ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.1295.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 1295/2018-302
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně A V O S spol. s r.o. , se sídlem ve Frýdku - Místku, Ostravská 1556 (identifikační číslo 005 75 364), zastoupené JUDr. Radimem Kubicou, advokátem se sídlem ve Frýdku - Místku, Ó. Lysohorského 702, proti žalovanému Společenství vlastníků jednotek domu Bruzovská 305 , se sídlem ve Frýdku - Místku, Bruzovská 305 (identifikační číslo 268 00 306), zastoupenému JUDr. Dalilou Pelechovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Čs. legií 1364/20, o 1.287.202,94 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku - Místku pod sp. zn. 118 C 91/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 10. 2017, č. j. 11 Co 158/2017-273, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku ze dne 12. 10. 2017, č. j. 11 Co 158/2017-273, kterým Krajský soud v Ostravě změnil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 25. 1. 2017, č. j. 118 C 91/2013-234, tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 101.056 Kč s 7,75% úroky z prodlení od 21. 5. 2011 do zaplacení, se odmítá .
II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 10. 2017, č. j. 11 Co 158/2017-273 (vyjma měnícího výroku o věci samé) a rozsudek Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 25. 1. 2017, č. j. 118 C 91/2013-234 (vyjma výroku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 6.140 Kč s 7,75% úroky z prodlení od 21. 5. 2011 do zaplacení) se ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu ve Frýdku - Místku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku - Místku rozsudkem ze dne 25. 1. 2017, č. j. 118 C 91/2013-234, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 6.140 Kč s 7,75% úroky z prodlení od 21. 5. 2011 do zaplacení, žalobu, jíž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 1.281.062,90 Kč se specifikovanými úroky z prodlení, zamítl a žalovanému přiznal na náhradě nákladů řízení 268.725 Kč.
Rozsudkem ze dne 12. 10. 2017, č. j. 11 Co 158/2017-273, Krajský soud v Ostravě v odvoláním napadené části věci samé rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 101.056 Kč s 7,75% úroky z prodlení od 21. 5. 2011 do zaplacení, ve zbývajícím rozsahu je potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Protože žalované společenství v době uzavření smlouvy o dílo mělo postavení spotřebitele (§2 odst. 1 písm. a/ zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění účinném do 31. 7. 2010, dále jen „zákon č. 634/1992 Sb.“), měl odvolací soud ujednání, jímž strany podřídily závazkový vztah zákonu č. 513/1991 Sb., obchodnímu zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obch. zák.“), za neplatné (§262 odst. 1 obch. zák.). Zhoršení právního postavení žalovaného, které není podnikatelem, shledal v tom, že zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), umožňoval objednateli – na rozdíl od úpravy §344 a násl. obchodního zákoníku – odstoupit od smlouvy o dílo bez udání důvodu (§642 odst. 1 obč. zák.), že úroky z prodlení byly sjednány ve výši převyšující úrokovou sazbu podle občanského zákoníku a v absenci ujednání o „možnosti oznámení vad díla zhotoviteli v záruční době, jež je považováno za včasné oznámení vad díla“ (§562 odst. 2 obch. zák., §649 obč. zák.). Právní vztah účastníků založený smlouvou o dílo – argumentuje odvolací soud – se řídí ustanoveními občanského zákoníku, takže žalovaný byl oprávněn podle §642 odst. 1 obč. zák. odstoupit od smlouvy s důsledkem zrušení právního vztahu smlouvou založeného (§48 odst. 1, 2 obč. zák.).
V dovolání, jímž napadla rozhodnutí odvolacího soudu, žalobkyně zpochybnila postavení společenství vlastníků jednotek jako spotřebitele. Má za to, že žalované není v právním vztahu ze smlouvy o dílo spotřebitelem, je-li právnickou osobou vzniklou na základě zákona a zapsanou v obchodním rejstříku (§2 odst. 2 písm. a/ obch. zák.); ustanovení §2 odst. 1 písm. a/ zákona č. 634/1992 Sb. ve znění účinném do 31. 7. 2010 na tom nic nemění. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o.s.ř“).
Dovolání, jímž žalobkyně napadla potvrzující výrok o věci samé, je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (§237, §239 o.s.ř.). V rozporu s tím, co je uvedeno níže, posoudil odvolací soud otázku, zda lze za spotřebitele podle právní úpravy účinné do 31. 7. 2010 považovat právnickou osobu.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §52 odst. 3 obč. zák. (ve znění účinném do 31. 7. 2010) je spotřebitelem osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti.
Podle ustanovení §2 odst. 1 písm. a/ zákona č. 634/1992 Sb. (ve znění účinném do 31. 7. 2010) se pro účely tohoto zákona rozumí spotřebitelem fyzická nebo právnická osoba, která nakupuje výrobky nebo užívá služby za jiným účelem než pro podnikání s těmito výrobky nebo službami.
Odvolací soud vyšel z toho, že smlouvou z 11. 11. 2009 se žalobkyně (zhotovitelka) zavázala k úpravám stavby domu na Bruzovské ulici 305 ve Frýdku - Místku a k dodání a montáži výtahu. Objednatelem díla bylo žalované společenství. Smluvní strany dohodly, že závazkový vztah se bude řídit zákonem č. 513/1991 Sb., že ho lze ukončit dohodou nebo jinými způsoby stanovenými obchodním zákoníkem a sjednaly úroky z prodlení ve smyslu §369 odst. 1 obch. zák. ve výši 0,05% denně z ceny díla. Žalované před dokončením díla dopisem z 24. 2. 2010 – doručeným žalobkyni nejpozději 3. 3. 2010 – odstoupilo od smlouvy.
Spotřebitel je účastníkem trhu vstupující do soukromoprávních vztahů s podnikajícími fyzickými nebo právnickými osobami, přičemž nenakupuje zboží a nevyužívá služeb podnikatelů (dodavatelů) pro svou obchodní nebo jinou podnikatelskou činnost; v těchto vztazích jedná za účelem osobní potřeby ve smyslu spotřeby. Jako tzv. slabší (zranitelnější) straně je mu poskytována zvýšená právní ochrana. Její nezbytnost je dána nerovným postavením spotřebitele ve vztahu s dodavatelem (obchodníkem profesionálem), vyplývajícím z nerovnováhy vyjednávací síly, nerovnoměrnosti znalostí (u profesionála větší zkušenost s prodejem jeho vlastního nabízeného výrobku, produktu či služeb, doprovázená zpravidla i lepší znalostí práva) a z ekonomické neúměrnosti zdrojů smluvních stran (srov. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 93/2013).
Základ národní (vnitrostátní) právní úpravy ochrany spotřebitele představují ustanovení §51a a násl. obč. zák., která jsou recepcí šesti směrnic Evropských společenství do právního řádu České republiky. Čl. 2 směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách, definuje spotřebitele jako fyzickou osobu , která ve smlouvách, na které se vztahuje tato směrnice, jedná pro účely, které nespadají do rámce její obchodní nebo výrobní činnosti nebo povolání. Čl. 1 bod 2. písm. a/ směrnice Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES ze dne 25. května 1999, o některých aspektech prodeje spotřebního zboží a záruk na toto zboží, považuje za spotřebitele „každou fyzickou osobu,“ která ve smlouvách spadajících do oblasti působnosti této směrnice jedná za účelem, který nelze považovat za její profesní nebo obchodní činnost. Podle čl. 2 písm. a/ směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/31/ES ze dne 8. června 2000, o některých právních aspektech služeb informační společnosti, zejména elektronického obchodu na vnitřním trhu („směrnice o elektronickém obchodu“), je spotřebitel definován jako „každá fyzická osoba, která jedná za účelem nespadajícím do její profesní či obchodní činnosti . “ Obdobně za spotřebitele označuje i směrnice Evropského parlamentu a Rady 2002/65/ES ze dne 23. září 2002, o uvádění finančních služeb pro spotřebitele na trh na dálku a o změně směrnice Rady 90/619/EHS, a směrnic 97/7/ES a 98/27/ES [čl. 2 písm. d/].
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5152/2016, odstranil pochybnosti o tom, zda lze či nelze podle právní úpravy účinné do 31. 7. 2010 za spotřebitele považovat i právnickou osobu. Vysvětlil, že „se zřetelem k charakteru dříve přijatých směrnic na ochranu spotřebitele, založených na zásadě tzv. minimální harmonizace (na rozdíl od nyní platné Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/83/RE ze dne 25. 10. 2011, o právech spotřebitelů, která stojí na zásadě maximální harmonizace – viz čl. 4 „Úroveň harmonizace“), je potřeba v zájmu zajištění dodržení cílů sledovaných evropským zákonodárcem v oblasti spotřebitelských smluv, jakož i soudržnosti unijního práva, zohlednit pojem „spotřebitel“ obsažený v unijních právních předpisech při výkladu téhož pojmu obsaženého v §52 odst. 3 obč. zák. ve znění do 31. 7. 2010. Autonomní charakter práva Evropské unie znamená, že výklad směrnic i provádějící národní úpravy musí být vždy prováděn v kontextu unijního práva a nikoliv národního práva a jeho pojmosloví (srovnej ESD, C-29/76, ve věci LTU Lufttransportunternehmen GmbH & Co. KG proti Eurocontrol). Z uvedených důvodů je proto pojem „osoby, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti,“ nutno vykládat restriktivním způsobem, což znamená, že spotřebitelem v tomto pojetí může být jen osoba fyzická .“
S účinností od 1. 8. 2010 zákon č. 155/2010 Sb., kterým se mění některé zákony ke zkvalitnění jejich aplikace a ke snížení administrativní zátěže podnikatelů, novelizací §52 odst. 3 obč. zák. a §2 odst. 1 písm. a/ zákona č. 634/1992 Sb. výslovně přizpůsobil definici spotřebitele interpretaci vycházející z rozhodnutí Soudního dvora evropské unie (dříve Evropského soudního dvora); spotřebitelem – jak v oblasti soukromého práva, tak i práva veřejného – je pouze fyzická osoba (srov. např. rozsudek ze dne 22. 11. 2001 ve spojených věcech C-541/99 a C-542/99 Cape Snc proti Idealservice Srl, resp. Idealservice MN RE Sas proti OMAI Srl).
Jelikož napadené rozhodnutí je v řešení dovoláním otevřené otázky v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o.s.ř. byl uplatněn důvodně, Nejvyšší soud – aniž se zabýval dalšími námitkami žalobkyně – rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o věci samé a v akcesorických výrocích o nákladech řízení podle §243e odst. 1 o.s.ř. zrušil; zrušeno bylo i rozhodnutí soudu prvního stupně, neboť kasační důvody se vztahují i na něj (§243e odst. 2, věta druhá, o.s.ř.).
Dovolání směřující proti měnícímu výroku o věci samé je subjektivně nepřípustné (srov. §218 písm. b/, §243c odst. 3, větu první, o.s.ř.). Subjektivní přípustnost reflektuje stav procesní újmy v osobě určitého účastníka řízení, který se projevuje v poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat svědčí účastníku, v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, je-li způsobená újma na základě dovolání odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší. Zavázal-li odvolací soud žalované společenství k úhradě 101.056 Kč s příslušenstvím, nezpůsobil tím žalobkyni (dovolatelce) žádnou újmu, naopak, v tomto rozsahu byla úspěšná.
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§243g odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 1. 2019
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu