ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.4288.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 4288/2017-167
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně NEXUS GROUP s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Podolí, Podolská 401/50, PSČ 147 00, identifikační číslo osoby 25779001, zastoupené Mgr. Jiřím Vrbou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Lublaňská 673/24, proti žalované Solární folie s. r. o. , se sídlem v Praze 2, Vinohrady, Na Kozačce 1103/5, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 61504050, zastoupené Mgr. Tomášem Bubrjakem, advokátem, se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/7, o zaplacení částky 287 400 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 28 C 89/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2017, č. j. 72 Co 510/2016-132, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11 809,60 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 15. 9. 2016, č. j. 28 C 89/2014-99, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 287 400 Kč s úrokem z prodlení z částky 71 400 Kč od 2. 12. 2010 do zaplacení, z částky 72 000 Kč od 29. 4. 2010 do zaplacení, z částky 72 000 Kč od 13. 7. 2010 do zaplacení a z částky 72 000 Kč od 13. 3. 2010 do zaplacení (výrok pod bodem I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem II).
Městský soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně v části výroku o věci samé změnil tak, že co do úroku z prodlení z částky 72 000 Kč za dobu od 29. 4. 2010 do 27. 11. 2013 a z částky 72 000 Kč za dobu od 13. 7. 2010 do 27. 11. 2013 žalobu zamítl, ve zbývajícím rozsahu jej potvrdil (výrok pod bodem I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok pod bodem I).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním výslovně „v rozsahu jeho výroku II. a II.“ Navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně byly zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm - v souladu s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu v měnící části výroku o věci samé je subjektivně nepřípustné. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě jemuž byla tímto rozhodnutím způsobena újma na jeho právech odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. závěry Nejvyššího soudu vyjádřené např. v usnesení ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, a v usnesení ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000). Změnil-li odvolací soud ve vztahu k části žalobou požadovaného příslušenství rozsudek soudu prvního stupně tak, že stran ní žalobu zamítl, nezpůsobil tím žalované žádnou újmu, naopak, v tomto ohledu jejímu odvolání vyhověl. V tomto rozsahu je dovolání podáno neoprávněnou osobou, Nejvyšší soud je proto v této části odmítl podle §243c odst. 3 věty první ve spojení s §218 písm. b) o. s. ř.
V té části, v níž směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzující části výroku o věci samé, dovolání subjektivně přípustné je. Objektivně přípustné může být jen podle §237 o. s. ř. Nejvyšší soud je přípustným neshledal.
Nelze přisvědčit dovolatelce, jež shledává dovolání přípustným pro řešení „otázky procesního práva, vztahující se k ochraně základních práv a svobod“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu i Ústavního soudu a porušit její právo na spravedlivý proces. Nejvyšší soud nenalézá v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu tvrzený extrémní nesoulad mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry na něm vybudovanými, ani namítanou absenci vztahu mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů.
Skutková zjištění soudů nižších stupňů nepostrádají oporu v provedeném dokazování (nejsou v extrémním nesouladu s jeho výsledky, tj. se zprávami, které se z provedených důkazů podávají), a Nejvyšší soud neshledává nesoulad, natož pak extrémní, ani mezi těmito skutkovými zjištěními a závěry odvolacího soudu, že ve věci nešlo o tzv. barterový obchod, založenými na judikatuře, v níž Nejvyšší soud vysvětlil, že barter (barterový obchod) znamená naturální směnu; jde o přímou výměnu jednoho statku za jiný bez použití peněz (rozsudek ze dne 1. 8. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1398/2008), a že jde o kompenzaci hodnot věcného plnění bez použití finančních prostředků (rozsudek ze dne 9. 9. 2009, sp. zn. 32 Cdo 3240/2008). K samotné otázce výkladu pojmu “barter” či “barterový obchod” dovolatelka předpoklad přípustnosti dovolání nevymezuje.
Závěru, podle něhož mělo jít v souzené věci o směnu (též podle renomované komentářové literatury je právním základem barteru smlouva směnná, srov. dílo Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.. Obchodní zákoník. Komentář, 13. vydání, Praha : C. H. Beck, 2010, s. 1335), provedené důkazy nenasvědčují. Poznámky na objednávce (“cena bez DPH = 240 000 Kč, řešeno vzájemným zápočtem”) a skutečnost, že cena inzerce včetně daně z přidané hodnoty byla žalované vyúčtována fakturami, spolu s poznatkem o tom, jakým způsobem proběhl (byl dovršen) obdobný obchod mezi účastníky v minulosti, naopak konvenují závěrům odvolacího soudu, podle nichž účastníci uzavřeli inominátní smlouvu, v níž se žalobkyně zavázala otisknout inzerci žalované ve svých časopisech za cenu sjednanou ve výši 240 000 Kč bez DPH, resp. 287 000 Kč s DPH, přičemž strany předpokládaly, že (tak jak se již v minulosti stalo) následně dojde ke vzniku vzájemné pohledávky z kupní smlouvy o prodeji zboží žalované žalobkyni a poté k zániku vzájemných pohledávek jejich započtením. Tomuto závěru se nepříčí ani dovolatelkou akcentovaný obsah e-mailu L. V., ani poznámka ve jmenném seznamu obchodních partnerů žalobkyně a výpověď jednatele žalované.
Nad rámec uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné dodat, že v rovině ústavněprávní, v níž dovolatelka vymezuje předpoklad přípustnosti dovolání, neshledává extrémně excesivní ani úvahu odvolacího soudu, že pokud pohledávka žalobkyně vzniklá za popsaných okolností nezanikla, má žalobkyně právo na plnění.
Přípustnost dovolání nezakládá ani argument, že odvolací soud neodůvodnil, proč nepřipustil provedení důkazu svědeckými výpověďmi M. D., J. S. a M. Š., a tyto důkazy tedy opomenul, čímž se měl odchýlit od závěrů přijatých v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4618/2014 ( jde o usnesení ze dne 19. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4618/2014, jímž bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto). Soud prvního stupně neprovedení těchto důkazů zdůvodnil tím, že by bylo nadbytečné a že k navržení těchto důkazů došlo po zákonné koncentraci řízení. Právní názor, že provedení těchto důkazů brání koncentrace řízení, žalovaná v odvolání (a ostatně ani v dovolání) nezpochybnila. V odvolání přesto uvedla, že na těchto „svědeckých výpovědích“ trvá, a navrhla, aby tyto důkazy provedl odvolací soud. Ze spisu je však patrno, že při odvolacím jednání konaném dne 25. 1. 2017 reagovala na dotaz odvolacího soudu učiněný po provedení důkazu listinami, zda má nějaký návrh na doplnění dokazování, tak, že nemá. Za těchto okolností nelze usoudit, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Ústavního soudu a Nejvyššího soudu v otázce tzv. opomenutých důkazů.
K závěru o přípustnosti dovolání nevede ani tvrzení dovolatelky, že odvolací soud se nevypořádal s její argumentací odkazující na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu k otázkám výkladu právních úkonů, konkrétně na závěry přijaté v rozhodnutích sp. zn. 23 Cdo 4119/2007, sp. zn. 33 Odo 1586/2006, sp. zn. 28 Cdo 338/2012 a sp. zn. 30 Cdo 1363/2013, a že se od těchto závěrů odchýlil. Nejvyšší soud se neztotožňuje s názorem dovolatelky, že odvolací soud opomněl vzít zřetel na relevantní okolnosti případu, popřípadě že vycházel formalisticky z přehnaných nároků na formulaci smlouvy. Vždyť dovolatelka ani netvrdí takové okolnosti, které by umožňovaly dovodit, že byl skutečně sjednán barterový obchod v intencích shora citované judikatury dovolacího soudu. Ve vztahu k těmto judikatorním závěrům, popřípadě k tomu, jak je chápe odvolací soud, se dovolatelka nikterak nevymezuje.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání jako nepřípustné i v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o věci samé, a to podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 7. 2019
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu