ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.1568.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 1568/2018-248
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce L. V. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Mikyskem, advokátem se sídlem Praha 3, Boleslavská 13, proti žalovanému L. K. , bytem XY, zastoupenému Mgr. Andrejem Perepečenovem, advokátem se sídlem Praha 10, Veronské náměstí 590, o 120.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 9 C 149/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2017, č. j. 32 Co 365/2017-397, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud změnil rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 30. 6. 2017, č. j. 9 C 149/2013-344, tak, že zamítl žalobu o zaplacení 120.000 Kč se specifikovanými úroky z prodlení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o náhradě nákladů řízení státu. Odvolací soud po zopakování některých důkazů v odvolacím řízení a zhodnocení všech důkazů jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti po skutkové stránce uzavřel, že žalobce v řízení neprokázal, že žalovanému bezhotovostním převodem poskytl 120.000 Kč coby půjčku. Po právní stránce dovodil, že žalobce neunesl důkazní břemeno svého tvrzení o poskytnutí žalované částky a jeho žalobě tudíž nelze vyhovět ani z pohledu §657 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./ - dále jen „obč. zák.“, ani z titulu vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 obč. zák.
Žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Žalobce odvolacímu soudu vytýká, že věc neposoudil z pohledu §451 obč. zák., jestliže z provedeného dokazování vyplynulo, že z účtu žalobce byla na účet žalovaného převedena částka 200.000 Kč, která nepředstavovala půjčku. Na této otázce však napadené rozhodnutí nezávisí. Žalobce přehlíží, že odvolací soud žalobu zamítl z důvodu, že žalobce neunesl důkazní břemeno o tom (tedy že nebylo prokázáno), že se žalovaným uzavřel smlouvu o půjčce, podle níž převedl žalovanému částku 120.000 Kč, a nebylo prokázáno, že se žalovaný úhradou uvedené částky na úkor žalobce bezdůvodně obohatil, jestliže vyšlo najevo, že mezi účastníky docházelo v souvislosti s jejich společným podnikáním po delší dobu k mnoha finančním transakcím, které nebyly přehledně evidovány.
Odvolací soud se proto nemohl odchýlit od závěrů uvedených v dovolatelem předestřeném rozsudku Nejvyššího soudu rozsudku ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, podle něhož „pokud soud rozhoduje o nároku na plnění na základě skutkových zjištění, umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu, než jak ji uvádí žalobce, je povinen podle příslušných ustanovení věc posoudit a o nároku rozhodnout, a to bez ohledu na to, jaký právní důvod požadovaného plnění uvádí žalobce. Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu lze žalobci přiznat plnění, kterého se domáhá, byť z jiného právního důvodu, než jak žalobce svůj nárok po právní stránce kvalifikoval, soud nemůže žalobu zamítnout, nýbrž musí žalobci plnění přiznat“. Taková situace však v projednávané věci nenastala, jestliže odvolací soud žalobu zamítl nikoliv z důvodu, že skutková zjištění nenaplňovala hypotézu §657 či §451 obč. zák., nýbrž proto, že skutkový podklad nebyl zjištěn vůbec, což žalobcovo hmotněprávní posouzení věci vylučuje.
K vadám řízení ve smyslu §242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; protože tato podmínka naplněna není, jsou bezcenné výtky, že „ odvolací soud nezajistil doplnění vylíčení rozhodujících skutečností potřebných pro právní závěr, že částka 120.000 Kč uhrazená na účet žalovaného je bezdůvodným obohacením “. Poukaz dovolatele na rozsudek ze dne 11.12.2009, sp. zn. 21 Cdo 4520/2007, není přiléhavý, neboť namítané rozhodnutí bylo vydáno za účinnosti občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., tedy v době, kdy námitky nesprávně (či nedostatečně) zjištěného skutkového stavu věci nebo vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, byly za určitých okolností přípustným dovolacím důvodem.
Lze uzavřít, že žalobce nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na níž by rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo, a jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., dovolací soud je proto odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Ačkoliv výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba v tomto případě odůvodňovat (§243f odst. 3 o. s. ř.), sluší se poznamenat, že náklady, které vznikly žalovanému v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání žalobce, nelze považovat za účelně vynaložené, neboť argumentace obsažená ve vyjádření nevystihuje důvod, pro který bylo dovolání odmítnuto.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 6. 2019
JUDr. Václav Duda
předseda senátu