicích, Objízdná 1576, PSČ 765 02, identifikační číslo osoby 25342665, proti žalované Sweco Hydroprojekt a. s. , se sídlem v Praze 4, Táborská 31, PSČ 140 16, identifikační číslo osoby 26475081, zastoupené JUDr. Bohumilem Růnou, advokátem se sídlem v Říčanech, Kamlerova 795/9, o zaplacení částky 70 000 Kč s příslušenstvím a vzájemném návrhu o zaplacení částky 75 320 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 63 C 84/2001, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 12. 2018, č. j. 47 Co 446/2014-447, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přestože Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., jak je tomu též v souzené věci, je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. Již usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), dovolatelka na vymezení, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, zcela rezignovala; o přípustnosti není v dovolání ani zmínky.
Z hlediska obsahového odpovídá jednomu z předpokladů přípustnosti dovolání stanovených v §237 o. s. ř. pouze námitka, že odvolací soud nesprávně posoudil oprávnění členky představenstva žalobkyně E. K. podat za žalobkyni odvolání, provázená odkazem na „zásadní stanovisko“ přijaté Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 11/2006 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 76/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „R 76/2009“). Lze mít tedy za to, že je tu uplatněn předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že odvolací soud se při řešení předestřené otázky procesního práva odchýlil od označené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V tomto rozsahu, a pouze v něm, tedy dovolatelka požadavku na vymezení příslušného předpokladu přípustnosti dovolání dostála, a pouze v tomto ohledu (stran uvedené otázky procesního práva) proto obsah dovolání umožnuje zkoumat jeho přípustnost.
Přípustné však dovolání není.
Dovolatelka argumentuje, že pověření K. bylo podepsáno pouze předsedou představenstva, ačkoliv mělo být v souladu se způsobem jednání zapsaným ve veřejném rejstříku podepsáno dvěma členy představenstva, a v této souvislosti odkazuje na „zásadní stanovisko“ přijaté Nejvyšším soudem v R 76/2009.
Odkaz dovolatelky na toto rozhodnutí dovolacího soudu je nepřípadný; v něm Nejvyšší soud řešil otázku, zda mohl předseda družstva učinit samostatně právní úkon směřující k uznání závazku podle ustanovení §323 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014. Šlo tedy o způsob hmotněprávního jednání právnické osoby, zatímco ve zde souzené věci jde o otázku oprávnění procesního, oprávnění k jednání za právnickou osobu v občanském soudním řízení, které je upraveno speciálně, v ustanovení §21 o. s. ř.
Nejvyšší soud ve své dlouhodobě ustálené rozhodovací praxi vysvětluje, že právní úprava jednání za právnickou osobu v řízení před soudem účinná od 1. 1. 2001 (podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění zákona č. 30/2000 Sb.) je samostatně, autonomně na hmotném právu, obsažena v občanském soudním řádu a že tedy hmotněprávní úpravu jednání jménem (v zastoupení) právnické osoby, obsaženou především v občanském zákoníku a v obchodním zákoníku, nelze použít při posuzování oprávnění jednat za právnickou osobu v občanském soudním řízení, ledaže by možnost její aplikace vyplývala buď přímo z ustanovení §21 o. s. ř., nebo ze zvláštních právních předpisů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. 29 Odo 963/2003, uveřejněné pod číslem 29/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 21 Cdo 1388/2007).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 7. 2019
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu