ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.4894.2017.3
sp. zn. 32 Cdo 4894/2017-215
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně Komerční banky, a. s. , se sídlem v Praze 1, Na příkopě 33 čp. 969, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45317054, proti žalované SEMPER, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 5, Hlubočepy, Šejbalové 894/1, PSČ 152 00, identifikační číslo osoby 25949497, zastoupené JUDr. Tomášem Jírou, advokátem se sídlem v Praze, Vinohradská 3330/220, o zaplacení částky 529 561,37 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 152/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2016, č. j. 16 Co 383/2016-148, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2016, č. j. 16 Co 383/2016-148, v té části jeho výroku, jíž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 9. 2015, č. j. 20 C 152/2015-65, v části přisuzujícího výroku pod bodem I co do částky 529 561,37 Kč, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 9. 2015, č. j. 20 C 152/2015-65, v části přisuzujícího výroku pod bodem I co do částky 529 561,37 Kč, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v souzené věci domáhala po žalované zaplacení částky 529 561,37 Kč se smluveným úrokem ve výši 25 % ročně, a to na základě tvrzení, že se jedná o dlužnou částku ze smlouvy o zřízení a vedení běžného účtu, v dodatku k níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované povolený debet do výše 500 000 Kč. Žalovaná povolený debet nesplácela řádně a včas, v důsledku čehož na účtu vznikl nepovolený debet. Žalobkyně vzhledem k tomu od smlouvy odstoupila, běžný účet zrušila a nepovolený debet převedla na zvláštní účet pro nepovolený debet. Dle dodatku ke smlouvě je debetní zůstatek úročen úrokovou sazbou pro nepovolený debet, tj. 25% ročně.
Žalovaná založila svou procesní obranu na argumentu, že překročení povoleného debetu způsobila sama žalobkyně svými příkazy. Namítala též, že žalobkyně není oprávněna po zániku smlouvy odstoupením požadovat sjednaný úrok, nýbrž jen úrok v zákonné výši.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 23. 9. 2015, č. j. 20 C 152/2015-65, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 529 561,37 Kč s úrokem ve výši 8,08 % ročně z částky 529 561,37 Kč od 13. 2. 2015 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení úroku ve výši 16,95 % ročně z částky 529 561,37 Kč od 13. 2. 2015 do zaplacení (výrok pod bodem II), a uložil žalované zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 22 383 Kč (výrok pod bodem III).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že
1. žalobkyně uzavřela se žalovanou dne 2. 4. 2001 smlouvu o zřízení a vedení běžného účtu v Kč (dále též jen „smlouva“) dle §708 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“), a žalovaná byla prostřednictvím příkazů oprávněna disponovat s prostředky na účtu.
2. dodatkem ke smlouvě ze dne 24. 4. 2012 (dále též jen „dodatek“) žalobkyně umožnila žalované čerpat povolený debet do výše „5000.000“ Kč (správně zjevně 500 000 Kč) na dobu 180 kalendářních dnů, a to hotovostně nebo bezhotovostně; po uplynutí této doby musel účet vykazovat nulový či kreditní zůstatek. Bylo ujednáno, že bude-li účet po uplynutí této doby vykazovat debetní zůstatek, bude celý tento zůstatek považován za nepovolený debet. Žalovaná byla oprávněna kdykoliv během lhůty 180 kalendářních dnů čerpaný povolený debet vyrovnat vklady na účet. Dle článku 1.3 dodatku platilo, že dojde-li během lhůty 180 kalendářních dnů k překročení limitu pro povolený debet, bude celý debetní zůstatek po dobu překročení limitu považován za nepovolený debet. Podle článku 5.1 dodatku je povolený debetní zůstatek úročen sazbou vyhlašovanou v oznámení. Žalovaná byla povinna platit žalobkyni za služby dle ceníku a dále za rezervaci zdrojů. Dle článku 5.5 dodatku byla žalobkyně oprávněna odepisovat veškeré ceny z účtu žalované.
3. v březnu 2014 činil zůstatek na účtu žalované - 495 214,45 Kč, v dubnu 2014 - 150 731,25 Kč, v květnu 2014 - 493 616,35 Kč a v červnu 2014 - 497 476,96 Kč. V červenci 2014 účet žalované vykazoval debet ve výši 506 852,07 Kč, následující měsíc ve výši 518 385,44 Kč a v září 2014 ve výši 529 561,37 Kč. Povolený debet byla žalovaná oprávněna uhradit do 26. 9. 2014. Jediná platba ve prospěch účtu za toto období přišla dne 5. 6. 2014, a to ve výši 585,79 Kč. Banka (žalobkyně) si strhávala z účtu poplatky za vedení účtu, správu úvěru, poplatek za rezervaci a upomínky. Zůstatek úvěru činil 529 561,37 Kč.
4. žalobkyně dne 9. 7. 2014 upozornila žalovanou na vznik nepovoleného debetu a vyzvala ji k jeho úhradě do 26. 7. 2014. Opakovaně ji vyzvala ještě dne 31. 7. 2015 k úhradě narůstajícího nepovoleného debetu ve výši 506 952,07 Kč do 29. 7. 2014 s tím, že ji současně upozornila na možnost odstoupení od smlouvy. Dopisem ze dne 4. 9. 2014 doručeným dne 9. 9. 2014 od smlouvy odstoupila pro její podstatné porušení. Dne 24. 9. 2014 žalované oznámila, že účet zrušila, a vyzvala ji k úhradě nepovoleného debetu ve výši 529 561,37 Kč. Nepovolený debet byl úročen úrokovou sazbou 25 % ročně.
Soud prvního stupně usoudil, že smlouva je smlouvou o úvěru podle §497 a násl. obch. zák., neboť žalobkyně poskytla žalované částku 500 000 Kč, kterou byla žalovaná povinna vrátit včetně úroku do 180 kalendářních dnů, v daném případě do 26. 9. 2014. Za podstatnou označil dohodu v článku 1.3 dodatku, že žalovaná tento maximální limit 500 000 Kč nepřekročí, což nedodržela. Dovodil, že žalovaná dlouhodobě porušovala základní podmínku poskytnutí úvěru, na jejíž porušení byla opakovaně upozorňována, a nepovolený debet nesnížila na částku 500 000 Kč, žalobkyně tedy od smlouvy odstoupila dle §344 a 345 obch. zák. oprávněně. Námitku žalované, že přečerpání úvěru zavinila svými příkazy sama žalobkyně, odmítl s odůvodněním, že žalobkyně byla v souladu se smlouvou a článkem 5 dodatku oprávněna účtovat si poplatky za správu účtu, úvěru, za upomínky či poplatek za rezervaci zdrojů. Poukázal na to, že žalobkyně se domáhá úroků ve výši 25 % ročně jakožto úroků z nepovoleného debetu s odkazem na článek 5.1 dodatku, avšak ten upravuje povinnost hradit úroky z povoleného, nikoliv nepovoleného debetu, a výši úroků po odstoupení od smlouvy dohodnuta nebyla. Přiznal proto žalobkyni s odkazem na §351 odst. 2 a §502 obch. zák. pouze úroky obvyklé.
Městský soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil v té části výroku pod bodem I, kterou bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 529 561,37 Kč, a ve zbývající části tohoto výroku a ve výroku o nákladech řízení je zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odvolací soud konstatoval, že z důvodu trvající pracovní neschopnosti jejího jednatele ustanovil žalované usnesením ze dne 1. 12. 2017, č. j. 16 Co 383/2016-142, opatrovníka– advokátku Mgr. Janu Kalinovou. Žalovaná podáním datovaným dnem 8. 12. 2016 požádala o zrušení tohoto usnesení a uvedla, že odvolává opatrovnici plnou moc, odvolací soud však usoudil, že důvody pro „zrušení usnesení“ o ustanovení opatrovníka nejsou dány, neboť důvody jeho ustanovení nepominuly, a k „odvolání plné moci“ ustanovenému opatrovníku nepřihlédl.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a v zásadě se ztotožnil též s jeho právním posouzením. Dodal k němu, že z ničeho nevyplývá povinnost žalobkyně dbát o to, aby žalovaná nepřekročila povolený debet, a poznamenal, že žalobkyně nepožaduje úroky z prodlení, ale pouze úroky ze skutečně poskytnutých prostředků. Vyjádřil názor, že okolnost, na úhradu jakého závazku žalované byly prostředky použity (zda na jistinu či na její příslušenství), nebyla pro posouzení sporu podstatná, k čemuž odkázal na ustanovení §351 odst. 2 obch. zák. Neztotožnil se však se způsobem, jakým soud prvního stupně určil obvyklou výši úroků ve smyslu §502 obch. zák. Vytkl mu, že součet přiznaných úroků (8,08 %) a zamítnutých úroků (16,95 %) v rozporu §153 odst. 2 občanského soudního řádu převyšuje předmět řízení (25 %) a že z obsahu rozsudku a ani z obsahu spisu nelze seznat, jak soud tuto výši úroků určil.
Rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku napadla žalovaná laickým dovoláním, které doplnila poté, co jí byl usnesením soudu prvního stupně pro dovolací řízení ustanoven advokát. Přípustnost dovolání spatřuje jednak v tom, že odvolací soud se při řešení otázky, zda jsou splněny zákonné předpoklady pro ustanovení opatrovníka právnické osobě postupem podle §29 odst. 2 občanského soudního řádu, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jednak v otázce, „zda je klient peněžního ústavu oprávněn překročit povolený debetní zůstatek na svém běžném účtu, navíc účtovanými poplatky a úroky, které účtuje sám věřitel (peněžní ústav)“, kterou má za dosud nevyřešenou v rozhodování dovolacího soudu.
Ve vztahu k první otázce dovolatelka poukazuje na to, že má a měla osobu, která je oprávněna za ni jednat, a žádné pochybnosti o jejím jednatelském oprávnění nejsou, navíc tu nebylo nebezpečí z prodlení. Odkazuje na závěry přijaté Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 2787/2014; 25 Cdo 3588/2014 (které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách), a v rozsudku ze dne 23. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2850/99 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 10/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), a tvrdí, že ustanovením opatrovníka bez splnění zákonem stanovených předpokladů odvolací soud zatížil řízení vadou, která měla za následek vydání nezákonného rozhodnutí, neboť ji zkrátil na procesních právech. Za vadu řízení považuje rovněž to, že odvolací soud její podání ze dne 8. 12. 2016 neposoudil podle obsahu jako opravný prostředek proti usnesení o ustanovení opatrovníka.
K otázce v pořadí druhé dovolatelka tvrdí, že podle předložených výpisů z účtu tvoří částku, která přesahuje povolený debetní zůstatek, zejména účtované poplatky a úroky, tedy položky, které žalobkyně účtovala k tíži jejímu účtu. Žalobkyně tak měla dostatečný přehled o tom, že povolený debet byl překročen, a přitom „dále povolila na běžném účtu žalované načítat poplatky a úroky“. Žalobkyně se tak podle jejího mínění v rozporu s dobrými mravy na její úkor účelově obohacovala.
Z předložených výpisů z účtu má dovolatelka za evidentní, že žalobkyně účtovala na vrub účtu úroky ze zůstatku z minulého měsíce, tedy z částky, která sama obsahovala úrok jako příslušenství pohledávky. Namítá, že žalovaná jistina obsahuje úroky z úroků, což má ve světle ustálené judikatury Nejvyššího soudu, jmenovitě rozsudku ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002 (jde o rozhodnutí uveřejněné pod číslem 5/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 5/2006“), za nepřípustné. Odůvodnění odvolacího soudu má v tomto směru za nedostatečné a argumentuje s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 435/09 (jenž je veřejnosti k dispozici na http://www.nalus.usoud.cz ), že bylo porušeno její právo na spravedlivý proces.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc (zřejmě v tomto rozsahu) vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně aby je zamítl. Má za to, že opatrovník byl dovolatelce ustanoven v souladu s právem. Odmítá tvrzení dovolatelky, že se na její úkor účelově obohatila tím, že povolený debet překročil sjednanou výši. Argumentuje, že zvyšováním dlužné částky dovolatelky se nemohla obohacovat, a prosazuje názor, že dovolatelka tak spíše prohlubovala vlastní ztrátu. Uzavírá, že žalovaná částka zcela odpovídá smluvní dokumentaci.
Se zřetelem k době zahájení řízení a době vydání napadeného rozhodnutí se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínky povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V pořadí druhá z vymezených otázek není otázkou ve smyslu §237 o. s. ř., která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena a kterou by Nejvyšší soud mohl a měl vyřešit právě ve zde souzené věci, nejen pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, nýbrž zejména pro futuro, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu rozhodování [srov. §14 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Obchodní zákoník upravoval tzv. kontokorent jen rámcově a práva a povinnosti smluvních stran s ním související ponechal smlouvě o běžném účtu, s tím, že podpůrně se uplatní úprava smlouvy o úvěru (srov. §711 obch. zák.). Smluvní úpravě byly ponechány právě i otázky povoleného debetu, důsledky jeho překročení a právo banky odepisovat ceny (úplaty) za poskytnuté služby z běžného účtu [k tomu srov. §709 odst. 2 písm. d) obch. zák.].
Nicméně argument, že přisouzená jistina v rozporu se závěry R 5/2006 nepřípustně obsahuje úroky z úroků, z hlediska obsahového odpovídá uplatnění předpokladu přípustnosti dovolání spočívajícího v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Protože je v tomto ohledu třeba dát dovolatelce za pravdu, je dovolání přípustné, a protože dovolací soud neshledává důvod, proč by měl ve zde souzené věci řešit příslušnou otázku jinak (proč by se měl od své dosavadní rozhodovací praxe odklonit), je dovolání též důvodné. Nelze totiž než dovodit, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení.
Podle §710 odst. 2 obch. zák. jsou s peněžními prostředky na účtu oprávněny nakládat jen osoby uvedené v podpisových vzorech předaných majitelem účtu bance, jiné osoby pouze za podmínek stanovených ve smlouvě o běžném účtu (věta první). Banka je oprávněna nakládat s peněžními prostředky na účtu, stanoví-li tak zákon nebo smlouva o běžném účtu (věta třetí).
Podle §711 obch. zák. smlouva o běžném účtu může stanovit, že banka provede do určité částky příkazy k platbám, i když k tomu není dostatek peněžních prostředků na účtu. Nejsou-li práva a povinnosti stran při poskytnutí těchto peněžních prostředků sjednány ve smlouvě o běžném účtu, řídí se úpravou smlouvy o úvěru (§497 a násl.).
Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu obchodního kolegia ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 35 Odo 101/2002, uveřejněném pod číslem 5/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 5/2006“), formuloval a odůvodnil závěr, že smluvené úroky se nestávají součástí jistiny a proto se dále neúročí (braní úroků z úroků, tzv. anatocismus, je zapovězeno), tím však není dotčeno právo účastníků dohodnout se (typově např. v mezích smlouvy o úvěru – srov. §497 a násl. obch. zák.), že sjednané úroky se stanou součástí jistiny (že k ní podle dohody účastníků budou přičítány coby civilní plody peněz /fructus civiles/), a následně pak právo věřitele požadovat, aby dlužník pro případ prodlení s placením takto zvýšené jistiny platil sjednanou nebo zákonem stanovenou sazbu úroku z prodlení.
Ve zde souzené věci se soudy nižších stupňů spokojily se zjištěním, že bylo ujednáno právo žalobkyně (banky) odepisovat ceny (úplaty) za poskytnuté služby z běžného účtu žalované (klienta), opomněly se však zabývat otázkou, zda bylo ujednáno právo banky takto odepisovat z běžného účtu i úroky. Z obsahu smlouvy ani z jejího dodatku takové oprávnění výslovně nevyplývá, neboť čl. 5 dodatku je nadepsán „Úroky a Ceny“ (strany smlouvy tedy tyto pojmy zjevně odlišovaly), v čl. 5. 1 se řeší úročení debetního zůstatku a výše úroků a v čl. 5. 2 až 5. 4 jsou upraveny různé ceny za služby a jejich výše, přičemž oprávnění banky odepisovat z běžného účtu je sjednáno v čl. 5.5 pouze pro „veškeré ceny podle tohoto čl. 5“; o úrocích zmínka není. Nejde tedy o ujednání, které by bylo možno zcela jednoznačně vyložit tak, že se týká i úroků, jeho výkladem se však soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly.
Navíc ze samotného jazykového vyjádření smlouvy není jednoznačně zřejmé ani to, zda bylo sjednáno oprávnění banky odepisovat z účtu (platby za ceny, případně za úroky) nad rámec sjednaného limitu povoleného debetního zůstatku (kontokorentu); výslovné ujednání o takovém oprávnění schází. Limit kontokorentu byl sjednán v čl. 1 s tím, že v čl. 1.2 smlouvy bylo sjednáno jeho čerpání „výběrem hotovosti nebo bezhotovostním převodem z účtu“.
Uvedené otázky přitom mají ve zde souzené věci ve světle závěrů R 5/2006 zcela zásadní význam.
Sjednané oprávnění banky odepisovat za určitým účelem prostředky z účtu je z hlediska věcného dispozičním oprávněním uděleným bance k nakládání s peněžními prostředky na účtu ve smyslu kogentního ustanovení §710 odst. 2 obch. zák., neboť banka si tímto způsobem uhrazuje své pohledávky vůči klientovi. V případě sjednání kontokorentního úvěru pak lze za peněžní prostředky na účtu pokládat i úvěrové prostředky, které mohou být podle dohody stran čerpány do stanovené částky podle §711 obch. zák., neboť kontokorentní úvěr umožňuje hradit z účtu platby do určité výše stejně, jako by na něm byl kreditní zůstatek. Z tohoto pohledu lze limit debetního zůstatku považovat za „disponibilní“ peněžní prostředky na účtu. Při této úvaze vychází Nejvyšší soud z toho, že peněžní prostředky uložené na běžném účtu nejsou majetkem majitele účtu, nýbrž se jejich vkladem stávají majetkem banky, která běžný účet zřídila; oprávnění majitele účtu na výplatu zůstatku peněžních prostředků pak představuje toliko pohledávku majitele účtu za bankou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99, uveřejněné pod číslem 4/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vždy se tedy při nakládání s prostředky na účtu bude jednat o nakládání s majetkem banky, přičemž v případě kreditního zůstatku se bude při nakládání měnit výše pohledávky klienta vůči bance a v případě sjednaného debetního zůstatku výše úvěru poskytnutého bankou klientovi. Pokud je tedy klient smluvně oprávněn do určité výše dávat příkazy k platbám, byť na účtu nejsou prostředky, a současně je banka smluvně oprávněna, aby za účelem úhrady svých pohledávek také prováděla z účtu platby, vztahují se tato oprávnění ve smyslu §710 odst. 2 obch. zák. též na dispozice v rámci sjednaného debetního zůstatku na účtu.
Nelze však již dovodit, že za této situace se bez dalšího (bez výslovného ujednání) předpokládá souhlas klienta s tím, že banka za účelem úhrady svých pohledávek provede z účtu platby i nad rámec sjednaného limitu, neboť ani klient podle smluvně sjednaných podmínek není oprávněn nad uvedený limit zadávat příkazy k úhradě, a pokud by tak učinil, šlo by o porušení smluvních povinností s hrozícími sankcemi. Není-li výslovně ujednáno oprávnění banky odepisovat prostředky z účtu i v případě, že tím vznikne nepovolený debetní zůstatek, nelze jej dovozovat pouze z obecného oprávnění odepisovat prostředky na účtu. Jinak by totiž smluvení výše limitu předpokládané v §711 obch. zák. postrádalo smysl.
Lze v tomto ohledu podpůrně odkázat na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4227/2009, podle kterého je banka v případě nesjednání povoleného debetu povinna realizovat aktivní operace s peněžními prostředky na účtu pouze v rámci zůstatku peněžních prostředků na účtu. V tam souzené věci byly přitom stejně jako ve zde projednávaném sporu sjednány následky pro případ vzniku nepovoleného debetního zůstatku. Dovolací soud dovodil, že byla-li vůle smluvních stran ke sjednání finančního produktu (zřízení účtu), který ani klientovi, ani bance neumožňoval realizaci aktivních finančních operací nad rámec kreditního zůstatku na účtu, nelze zmíněné pravidlo vykládat jednostranně ve prospěch banky či klienta, když není pochyb o tom, že jeho porušením mohlo být nepřípustně zasaženo do práv obou smluvních stran. „Plnila-li“ by banka na základě pokynů klienta v rozsahu, který nebyl „kryt“ kreditním zůstatkem na účtu, vznikla by jí pohledávka za klientem, již by případně musela (s nejistým výsledkem) vymáhat, klientovi by naopak v takovém případě vznikla nejen povinnost „záporný zůstatek“ na účtu bance zaplatit, nýbrž i povinnost zaplatit sankce představované „debetní úrokovou sazbou“. Též sjednání limitu kontokorentního úvěru ve zde posuzované smlouvě může mít (podle výsledků výkladu smlouvy za užití příslušných interpretačních pravidel) stejný smysl a může být z něj dovozena vůle stran, aby tento limit nebyl překračován, ať už příkazy klienta či odepisováním z účtu ze strany banky za účelem úhrady svých pohledávek a to bez ohledu na to, že byly sjednány následky vzniku nepovoleného debetního zůstatku.
O jinou situaci by se jednalo v případě, kdyby bylo sjednáno oprávnění banky odepisovat prostředky na účtu, i kdyby tím vznikl nepovolený debetní zůstatek. V takovém případě, by byli banka i klient předem srozuměni s tím, že limit kontokorentního úvěru platí pouze pro čerpání formou příkazů klienta.
Jestliže by nebylo lze výkladem smlouvy dovodit vůli stran směřující k tomu, aby byla banka oprávněna nad rámec sjednaného limitu odepisovat z účtu platby na úhradu svých pohledávek na zaplacení cen za služby a že by vůbec mohla z účtu (i v rámci povoleného debetu) odepisovat platby na úhradu úroků z kontokorentního úvěru, pak by takové platby nemohly způsobit vznik nepovoleného debetního zůstatku a nemohly se ani stát jistinou úvěru poskytovaného dovolatelce. Banka by mohla po vyčerpání sjednaného limitu kontokorentu požadovat po dovolatelce zaplacení cen za služby, avšak nebyla by oprávněna považovat je za další jistinu úvěru, a tudíž by z ní nemohla dále vypočítávat či požadovat ani úroky. Stejně tak by nemohla přičítat po celou dobu trvání vztahu úroky z úvěru k jistině a v každém dalším (měsíčním) období i z takové částky vypočítávat a znovu přičítat další úroky a opět tím navyšovat jistinu úvěru. Tím, jaké částky (platby na vrub účtu) vlastně tvořily debetní zůstatek na účtu (povolený či nepovolený) se však soudy nižších stupňů důsledně nezabývaly. Odůvodnění obsahuje pouze zjištění o vývoji výše debetního zůstatku a o tom, že na něj byly přičítány poplatky a ceny za služby. Soudy se však vůbec nezabývaly námitkou žalované, že na něj byly přičítány i úroky. Z obsahu výpisů z účtu přitom je patrné, že se částka debetního zůstatku navyšovala o úroky z úvěru.
Nezbývá tedy než uzavřít, že právní posouzení, na němž spočívá napadené rozhodnutí, je neúplné a tudíž nesprávné a dovolací důvod stanovený v §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně.
V pořadí první z dovolatelkou formulovaných otázek přípustnost dovolání nezakládá. Procesní postup soudu, jímž byla účastníku odňata možnost jednat před soudem, je zmatečnostní vadou upravenou v §229 odst. 3 o. s. ř., k jejíž nápravě je podle procesních pravidel účinných od 1. 1. 2001 určena žaloba pro zmatečnost (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod číslem 32/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Není-li zmatečnostní vada způsobilým dovolacím důvodem, nemůže její výtka založit přípustnost dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 6, ročník 2006, pod číslem 82, a usnesení ze dne 5. 2. 2014, sen. zn. 29 NSČR 112/2013). Je-li však dovolání přípustné, jak je tomu též ve zde souzené věci, dovolací soud ke zmatečnostním vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. přihlíží z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Dovolatelce je nutno přisvědčit, že odvolací soud vytýkanou vadou řízení zatížil.
Podle §29 odst. 2 o. s. ř. opatrovníka ustanoví předseda senátu též právnické osobě, která jako účastník řízení nemůže před soudem vystupovat proto, že tu není osoba oprávněná za ni jednat nebo že je sporné, kdo je osobou oprávněnou za ni jednat (§21), je-li tu nebezpečí z prodlení.
Ustanovení §21 o. s. ř. stanoví, že za právnickou osobu jedná a) člen statutárního orgánu; tvoří-li statutární orgán více osob, jedná za právnickou osobu předseda statutárního orgánu, popřípadě jeho člen, který tím byl pověřen; je-li předsedou nebo pověřeným členem právnická osoba, jedná vždy fyzická osoba, která je k tomu touto právnickou osobou zmocněna nebo jinak oprávněna, nebo b) její zaměstnanec (člen), který tím byl statutárním orgánem pověřen, nebo c) vedoucí jejího odštěpného závodu, jde-li o věci týkající se tohoto závodu, nebo d) její prokurista, může-li podle udělené prokury jednat samostatně (odstavec 1). Ustanovení odstavce 1 se nepoužije, stanoví-li tento nebo zvláštní zákon, že za právnickou osobu jednají jiné osoby (odstavec 2). Byla-li u právnické osoby zavedena nucená správa, dočasná správa nebo správa pro řešení krize podle zákona upravujícího ozdravné postupy a řešení krize na finančním trhu, jedná za ni nucený správce, dočasný správce nebo osoba vykonávající správu pro řešení krize podle zákona upravujícího ozdravné postupy a řešení krize na finančním trhu, která má podle zákona postavení jejího statutárního orgánu, popřípadě zaměstnanci právnické osoby, které tím nucený správce, dočasný správce nebo osoba vykonávající správu pro řešení krize pověřila; jinak se postupuje podle odstavců 1 a 2 (odstavec 3).
Otázkou výkladu, co se má na mysli situací, kdy právnická osoba nemůže před soudem jako účastník řízení vystupovat proto, že tu není osoba oprávněná za ni jednat, se dovolací soud dosud výslovně nezabýval, zjevně proto, že dikce i účel zákona jsou v tomto ohledu zcela jasné a v praxi nevznikají při řešení této otázky pochybnosti.
O případ, že tu není osoba oprávněná jednat za právnickou osobu, jde pouze tehdy, není-li tu takové osoby vůbec. Jde tedy o situaci, kdy právnická osoba nemá v rozporu se zákonem ustanoven statutární orgán, nepůsobí v ní jiné osoby, které by byly podle §21 odst. 1 až 3 o. s. ř. oprávněny za ni jednat a nemá ani zmocněnce s procesní plnou mocí, který by mohl vykonávat její procesní práva a povinnost. V zájmu práv této právnické osoby jí soud ustanoví opatrovníka (srov. Doležílek, J. in Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 187).
K řešení procesní situace, před niž byl postaven odvolací soud, jsou určeny jiné procesní prostředky, než postup upravený v §29 odst. 2 o. s. ř. Ten slouží k ochraně práv právnické osoby, za niž nemá kdo jednat, nikoliv k prosazení rychlosti a hospodárnosti řízení.
Pak již nemá smysl zabývat se otázkou, zda byl či nikoliv splněn předpoklad existence nebezpečí z prodlení, ani připomínat odvolacímu soudu, že o každém návrhu je třeba rozhodnout.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v tom rozsahu, v němž bylo napadeno dovoláním, z výše uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud je v tomto rozsahu, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvod, pro který bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud proto v dotčené části přisuzujícího výroku ve věci samé zrušil též toto rozhodnutí (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř., §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 7. 2019
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu