ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.209.2019.3
sp. zn. 32 Cdo 209/2019-116
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Temps Concept s.r.o. , se sídlem v Praze 5, Zubatého 470/11, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 27154017, zastoupené Mgr. Petrem Jiráskem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na slupi 134/15, proti žalované Komerční bance, a.s. , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33 čp. 969, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45317054, o zaplacení 69 120 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 19/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2018, č. j. 15 Co 260/2017-104, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2018, č. j. 15 Co 260/2017-104, ve výroku I. v části, jíž byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé změněn tak, že žaloba co do částky 59 120 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 20. 2. 2016 do zaplacení se zamítá, a ve výroku II. se mění tak, že v tomto rozsahu a ve výroku o nákladech řízení se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 5 082 Kč a na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 16 680 Kč, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce Mgr. Petra Jiráska.
III. Žalobkyni se vrací zaplacený soudní poplatek za dovolání ve výši 7 000 Kč.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhá zaplacení žalované částky představující náklady právního zastoupení, které byla nucena vynaložit v souvislosti s obranou proti žalovanou neoprávněně vznesenému nároku ze směnky.
V záhlaví označeným rozsudkem (v pořadí druhým ve věci) Městský soud v Praze k odvolání žalované rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 1. 2017, č. j. 31 C 19/2016-45, ve vyhovujícím výroku ve věci samé změnil tak, že žalobu co do částky 59 120 Kč s příslušenstvím zamítl, ve zbylém rozsahu jej potvrdil (výrok I.); dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalovaná dne 30. 12. 2015 vyzvala žalobkyni jako avalistu směnky vystavené společností HIBERNIA s. r. o. na řad žalované k úhradě směnečné sumy ve výši 2 169 768 Kč s tím, že nebude-li částka do 10 dnů zaplacena, bude ji uplatňovat u soudu. Žalobkyně po obdržení této výzvy uzavřela smlouvu o poskytování právních služeb s advokátní kanceláří MIKŠ & SUK s. r. o., ve které se zavázala, že za každý úkon právní služby zaplatí této advokátní kanceláři odměnu ve výši sazeb mimosmluvní odměny podle §7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), z tarifní hodnoty 2 169 768 Kč, a to včetně náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby. Právní zástupce žalobkyně dne 25. 1. 2016 v reakci na shora uvedenou výzvu sdělil žalované, že její požadavek je neoprávněný, neboť účastnice dne 20. 1. 2011 uzavřely dohodu o narovnání, v níž si ujednaly zánik veškerých závazků žalobkyně ze zajištění závazků výše uvedené společnosti a směnečných rukojemství. Žalovaná tuto argumentaci uznala a upustila od svého požadavku na zaplacení předmětné částky s tím, že směnku nadále nebude vůči žalobkyni uplatňovat a směnka nebude dále indosována. Právní zástupce žalobkyně jí vyúčtoval odměnu za poskytnuté právní služby ve výši 69 120 Kč (s daní z přidané hodnoty 83 635,20 Kč) a žalobkyně mu tuto částku dne 12. 2. 2016 zaplatila. Téhož dne právní zástupce žalobkyně vyzval žalovanou k úhradě žalované částky z titulu náhrady škody.
Vázán právním názorem Nejvyššího soudu o existenci protiprávního jednání žalované a příčinné souvislosti mezi ním a vznikem škody žalobkyni, vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 32 Cdo 871/2018, jímž byl předchozí rozsudek odvolacího soudu zrušen, dospěl odvolací soud k závěru, že za účelně vynaložené náklady spojené s odvrácením hrozícího soudního sporu nelze považovat více než odměnu advokáta za 4 hodiny práce, přičemž výši hodinové odměny advokáta určil s odkazem na článek publikovaný v Lidových novinách dne 23. 5. 2016 na 2 500 Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.). Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. spatřuje dovolatelka v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to otázky rozsahu a výše škody.
Dovolatelka s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 630/2016, a nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. II. ÚS 1017/15 (správně sp. zn. III. ÚS 1017/15), namítá, že odvolací soud nesprávně posoudil rozsah a výši škody, pokud nezohlednil náklady, které dovolatelka na právní služby skutečně vynaložila, a vlastní úvahou dospěl k částce, za kterou by dovolatelka údajně mohla srovnatelné právní služby pořídit. Náklady na právní pomoc ve výši mimosmluvní odměny podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. jsou náklady účelně vynaloženými, jež byly nezbytné k efektivní obraně dovolatelky proti neoprávněně vymáhanému nároku. Jejich výše je zcela přiměřená a legitimní.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017.
Ačkoli dovolatelka uvedla, že napadá „výrok I. rozsudku odvolacího soudu“, z obsahu dovolání se podává, že dovolání směřuje toliko proti té části rozhodnutí odvolacího soudu, jíž byl vyhovující rozsudek soudu prvního stupně zčásti změněn tak, že žaloba byla co do částky 59 120 Kč s příslušenstvím zamítnuta.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení otázky rozsahu a výše škody, neboť odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je tedy i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.).
Podle §2913 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) poruší-li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu z toho vzniklou druhé straně nebo i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit.
Podle §2952 o. z. hradí se skutečná škoda, a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk). Záleží-li skutečná škoda ve vzniku dluhu, má poškozený právo, aby ho škůdce dluhu zprostil nebo mu poskytl náhradu.
V rozsudku ze dne 23. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 630/2016, Nejvyšší soud konstatoval, že „újma, která žalobkyni vznikla tím, že v souvislosti s prodlením žalované byla nucena vynaložit náklady na mimosmluvní odměnu advokáta ve výši stanovené podle sazby za jeden úkon právní služby, vypočítané z tarifní hodnoty odpovídající součtu náhrad za ztrátu na výdělku zaplacených žalobkyni po splatnosti, a podle počtu úkonů právní služby, které advokát v této souvislosti vykonal, a na náhradu hotových výdajů advokáta podle příslušného počtu úkonů právní služby, představuje skutečnou škodu, kterou je žalovaná povinna uhradit.“ Závěr, že představují-li škodu náklady na služby advokáta spočívající v mimosmluvní odměně podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., jde zásadně o náklady účelně vynaložené, je rovněž plně v souladu s názorem, který vyslovil Ústavní soud v již citovaném nálezu ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 1017/15l, a sice že „vydání prostředků na právní pomoc představuje zásadně újmu na majetkových právech,“ a je „nepřípustný stav, v němž je jednotlivec nucen strpět újmu na svých právech v důsledku protiprávního jednání soukromé osoby, popř. orgánu veřejné moci, aniž by neměl zároveň právo na náhradu takovéto újmy.“ Nejvyšší soud nemá žádný důvod se od tohoto závěru v nyní projednávané věci odchýlit.
Úvahy odvolacího soudu o neúčelnosti dovolatelkou vynaložených nákladů na právní zastoupení, hodnotě poskytnuté právní pomoci a obvyklé hodinové sazbě advokáta nejsou správné. Zkoumání účelnosti nutných nákladů, které dovolatelka na odměnu advokáta vynaložila, totiž není ničím jiným, než posouzením příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalované a vznikem škody, tedy posouzením, zdali škoda či její část vznikla v příčinné souvislosti s porušením povinnosti. Účelnost vynaložení těchto nákladů správně posoudil a podrobně zdůvodnil soud prvního stupně, který dospěl k závěru, že žalobkyni „nelze vytýkat, že k vyřešení sporu povolala odborníka – advokáta, jenž po prostudování příslušné smluvní dokumentace zjistil, že se jedná o záležitost vyřešenou prostřednictvím dohody o narovnání ze dne 20. 1. 2011.“ Soud prvního stupně rovněž správně uvedl, že výše odměny za jeden úkon právní služby podle vyhlášky č. 177/1996 Sb. „odpovídá hodnotě práce advokáta a je běžnou praxí, že odměna je vypočtena v závislosti na počtu úkonů a výši částky, o kterou v rámci právního zastoupení jde“, přičemž „bylo prokázáno, že advokát vykonal čtyři úkony právní služby – přípravu a převzetí zastoupení, jednání s protistranou dne 13. 1. 2016, poradu s klientem přesahující jednu hodinu dne 21. 1. 2016 a sepis písemného vyjádření ze dne 25. 1. 2016“ a že tyto náklady byly vynaloženy účelně. Ani z obsahu spisu neplynou žádné okolnosti, které by zpochybňovaly účelnost vykonaných úkonů právní služby, použití tarifních sazeb mimosmluvní odměny podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., a tedy vynaložení nákladů na právní zastoupení v příčinné souvislosti s předchozím jednáním žalované (k tomu srov. již odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2018, sp. zn. 32 Cdo 871/2018).
Nejvyšší soud uzavřel, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl dovolatelkou uplatněn právem. Právní posouzení soudu prvního stupně, jenž dovodil, že žalobkyni náleží náhrada škody v žalované výši, je správné a nesprávné je rozhodnutí odvolacího soudu, založené na názoru opačném.
Protože v procesních poměrech souzené věci dosavadní výsledky řízení umožňují ve věci rozhodnout, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle §243d písm. b) o. s. ř. v napadeném rozsahu změnil a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, včetně správného výroku o nákladech řízení (§224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná nemá na jejich náhradu právo a je povinna nahradit ve věci plně úspěšné žalobkyni účelně vynaložené náklady odvolacího a dovolacího řízení.
Náklady, jež žalobkyně vynaložila v řízení před odvolacím soudem, sestávají z odměny advokáta za jeden úkon právní služby podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), když sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby při tarifní hodnotě 69 120 Kč činí podle §7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. částku 3 900 Kč, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle §2 odst. 2 a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., zvýšené o náhradu za DPH, neboť advokát žalobkyně je plátcem této daně [§137 odst. 1, 3 písm. b) o. s. ř.], celkem tedy 5 082 Kč.
Náklady, jež žalobkyně vynaložila v řízení před dovolacím soudem, se skládají ze zaplaceného soudního poplatku za dovolání ve výši 7 000 Kč, z odměny advokáta za dva úkony právní služby podle §1 odst. 2, §6 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., když sazba mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby při tarifní hodnotě 69 120 Kč činí podle §7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb. částku 3 900 Kč a při tarifní hodnotě 59 120 Kč částku 3 500 Kč, a z náhrady hotových výdajů v celkové výši 600 Kč podle §2 odst. 2 a §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše vyjma soudního poplatku zvýšené o náhradu za DPH, protože advokát žalobkyně je plátcem této daně [§137 odst. 1, 3 písm. b) o. s. ř.], celkem tedy 16 680 Kč.
O vrácení soudního poplatku za dovolání bylo rozhodnuto podle §6a odst. 5, §10 odst. 2 a §10a odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. Žalobkyně po zrušení předchozího rozsudku odvolacího soudu v důsledku dovolání zaplatila na základě nesprávné výzvy soudu prvního stupně ze dne 3. 12. 2018 (č. l. 112) znovu částku 7 000 Kč na soudní poplatek za dovolání. Nejvyšší soud jí proto po právní moci tohoto rozsudku zaplacený soudní poplatek vrátí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 25. 2. 2019
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu