ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.3998.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 3998/2019-146
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobkyně CALDERSHOT FINANCE LTD. , se sídlem v Londýně, Elscot House, Arcadia Avenue, Finchley, N3 2JU, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 05843605, zastoupené Mgr. Dagmar Lupínkovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, Táborská 966/5, proti žalovanému P. T. , narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Janem Hejdou, Ph.D., advokátem se sídlem v Mostě, Bělehradská 3347/7, o zaplacení 245 792,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 40 EC 389/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 2. 2019, č. j. 17 Co 281/2018-109, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 7. 10. 2019, č. j. 17 Co 281/2018-137, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 9 560 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupkyně žalobkyně.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 22. 6. 2018, č. j. 40 EC 389/2012-90, kterým byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 233 220,36 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a náhradu nákladů řízení a kterým bylo co do částky 12 572,54 Kč řízení zastaveno (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, výslovně „ve všech jeho třech výrocích“ (napadené rozhodnutí však obsahuje ve výrokové části toliko dva odstavce), jehož přípustnost spatřuje v tom, že „právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“. Namítá nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobu zamítne, a aby uložil žalobkyni povinnost nahradit mu náklady řízení. Současně navrhuje odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí (též rozsudku soudu prvního stupně) do rozhodnutí o dovolání.
Žalobkyně považovala dovolání za nepřípustné a navrhovala jej odmítnout.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1 čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013, jež je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz ).
Tomuto požadavku dovolatel v projednávané věci nedostál, pokud uvedl, že „má být dovolacím soudem posouzena jinak“ otázka „existence nátlaku a porušení povinností žalobce“. Dovolatel patrně přehlédl, že poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v §237 o. s. ř., tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl v projednávané věci odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se zřejmě mylně domnívá dovolatel, že má dovolací soud posoudit jinak otázku řešenou odvolacím soudem (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O způsobilé vymezení přípustnosti dovolání však nejde, i kdyby dovolatel takto skutečně uplatňoval čtvrtý z předpokladů přípustnosti uvedených v ustanovení §237 o. s. ř, neboť z dovolání není zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit, neboť dovolatel neuvedl žádnou judikaturu Nejvyššího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Vymezení předpokladu přípustnosti dovolání není patrné ani z dalších částí dovolání.
Námitka dovolatele, že by měla být věc po právní stránce posouzena jinak, neboť „nájemní smlouva je dle názoru žalovaného neplatná, a pokud by platná byla, soud nesprávně hodnotil práva žalovaného z důvodu, že žalobce neposkytoval žalovanému řádně služby související s nájmem předmětu nájmu a neumožnil by tedy užívání předmětu nájmu ke sjednanému účelu“, je nesrozumitelná, neboť se zcela míjí s předmětem projednávané věci, kterým byl nárok související s poskytnutím úvěru bankou na účet žalovaného.
Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalovaného směřující proti té části prvního výroku napadeného rozhodnutí, jíž bylo rozhodnuto o věci samé, odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro vady.
Dovolatel výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i tu část prvního výroku a druhý výrok, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti výrokům o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Se zřetelem k tomu, že bylo dovolání v přiměřené době odmítnuto, dovolací soud již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti rozhodnutí, který je návrhem akcesorickým ve vztahu k dovolání a rozhodnutím o dovolání se stal bezpředmětným.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 18. 12. 2019
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu