ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.2526.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 2526/2019-888
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci žalobce I. P., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Romanem Peškem, advokátem se sídlem v Olomouci, Šantova 719/2, proti žalovaným 1) J. P. , narozené XY, bytem XY a 2) M. G. , narozené XY, bytem XY, oběma zastoupeným JUDr. Jakubem Dohnalem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, V jámě 699/1, o určení, že žalované 1) a 2) ručí žalobci společně a nerozdílně za závazky dlužníka Kuchyně Horní Lán s. r. o., a o zaplacení částky 310 313 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 17 C 176/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 28. 6. 2018, č. j. 75 Co 3/2018-559, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 21. 9. 2017, č. j. 17 C 176/2015-496 (v pořadí druhým ve věci), ve znění opravného usnesení ze dne 20. 10. 2017, č. j. 17 C 176/2015-512, zamítl žalobu na určení, že žalované 1) a 2) ručí žalobci společně a nerozdílně za závazky dlužníka Kuchyně Horní Lán s. r. o. z titulu vykonatelných rozsudků ve výroku specifikovaných (výrok I.), uložil žalovaným 1) a 2) zaplatit žalobci společně a nerozdílně částky 114 154 Kč s příslušenstvím, 5 244 Kč s příslušenstvím, 2 832 Kč s příslušenstvím, 41 415 Kč s příslušenstvím, 56 777 Kč s příslušenstvím a 89 891 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. (první výrok), zrušil jej ve výrocích II. a III. a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání (výslovně pouze proti prvnímu výroku), v němž co do přípustnosti uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny a při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek změnil a určil, že žalované 1) a 2) ručí žalobci společně a nerozdílně za závazky dlužníka KUCHYNĚ Horní Lán, s. r. o., blíže specifikované, a přiznal žalobci náklady soudního řízení před soudy obou stupňů a dovolacím soudem, eventuálně, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu, případně soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel má za to, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny otázky, zda „je při splnění obligatorních podmínek ve smyslu ust. §68 zákona č. 90/2012 Sb., zákon o obchodních korporacích, zvláštní úpravou právní normy (lex specialis), která má aplikační přednost před obecnou úpravou právní normy (lex generalis) ve smyslu ust. §80 zákona č. 99/1963 Sb, občanský soudní řád, při rozhodnutí soudu, že člen nebo bývalý člen statutárního orgánu ručí za splnění povinností této obchodní korporace“ a zda „při vymezení žalobního petitu ve smyslu ust. §68 zákona č. 90/2012 Sb., zákon o obchodních korporacích má být obsahově uvedeno, že konkrétní člen nebo členové statutárního orgánu ručí žalobci za závazky konkrétní obchodní korporace, případně současně specifikováno za jaké konkrétní splnění povinností obchodní korporace ručí, nebo má být specifikováno pouze splnění konkrétní povinnosti obchodní korporace“.
S námitkou, že v projednávané věci jde o určovací žalobu ve smyslu §68 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích (dále jen „ZOK“), a s tvrzením, že byly splněny podmínky pro ručení žalovaných podle tohoto ustanovení, však dovolatel přichází v rozporu s §241a odst. 6 o. s. ř. až v dovolání. V řízení před soudy nižších stupňů tuto námitku neuplatnil, ani netvrdil žádné skutečnosti, z nichž by vyplývalo, že se domáhá určení podle citovaného ustanovení. Naopak v průběhu řízení opakovaně odkazoval na ustanovení §80 písm. c) o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013 a tvrdil skutečnosti o existenci ručení žalovaných podle §194 odst. 6 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014, které jsou částečně odlišné od skutečností rozhodných podle §68 ZOK. Odvolací soud (ani soud prvního stupně) ve vztahu k aplikaci §68 ZOK neučinil žádný závěr, jenž by mohl být v dovolacím řízení přezkoumán. Tyto námitky tedy nemohou založit přípustnost dovolání. Pro úplnost lze dodat, že z obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího je zřejmé, že oba soudy věc posuzovaly podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, neboť rozhodné skutečnosti nastaly před 1. 1. 2014, tj. v době, kdy ZOK ještě nebyl účinný.
Dovolatel dále namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázek, zda „v případě, že odvolací soud zopakoval důkazy provedené za řízení před soudem prvního stupně, je povinen je hodnotit v celém zopakovaném rozsahu, případně včetně tzv. pominutých důkazů, které soud prvního stupně sice provedl, ale nehodnotil je“, zda „v případě, že odvolací soud zopakoval důkazy provedené za řízení před soudem prvního stupně, může je hodnotit pouze způsobem, jimiž se soud v jiném řízení vypořádal jako s otázkami předběžnými, když nebyly řešeny tyto předběžné otázky ve výroku rozhodnutí“, zda „může odvolací soud stanovit závazný právní názor pro soud prvního stupně, že se při hodnocení důkazů nemůže odchýlit od řešení předběžných otázek, jimiž se soud v jiném řízení vypořádal jako s otázkami předběžnými, když nebyly řešeny tyto předběžné otázky ve výroku rozhodnutí“ a zda „v případě, že odvolací soud zopakoval důkazy provedené za řízení před soudem prvního stupně dokládající absolutní neplatnost právních úkonů, je povinen z úřední povinnosti hodnotit absolutní neplatnost těchto právních úkonů, když je soud prvního stupně sice provedl, ale nehodnotil je“.
Ač dovolatel výslovně uvedl, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu pouze v rozsahu prvního výroku, všechny tyto námitky uplatněné v rámci další dovolací argumentace se zjevně vztahují k té části druhého výroku napadeného rozsudku, v níž odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně co do požadavku na zaplacení částky 310 313 Kč s příslušenstvím a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Výlučně při posuzování důvodnosti té části žaloby, jež se týkala požadavku na plnění, odvolací soud opakoval dokazování a také se vyjadřoval k důkazům provedeným v jiném řízení. Dovolání proti druhému výroku napadeného rozhodnutí však není přípustné [srov. §238 odst. 1 písm. k) o. s. ř.], proto ani tyto otázky přípustnost dovolání založit nemohou.
Pro posouzení přípustnosti dovolání je zcela irelevantní dovolatelem provedené „shrnutí věci“, rozsáhle popisující skutková zjištění, která má dovolatel za prokázaná. Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, totiž Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť napadeným rozsudkem odvolacího soudu se řízení nekončí, ani nebylo řízení ve věci samé skončeno již předtím (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 48/2003). O nákladech řízení včetně tohoto řízení dovolacího bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 9. 2019
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu