ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.551.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 551/2019-553
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně WWTP DKNL, s. r. o. , se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, Luční 3055, PSČ 544 01, identifikační číslo osoby 27205011, zastoupené Mgr. Milanem Šikolou, advokátem se sídlem v Brně, Metodějova 450/7, PSČ 612 00, proti žalovanému městu Dvůr Králové nad Labem , se sídlem ve Dvoře Králové nad Labem, náměstí T. G. Masaryka 38, PSČ 544 01, identifikační číslo osoby 00277819, zastoupenému Mgr. Kateřinou Kavalírovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, PSČ 500 02, o zaplacení částky 85 972 922,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 108 C 11/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 10. 2018, č. j. 47 Co 130/2018-523, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Krajský soud v Hradci Králové rozhodnutím označeným v záhlaví potvrdil rozsudek (v pořadí druhý v této věci) Okresního soudu v Trutnově ze dne 9. 4. 2018, č. j. 108 C 11/2009-495, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 85 972 922,90 Kč se zákonným úrokem z prodlení a žalobkyni uloženo zaplatit žalovanému na nákladech řízení před soudem prvního stupně částku 1 438 855 Kč. Odvolací soud zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu výslovně ve všech jeho výrocích napadla žalobkyně dovoláním.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se pro dovolací řízení uplatní - v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud přípustným neshledal.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle §237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Dovolatelka shledává dovolání přípustným „pro řešení otázek hmotného práva upravených zákonem č. 274/2006 Sb. (pozn. správně č. 274/2001 Sb.), o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (dále též jen „ZVK“)“, které má za dosud neřešené dovolacím soudem, totiž
a) „zda práva a povinnosti vyplývající z dohody vlastníků provozně souvisejících kanalizací, resp. z rozhodnutí správního orgánu vydaného ve smyslu §8 odst. 3 ZVK, které takovou dohodu nahrazuje, zejména pak právo vlastníka ČOV (tj. čistírny odpadních vod) na úplatu za čištění odpadních vod vůči vlastníkovi stokové sítě (resp. takovou pohledávku), lze platně smluvně převést, postoupit provozovateli ČOV, a to smlouvou uzavřenou ve smyslu §8 odst. 2 ZVK, a to i za situace, kdy je takové rozhodnutí správního orgánu předmětem přezkumu v řízení vedeném dle části V. o. s. ř.“,
b) „zda úplata za čištění odpadních vod, určená v dohodě vlastníků provozně souvisejících kanalizací, resp. v rozhodnutí správního orgánu vydaného ve smyslu §8 odst. 3 ZVK, které takovou dohodu nahrazuje (rozhodnutí vodoprávního úřadu, Městský úřad ve Dvoře Králové nad Labem, č.j. OŽP/32847-05/4761-05/ott ze dne 22.09.2006 a poté rozhodnutí Ministerstva zemědělství č.j. 3329/2007-16330 ze dne 17.9.2007), a to tak, že ‚cena za čištění odpadních vod bude stanovena v souladu s pravidly upravujícími v cenových předpisech výši stočného‘ je stanovena dostatečně určitě, a tuto (resp. takovou pohledávku), lze platně smluvně převést, postoupit provozovateli ČOV, a to smlouvou uzavřenou ve smyslu §8 odst. 2 ZVK“,
c) „zda pak v takovém případě (při existenci smlouvy uzavřené ve smyslu §8 odst. 2 ZVK), existuje mezi provozovatelem ČOV a vlastníkem stokové sítě vztah z hmotného práva, na základě kterého je provozovatel ČOV aktivně legitimován domáhat se úplaty za čištění přímo po vlastníkovi stokové sítě“, a
d) „zda čištěním odpadních vod ze strany provozovatele ČOV, které přitékají ze stokové kanalizační sítě, došlo (při absenci dohody či rozhodnutí ve smyslu §8 odst. 3 ZVK takovou dohodu nahrazující) na straně vlastníka kanalizační stokové sítě k bezdůvodnému obohacení na úkor provozovatele ČOV, který odpadní vodu skutečně čistil“.
Otázku uvedenou pod písmenem a) odvolací soud neřešil a napadené rozhodnutí na jejím řešení nezávisí. Nevyslovil názor, že uvedenou pohledávku smlouvou uzavřenou ve smyslu §8 odst. 2 ZVK převést nelze, nýbrž dovodil, že právo na úplatu za čištění odpadních vod z vlastníka ČOV na provozovatele (tj. na dovolatelku) nájemní smlouvou uzavřenou v roce 2005 ani jiným z tvrzených způsobů nepřešlo. Ve vztahu k tomuto závěru dovolatelka předpoklad přípustnosti dovolání nevymezuje a neotevírá jej tak dovolacímu přezkumu. Otázka hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí nezávisí, není způsobilá založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Otázka určitosti konkrétní smlouvy, popř. konkrétního správního rozhodnutí, uvedená pod písmenem b), není otázkou hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř., která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena a kterou by Nejvyšší soud mohl a měl vyřešit právě ve zde souzené věci, nejen pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, nýbrž zejména pro futuro, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování [srov. §14 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]. Otázka určitosti právního úkonu je vždy věcí posouzení individuálních okolností konkrétního případu, jak je blíže vysvětleno v ustálené judikatuře Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Obdobně to bude platit též pro určitost správního aktu, jímž má být založen soukromoprávní závazkový vztah.
Nad rámec uvedeného lze dodat, že k této otázce se Nejvyšší soud vyjádřil v souvisejících sporech mezi týmiž účastníky, v nichž shledal dovolání (z jiných důvodů) přípustným, totiž v rozsudcích ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2712/2013, a ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3751/2014.
Otázka uvedená pod písmenem c) též není právní otázkou ve smyslu §237 o. s. ř., která by mohla být dovolacím soudem ve zde projednávané věci judikatorně vyřešena. Jde o ostatně o otázku toliko hypotetickou, založenou na předpokladu, že provozovatel ČOV nabyl smlouvou uzavřenou podle §8 odst. 2 ZVK od vlastníka ČOV právo na úplatu za čištění odpadních vod vůči vlastníkovi stokové sítě. Odvolací soud takovou otázku neřešil a neměl důvod řešit, dospěl-li k závěru, že dovolatelka předloženou smlouvou takové právo nenabyla.
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka uvedená pod písmenem d), neboť oproti přesvědčení dovolatelky byla již Nejvyšším soudem vyřešena, a to v jeho předchozím rozhodnutí v této věci, v rozsudku ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2713/2013. Nejvyšší soud v něm uzavřel, že osoba, která se stane provozovatelem určitého vodovodu nebo kanalizace, je podle §9 odst. 1 ZKV bez dalšího povinna tento vodovod nebo kanalizaci provozovat, a plnění, které takový provozovatel poskytne, není tudíž plněním bez právního důvodu a jeho poskytnutím k bezdůvodnému obohacení dojít nemůže. Odvolací soud ostatně dovodil, že dovolatelka při plnění své veřejnoprávní povinnosti poskytovala plnění svému smluvnímu partnerovi, vlastníkovi ČOV, na základě nájemní smlouvy, a k tomuto aspektu právního posouzení dovolatelka předpoklad přípustnosti dovolání nevymezuje, neotevírá je tedy dovolacímu přezkumu. Pak ovšem nemůže též z tohoto důvodu obstát její argument, že tímto plněním vzniklo na její úkor bezdůvodné obohacení třetímu subjektu.
Dovolatelka napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tj. též ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Kromě toho, že dovolání v této části nevyhovuje požadavkům na obligatorní náležitosti dovolání stanoveným v §241a odst. 2 o. s. ř., neboť zcela postrádá jakoukoliv argumentaci, dovolatelka zřejmě přehlédla, že podle právní úpravy účinné od 30. 9. 2017, která je vzhledem k datu vydání napadeného rozsudku pro toto dovolací řízení rozhodná, je přípustnost dovolání ve vztahu k těmto výrokům podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. vyloučena.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. dílem jako nepřípustné, dílem jako vadné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 5. 2019
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu