ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.1248.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 1248/2018-298
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobců a) I. E. a b) L. E. , oběma bytem XY, obou zastoupených JUDr. Radimem Miketou, advokátem se sídlem v Ostravě-Slezské Ostravě, Jaklovecká 1249/18, proti žalovanému D. F. , bytem XY, zastoupenému Mgr. Matějem Kopřivou, advokátem se sídlem v Ostravě-Mariánských Horách, 28. října 219/438, o zaplacení 1.995.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karviné-pobočky v Havířově pod sp. zn. 115 C 301/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 11. 2017, č. j. 71 Co 281/2017-254, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné - pobočka v Havířově (dále jen „soud prvního stupně“) mezitímním rozsudkem ze dne 30. 6. 2017, č. j. 115 C 301/2016-219, rozhodl, že právní základ žalobního nároku na slevu z kupní ceny z důvodu vad, které spočívají ve:
- vychýlení podélného základu z jižní strany domu,
- nesprávném provedení úpravy spáry sádrokartónu s omítkou,
- nerespektování dilatace mezi monolitickou podlahovou vrstvou a obvodovým zdivem v nášlapné vrstvě podlahy,
- nevyztužení omítky v místě uložení materiálů s různou objemovou hmotností a nasákavostí,
je dán (výrok I.), s tím, že o výši nároku a o náhradě nákladů řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. 11. 2017, č. j. 71 Co 281/2017-254, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně jako správná a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením věci. Namítaná neurčitost žalobního petitu nečiní enunciát výroku rozhodnutí odvolacího soudu nevykonatelným, jelikož mezitímním rozsudkem bylo rozhodnuto „jen“ o základu nároku žalobců, přičemž předmětem řízení je požadavek na poskytnutí finančního plnění. Vady předmětu koupě byly vytčeny bez zbytečného odkladu v zákonné lhůtě; povinností kupujících je vytknout vady předmětu koupě, jakmile se objeví, a tyto bez zbytečného odkladu reklamovat. Žalobci postupovali obezřetně a vady, tak jak se postupně projevovaly a objevovaly, v souladu se závěry znaleckého zkoumání u žalovaného uplatňovali.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť závisí na dvou otázkách hmotného práva, které v rozhodovací činnosti dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny. Za první považuje otázku, zda předpokladem přiznání práva z odpovědnosti za vady koupené věci je zjištění příčiny vady, neboť není srozuměn se závěrem, podle něhož z hlediska uplatnění práva z vad není právně významné, co vznik vad zapříčinilo. Prosazuje názor, že zkoumání příčin vad je nezbytné proto, aby byla zjištěna příčinná souvislost mezi vadami a odpovědností žalovaného za ně. Podle přesvědčení dovolatele totiž nemůže zodpovídat za vady, jejichž vznik nemusel souviset se způsobem zhotovení domu, jakož i za vady, které mohl způsobit kupující nebo se podílel na jejich zvětšení. Jestliže soudy neprovedly k otázce zjištění příčin vad žádné dokazování (znalci přitom předložili neuzavřený přehled možných příčin vad a znalec doc. Ing. Jaroslav Solař, Ph.D., uváděl i postup, jak je zjistit a dům zabezpečit), nebylo podle něj možno rozhodnout o základu nároku.
Za další dosud nevyřešenou otázku hmotného práva považuje otázku určitosti popisu projevu vady koupené věci. Namítá, že vytčení vad předmětu koupě, které mají spočívat v nesprávném provedení úpravy spáry sádrokartónu s omítkou, nerespektování dilatace mezi monolitickou podlahovou vrstvou a obvodovým zdivem v nášlapné vrstvě podlahy a nevyztužení omítky v místě uložení materiálů s různou objemovou hmotností a nasákavostí, je neurčité a z takového popisu nelze zjistit, jak se vady projevují a kde se v nemovitosti vyskytují.
Žalobci navrhli dovolání jako nepřípustné odmítnout, popř. jako nedůvodné zamítnout.
Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (§239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a zda je tedy dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Právní posouzení, zda v případě objektivní odpovědnosti za vady prodané věci má význam příčina, z níž vada vznikla, staví dovolatel na vlastní verzi skutku. Přitom platí, že vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. Podle obsahu dovolání se snaží prosadit jako možnou skutkovou verzi, že vytýkané vady způsobili kupující, popř. jejich rozsah svou činností zvýšili, a to až v období po koupi nemovitosti, a že tedy vady na nemovitosti neexistovaly v okamžiku koupě.
Nelze přehlédnout, že odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž v souladu s §152 odst. 2 o. s. ř. vydal tzv. mezitímní rozsudek. Touto formou rozhodnutí soud rozhoduje o právním základu věci, jímž se vyjadřuje k tomu, zda žalobce má vůbec na požadované plnění právo (v souzené věci, zda žalobcům svědčí právo vyplývající z odpovědnosti za vady). Základem věci se rozumí posouzení všech otázek, které vyplývají z uplatněného nároku, s výjimkou okolností, které se týkají jen výše nároku (plnění). K otázkám, které se týkají základu nároku, nemůže soud pak již přihlédnout při rozhodování o výši nároku.
Otázka výše nákladů na sanaci vady projevující se ve vychýlení podélného základu z jižní strany rodinného domu, které mají odpovídat výši slevy z kupní ceny, je otázkou, která souvisí výlučně s výší nároku a nikoli se základem sporu. Dovolatel poté, co byl vyzván v souvislosti s koncentrací řízení u jednání dne 5. 4. 2017, se vyjádřil, že „zjistí-li se, že k žádným poklesům nedochází a objekt je stabilizován, je na místě zřejmě pouhé přibetonování základů a vyplnění mezery mezi základy a betonovou mazaninou. Sanace táhly (viz návrh F. v posudku Ing. Procházky z 23. 3. 2017) ani přepjatými lany (viz návrh v posudku M. z 21. 10. 2016) by vůbec nemusela být realizována a náklady by byly podstatně nižší. Pokud však k poklesům nadále dochází, pak jako způsob sanace je technicky i finančně výhodnější způsob navržený J. M. v posudku ze dne 21. 10. 2016, který je naprosto dostatečný.“ Jeho obranná procesní tvrzení tak obsahově směřují ke zpochybnění výše nákladů na revitalizaci nemovitosti a tedy výše slevy z ceny koupě. Na řešení otázky rozsahu prací, výše nákladů, které si vyžádají, a jaká - v závislosti na tom - by měla být výše slevy, tak rozhodnutí odvolacího soudu není založeno; k těmto otázkám se soud vyjádří až v souvislosti s rozhodováním o výši nároku.
Doktrína [srovnej např. Hulmák, M. a kol.: Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§1721–2054). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 871 – 877] i soudní praxe (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2013, sp. zn. 33 Cdo 670/2012, jehož závěry o charakteru odpovědnosti za vady se uplatní i při posuzování této otázky v poměrech zákona č. 89/2012 Sb.) jsou zajedno v tom, že koncepce odpovědnosti za vady je založena na objektivním principu, což znamená, že pro právní důsledky této odpovědnosti není zásadně podstatné, jaký je kauzální původ (příčina) vzniku vady a zavinění (či nezavinění) prodávajícího (dlužníka) nemá pro tyto účely význam; dlužník nese za splnění smlouvy odpovědnost a s tím spojené riziko. Jeho povinností je zajistit, aby plnění bylo poskytnuto bez vad. Shrnuto: prodávající odpovídá za vady i v případě, kdy ani nemohl vědět, že věc má vady, a proto na ně kupujícího neupozornil (§2084 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o. z.“). Otázka příčin vad nebyla pro rozhodnutí ve věci určující.
Ze shora uvedených důvodů není dovolání pro řešení této otázky přípustné.
Spojuje-li dovolatel přípustnost svého dovolání s řešením otázky výroku rozsudku soudu prvního stupně opisujícího vady předmětu koupě z reklamace tak, že jde o „nesprávné provedení úpravy spáry sádrokartónu s omítkou, nerespektování dilatace mezi monolitickou podlahovou vrstvou a obvodovým zdivem v nášlapné vrstvě podlahy a nevyztužení omítky v místě uložení materiálů s různou objemovou hmotností a nasákavostí,“ a že takto znějící výrok rozsudku je neurčitý a tudíž nepřezkoumatelný, neboť není uvedeno, kde konkrétně se tyto vady vyskytují a není tak možné identifikovat skutkově, jak se projevují a kde se vyskytují, zakládá posouzení této právní otázky na vlastní skutkové verzi, přičemž přehlíží, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou založena na zjištění, která plynou z přípisu žalobců žalovanému ze dne 17. 8. 2015, dodatku ke kupní smlouvě ze dne 16. 11. 2015 a ze závěrů posudku Ing. Ladislava Procházky č. 386-10/2016 a jeho doplňku č. 420-05/2007, kde vada spočívající v nesprávném provedení úpravy spáry sádrokartónu s omítkou je spojována s trhlinami ve styku mezi sádrokartonóvým podhledem a vnitřními stěnami, vada spočívající v nerespektování dilatace mezi monolitickou podlahovou vrstvou a obvodovým zdivem v nášlapné vrstvě podlahy je spojována s prokreslenou trhlinou do vinylové podlahové nášlapné vrstvy v místech francouzských oken a vstupních dveří, a vada spočívající v nevyztužení omítky v místě uložení materiálů s různou objemovou hmotností a nasákavostí je spojována s trhlinou v nadpraží dveří ve skladu potravin. Soud prvního stupně svým rozhodnutím dal transparentně najevo (ač to výslovně ve výroku mezitímního rozsudku podle názoru dovolacího soudu nebylo nezbytné) – a odvolací soud tento postup akceptoval – ve vztahu k jakým vadám bude v konečném rozhodnutí směřovat své úvahy o výši slevy z kupní ceny, nelze tomuto postupu v zásadě nic vytknout. Jelikož se mezitímním rozsudkem rozhoduje pouze o základu sporu a nikoliv o výši nároku, tento rozsudek se nevykonává (žalovanému se jím neukládá žádná povinnost k plnění - srovnej §251 a §258 o. s. ř.); výtky dovolatele k určitosti a nepřezkoumatelnosti nemůžou založit přípustnost dovolání. O důsledcích důvodnosti základu nároku (výši nároku) bude totiž rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Nad rámec shora uvedeného považuje dovolací soud za důležité podotknout, že vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že odůvodnění jeho rozhodnutí je „krátké a zcela obecné“, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu [srovnej rozsudky ESLP ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko ze dne 19. dubna 1994 (stížnost č. 16034/90), Ruiz Torija versus Španělsko ze dne 9. prosince 1994 (stížnost č. 18390/91), Higgins versus Francie ze dne 19. února 1998 (stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-I) a Hirvisaari versus Finsko ze dne 27. září 2001 (stížnost č. 49684/99)]. Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu [viz rozsudek ESLP ve věci Helle versus Finsko ze dne 19. prosince 1997 (stížnost č. 20772/92)]. Shodně judikuje i Ústavní soud ČR (srov. odůvodnění nálezu ze dne 11. května 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03, uveřejněného ve Sbírce nálezů a usnesení, sv. 33, pod č. 67).
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud nerozhodoval, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2019
JUDr. Václav Duda
předseda senátu