ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.2701.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 2701/2019-270
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně KOVO PLANÁ a. s. , se sídlem v Praze 5, Na Popelce 3187/12a, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 27634612, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Na poříčí 1079/3a, proti žalované S.O.K. stavební, s. r. o. , se sídlem ve Stříteži, Hrotovická – Průmyslová zóna 162, PSČ 674 01, identifikační číslo osoby 25548484, zastoupené JUDr. Evou Hrbáčkovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 764/50, o zaplacení částky 205 704 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 174/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2019, č. j. 47 Co 391/2016-244, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Již v usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013 (které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu níže citovaná, veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách), Nejvyšší soud formuloval a zdůvodnil závěr, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř.
Tyto závěry se v plné míře prosadí též v souzené věci. Odvolací soud v prvé řadě uzavřel, že žalobkyně nenese odpovědnost za vady díla, a pro případ, že by žalobkyně za vady díla odpovídala, dovodil s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2577/2015, že ustanovení §440 odst. 2 obchodního zákoníku neumožňuje, aby objednatel bez dohody se zhotovitelem sám odstranil nebo nechal odstranit vady díla, ledaže by uplatnil nárok na slevu z ceny nebo odstoupil od smlouvy. Ačkoliv každý z těchto závěrů postačí sám o sobě k zamítnutí žaloby, dovolatelka vymezila předpoklad přípustnosti dovolání (a ostatně též dovolací důvod) pouze ve vztahu k prvému z nich; druhý důvod zamítnutí žaloby nezpochybnila.
Věcný přezkum posouzení prvé z uvedených právních otázek v popsané procesní situaci výsledek sporu ovlivnit nemůže a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 2002, pod číslem 54, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 9. 2019
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu