ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.1917.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 1917/2019-185
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce J. B., bytem XY, zastoupeného Mgr. Vítem Tokarským, advokátem se sídlem v Praze 1, 28. října 1001/3, proti žalované M. D. P. , bytem XY, zastoupené Mgr. Martinou Pekárkovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Krátký lán 138/8, o zaplacení 53.333 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 285/2017, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2018, č. j. 28 Co 203/2018-87, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 15. 6. 2018, č. j. 28 Co 203/2018-87, potvrdil usnesení ze dne 1. 12. 2017, č. j. 51 C 285/2017-38, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 zastavil řízení o zaplacení 53.333 Kč s příslušenstvím z důvodu nezaplacení soudního poplatku za žalobu a rozhodl o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu §237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno a která má být podrobena dovolacímu přezkumu; tuto otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé z nich zvlášť.
Žalobce dovozuje přípustnost svého dovolání z toho, že „ napadené usnesení, jímž se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena “. Ačkoli v dovolání formuluje dvě otázky předkládané k dovolacímu přezkumu (1/ „ Dochází-li k zásadnímu zpřísnění úpravy poplatkové povinnosti oproti předchozímu právnímu stavu, není dostačujícím poučením, pokud soud žalobce nepoučí, že k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží. “ a 2/ „ započetím jednání o věci samé ve smyslu §9 odst. 4 písm. a) zákona o soudních poplatcích se rozumí nejen zahájení ústního jednání ve věci, ale provedení jakéhokoliv úkonu ve věci samé. “), nespecifikuje, při řešení které z nich se měl odvolací soud podle jeho názoru odchýlit od ustálené rozhodovací praxe (v dovolání není ani uvedeno žádné konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, jehož závěry by odvolací soud v napadeném rozhodnutí nerespektoval) a která neměla být dosud v jeho rozhodování řešena. Formulace otázek nadto nasvědčuje tomu, že je dovolatel staví na vlastní, od odvolacího soudu odlišné, skutkové verzi, neboť oproti odvolacímu soudu prosazuje, že v poučení soudu prvního stupně nebylo uvedeno, že k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží, a že soud prvního stupně začal jednat o věci samé (a nastala tak výjimka podle §9 odst. 4 písm. a/ zákona o soudních poplatcích).
Platí, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost) nelze úspěšně v dovolacím řízení zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 6. 2019
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu