ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.3980.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 3980/2018-378
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně IMMO MORAVAN s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Točitá 1964/34, identifikační číslo osoby 27743489, zastoupené Mgr. Jiřím Slováčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze, Panská 895/6, proti žalované TOMA, a. s. , se sídlem v Otrokovicích, tř. Tomáše Bati 1566, identifikační číslo osoby 18152813, zastoupené JUDr. Stanislavem Knotkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Kvítková 1569/56, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 19 C 73/2014, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 30. 5. 2018, č. j. 59 Co 447/2016-314, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 3. 10. 2016, č. j. 19 C 73/2014-267, rozhodl, že podání žalobkyně ze dne 30. 12. 2013 se odmítá (výrok I.), a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 54 740,40 Kč (výrok II.).
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 22. 12. 2016, č. j. 59 Co 447/2016-285, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že podání žalobkyně ze dne 30. 12. 2013 se neodmítá.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 27. 3. 2018, č. j. 32 Cdo 1366/2017-308, k dovolání žalované usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně poté v záhlaví označeným usnesením opět změnil usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 3. 10. 2016, č. j. 19 C 73/2014-267, tak, že podání žalobkyně ze dne 30. 12. 2013 se neodmítá.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž co do přípustnosti uvádí, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení „a rozhodnutí včetně náhrady nákladů dovolacího řízení“.
Žalobkyně považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl.
Podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka považuje za nesprávný závěr odvolacího soudu, podle něhož žalobkyně v žalobě a žalobním petitu zcela konkrétně a srozumitelně vylíčila všechny pro pokračování v řízení potřebné rozhodné skutečnosti, z nichž vyvozuje uplatněný nárok. Podle jejího názoru se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. 29 Odo 215/2003, ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 32 Odo 510/2004, a ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2555/2012, jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách. Názoru dovolatelky však nelze přisvědčit. Odvolací soud se od citované judikatury neodchýlil, neboť v napadeném rozhodnutí (na rozdíl od svého předchozího usnesení ze dne 22. 12. 2016, č. j. 59 Co 447/2016-285) se zabýval zjištěním, která skutková tvrzení žaloba obsahuje, zda jde o vylíčení rozhodných skutečností, svůj závěr náležitě odůvodnil a jeho posouzení nelze ničeho vytknout.
Dovolatelka má dále za to, že odvolací soud se odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 29 Odo 742/2006, uveřejněného pod číslem 38/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a uvádí, že podle jejího názoru žalobou odkazovaný znalecký posudek Ing. Janáska ze dne 13. 3. 2010 neobsahuje náležité vylíčení rozhodných skutečností. Odvolací soud se však ani od tohoto dovolatelkou citovaného rozhodnutí neodchýlil. Oproti tvrzení dovolatelky totiž nevyšel ze zjištění, že by vylíčení rozhodujících skutečností obsahoval tento znalecký posudek, ale uzavřel, že žalobkyně vylíčila konkrétně a srozumitelně všechny pro pokračování v řízení potřebné rozhodné skutečnosti, z nichž vyvozuje uplatněný nárok, včetně jí uplatněné konkrétní peněžní částky. Přisvědčit lze i závěru, že ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti, nebo že je uvedl neúplně, je na místě postup podle ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř. Z obsahu spisu rovněž vyplývá, že žalobkyně přiložila znalecký posudek k žalobě jako důkaz ohledně výše bezdůvodného obohacení, jehož se v projednávané věci domáhá, nikoli jako listinu, v níž by měly být vylíčeny rozhodné skutečnosti.
Pro úplnost se dodává, že podle rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1700/2013) marné uplynutí lhůty určené soudem ve výzvě k opravě nebo doplnění podání podle ustanovení §43 odst. 1 o. s. ř. nemá za následek nemožnost vytknuté vady podání odstranit později, a to případně i v odvolání proti usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí podání nebo v jiném podání doručeném odvolacímu soudu před vydáním rozhodnutí o odvolání, k jejichž obsahu odvolací soud přihlédne ve smyslu ustanovení §167 odst. 2 a §154 odst. 1 o. s. ř. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně doplnila na výzvy soudu prvního stupně skutková tvrzení podáním ze dne 9. 3. 2015 (srov. č. l. 90-91 spisu), v němž specifikovala, které inženýrské sítě vedou přes konkrétní pozemky, dále podáním ze dne 30. 8. 2018 (srov. č. l. 326-327 spisu), k němuž připojila znalecký posudek k určení výše bezdůvodného obohacení žalované a geometrické plány, a konečně podáním ze dne 1. 10. 2018 (srov. č. l. 371-372 spisu). Z hlediska dalšího řízení, pokud by dovolání bylo shledáno přípustným a důvodným a rozhodnutí odvolacího soudu by bylo opět zrušeno, bylo by možno tento postup považovat za formalistický, neboť s ohledem na posledně citované usnesení Nejvyššího soudu by odvolací soud byl povinen přihlédnout i k obsahu těch podání, jež žalobkyně učinila do rozhodnutí odvolacího soudu o podaném odvolání a jimiž odstranila vytčené vady. Podle obsahu spisu žalobkyně tak učinila.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, protože nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 4. 2019
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu