ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.1010.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 1010/2019-222
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně CLEAR BALANCE, SE , se sídlem v Praze 8, Podlipného 942/11, identifikační číslo osoby 248 11 718, zastoupené Mgr. Matejem Dvořákem, advokátem se sídlem Praha 1, Školská 38, proti žalované A. Š., bytem XY, zastoupené Mgr. Ladislavem Kudrnou, MBA, advokátem se sídlem v Litoměřicích, Mírové náměstí 157/30, o zaplacení 247.912 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 17 C 173/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 11. 2018, č. j. 17 Co 243/2018-199, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. 11. 2018, č. j. 17 Co 243/2018-199, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení 288.730 Kč z titulu nesplacené jistiny ze smlouvy o úvěru, kterou uzavřela s dlužníkem V. Š. a žalovanou jako vedlejší účastnicí.
Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 29. 5. 2018, č. j. 17 C 173/2016-135, částečně zastavil řízení co do částky 40.818 Kč (výrok I), zamítl žalobu o zaplacení 119.680 Kč (výrok II), uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 128.232 Kč (výrok III) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV).
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 15. 11. 2018, č. j. 17 Co 243/2018-199, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II potvrdil, ve výroku III změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze zjištění, že Credit Alliance, SE (právní předchůdkyně žalobkyně) jako věřitelka uzavřela dne 4. 4. 2013 s V. Š. jako dlužníkem smlouvu o úvěru ve výši 300.000 Kč pro podnikatelské účely s měsíčními splátkami 2.988 Kč po dobu 240 měsíců. Dlužník V. Š. při uzavření smlouvy jednal i za žalovanou (svou matku), která mu jako vedlejší účastnice smlouvy o úvěru udělila k jednání dne 29. 3. 2013 plnou moc; smlouvu o úvěru i všeobecné obchodní podmínky podepsal. Úvěr byl zajištěn zástavním právem k nemovitosti ve vlastnictví žalované. Podle všeobecných obchodních podmínek se v případě, že dojde k některému z případů porušení povinností vyplývajících ze smluvních ujednání (vyjmenovaných v článku 10.1.1, 10.1.19 až 10.1.21), stanou veškeré peněžité závazky okamžitě splatnými a dlužník i vedlejší účastnice se zavazují společně a nerozdílně věřiteli uhradit veškeré vzniklé závazky, bez ohledu na právní důvod jejich vzniku. Dlužník smluvní podmínky porušoval a dne 12. 6. 2015 uzavřeli žalobkyně, dlužník a žalovaná „Dohodu o úpravě práv a povinností z úvěrové smlouvy“, jejíž součástí je i uznávací prohlášení žalované k úhradě zbývající nesplacené části úvěru a smluvní pokuty. Dne 11. 1. 2016 podal dlužník insolvenční návrh. Žalobou byl uplatněn nárok na zaplacení nesplacené jistiny úvěru ve výši 288.730 Kč. Insolvenční správce dlužníka plnil žalobkyni na úhradu dluhu do 22. 9. 2017 částku 40.818 Kč a do rozhodnutí soudu dalších 146.313,40 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 8. 1. 2015 postoupila Credit Alliance, SE svou pohledávku ze smlouvy o úvěru žalobkyni.
Na podkladě těchto zjištění odvolací soud věc právně posoudil podle §497 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a oproti soudu prvního stupně na zjištěný skutkový stav aplikoval i §262 odst. 4 obch. zák. s odůvodněním, že žalovaná sice byla vedlejší účastnicí závazkového právního vztahu mezi podnikateli, nacházela se však v pozici „nepodnikatelky“ a proto je na místě věc poměřovat ustanoveními o ochraně spotřebitele. V návaznosti na tento závěr se poté zabýval závazností všeobecných obchodních podmínek pro žalovanou jako spotřebitelku, které stanovily v případě porušení povinností dlužníkem též její společnou a nerozdílnou povinnost k úhradě veškerých peněžitých závazků a tím de facto vznik ručitelského závazku. Ve světle nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, dospěl k závěru, že všeobecné obchodní podmínky žalovanou nezavazují a proto shledal žalobu v celém rozsahu neopodstatněnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“). Má za to, že odvolací soud založil své rozhodnutí na dovolacím soudem dosud neřešené otázce aplikace §262 odst. 4 obch. zák., konkrétně na posouzení povahy ručitelského závazku (převzatého fyzickou osobou - nepodnikatelem), zajišťujícího smlouvu o úvěru, kterou dlužník uzavřel v pozici podnikatele. Vyjadřuje přesvědčení, že odvolací soud pochybil, jestliže zajišťovací závazek vyhodnotil jako spotřebitelský vztah a neposuzoval jej ve stejném režimu jako závazek hlavní. Dále rozvíjí i úvahy stran závaznosti ujednání obsaženého ve všeobecných obchodních podmínkách pro spotřebitele. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným (žalobkyní) za splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§241 odst. 1 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 o. s. ř., neboť právní posouzení odvolacího soudu stran povahy zajišťovacího závazku z relativního obchodního vztahu – smlouvy o úvěru uzavřené mezi podnikateli, je v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §261 odst. 1 a 4. obch. zák. tato část zákona upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti. Touto částí zákona se řídí i vztahy vzniklé při zajištění plnění závazků v závazkových vztazích, jež se řídí touto částí zákona podle předchozích odstavců.
Podle §262 odst. 4 obch. zák. ve vztazích podle §261 nebo podřízených obchodnímu zákoníku dohodou podle odstavce 1 se použijí, nevyplývá-li z tohoto zákona nebo ze zvláštních právních předpisů něco jiného, ustanovení této části na obě strany; ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele je však třeba použít vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem. Smluvní strana, která není podnikatelem, nese odpovědnost za porušení povinností z těchto vztahů podle občanského zákoníku a na její společné závazky se použijí ustanovení občanského zákoníku.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2631/2007, a dále v usneseních ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1274/2014, nebo ze dne 15. 6. 2015, č. j. 21 Cdo 5279/2014, přijal a odůvodnil závěr, že ve vztahu k ručiteli lze použít předpisy na ochranu spotřebitele (§262 odst. 4 část věty za středníkem obch. zák.) jen v případě, že dlužník z primárního (hlavního) závazkového vztahu řídícího se obchodním zákoníkem není podnikatelem, a kdy je to ve prospěch ručitele [z odborné literatury k tomu srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 469 , včetně odkazu na rozhodnutí Soudního dvora ES ve věci C-45/96 Bayerische Hypotheken- und Wechselbank AG proti Edgarovi Dietzingerovi , kde se uvádí, že jednání ručitele poskytujícího zajištění za závazky vyplývající z kupní smlouvy uzavřené mezi podnikateli a týkající se jejich podnikatelské činnosti nemá spotřebitelský charakter a nejde tudíž o spotřebitele, přestože subjekt není podnikatel, pokud účelem jednání této osoby je podnikání jiné osoby].
V posuzovaném případě je žalovaná vedlejší účastnicí smlouvy o úvěru, kterou dlužník uzavřel s právní předchůdkyní žalobkyně za účelem financování jeho podnikatelské činnosti. Z výše uvedeného vyplývá, že na žalovanou nelze v této situaci nahlížet jako na spotřebitelku a poměřovat zjištěný skutkový stav ustanoveními §262 odst. 4 obch. zák. a §51a a násl. obč. zák. o spotřebitelských smlouvách, neboť dlužník i věřitel smlouvy o úvěru byli podnikatelé a závazek se týkal podnikatelské činnosti. Závěr odvolacího soudu, že závazkový vztah žalované, jako vedlejší účastnice ze smlouvy o úvěru je třeba korigovat ustanoveními o spotřebitelských smlouvách ve smyslu §262 odst. 4 obch. zák., ačkoliv zajišťuje relativní obchodní závazkový vztah, proto neobstojí; neodpovídá ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu.
Lze uzavřít, že žalobkyně uplatnila právem dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř. a Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1 o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 5. 2019
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu