ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.1040.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 1040/2019-324
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobce M. P. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Dáňou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 837/11, proti žalovanému J. P., bytem XY, zastoupenému Mgr. Radkou Šimkovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Karolinská 661/4, o vydání automobilu a o vzájemném návrhu na zaplacení 394.000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 190/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. října 2018, č. j. 70 Co 320/2018-306, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 22. 5. 2018, č. j. 15 C 190/2015-257, uložil žalovanému povinnost vydat žalobci motorové vozidlo tovární značky XY, typ XY, registrační značka XY, VIN: XY, zamítl vzájemnou žalobu žalovaného o zaplacení 394.000 Kč a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 10. 2018, č. j. 70 Co 320/2018-306, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že žalobu o vydání specifikovaného motorového vozidla zamítl, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které dovolací soud posoudil podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je obligatorní náležitostí dovolání. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné; k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek /dále jen „R 4/2014“/, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být nyní posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Na přípustnost svého dovolání usuzuje žalobce z toho, že „ napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak “. Z obsahu dovolání je seznatelné, že touto právní otázkou žalobce míní „odstoupení od smlouvy bez zbytečného odkladu“, a že nepožaduje, aby dovolací soud, který tuto otázku hmotného práva v minulosti ve své judikatuře již vyřešil, ji nyní posoudil jinak, nýbrž žádá, aby ji posoudil odlišně od odvolacího soudu. To však významově neodpovídá kritériím uvedeným v §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013). Z argumentace použité v dovolání se pak podává, že žalobce nerekriminuje odvolací soud z toho, že zmíněnou otázku hmotného práva řešil v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Naopak připouští, že odvolací soud vyložil pojem „odstoupení od smlouvy bez zbytečného odkladu“ v souladu s judikaturou dovolacího soudu, vytýká mu pouze, že při právním posouzení věci vyšel z nesprávného skutkového zjištění ohledně sjednané doby plnění kupní ceny. Nesouhlasí se skutkovým závěrem odvolacího soudu, že od kupní smlouvy odstoupil teprve 10 měsíců poté, co mu měla být žalovaným uhrazena kupní cena za převáděný automobil, a prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle níž účastníci v rámci přátelských vztahů změnili původní ujednání obsažené v písemné kupní smlouvě tím, že se ústně dohodli, že kupní cena bude uhrazena až po přepisu automobilu na žalovaného. V této souvislosti považuje dovolací soud za vhodné nad rámec uvedeného připomenout, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění skutkového stavu věci, na němž je právní posouzení odvolacím soudem založeno, a že samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. nelze dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. regulérně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 3189/2008); skutkový základ sporu je tak pro dovolací soud závazný.
Absence údaje o tom, v čem podle žalobce spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tj. správného vymezení přípustnosti v intencích §237 o. s. ř., zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Protože v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat, Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 4. 2019
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu