ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.2229.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 2229/2018-171
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. J., bytem XY, zastoupeného Mgr. Davidem Paškem, advokátem se sídlem Plzeň, Pražská 79/5, proti žalované CRISTAL PALACE Property, s.r.o., se sídlem Praha 4, Hvězdova 1716/2b, identifikační číslo osoby 26188554, zastoupené JUDr. Romanem Andělem, advokátem se sídlem Praha 1, Washingtonova 1567/25, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 49 Cm 301/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 1. 2018, č. j. 5 Cmo 324/2017-149, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 2. 8. 2017, č. j. 49 Cm 301/2014-123, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodčího nálezu vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky dne 13. 9. 2013 sp. zn. Rsp 763/12, a rozhodl o nákladech řízení.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 18. 1. 2018, č. j. 5 Cmo 324/2017-149, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Žalovaná ve vyjádření k dovolání zopakovala námitky uplatněné v průběhu předchozího řízení, že se žalobce včas nedovolal neplatnosti rozhodčí doložky, přičemž na něj nelze pohlížet jako na spotřebitele.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel k otázce přípustnosti dovolání uvedl, že „napadené rozhodnutí závisí jednak na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a současně konstatuje, že napadené rozhodnutí závisí též na vyřešení právní otázky, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena“ . Zdůrazňuje, že v rámci prvního úkonu v rozhodčím řízení, který se týkal věci samé, řádně vznesl námitku nedostatku pravomoci rozhodčího soudu. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení, neboť má za to, že není nezbytné, aby námitka nedostatku pravomoci rozhodčího soudu byla vyjádřena výslovně, je-li z učiněného podání patrné, že žalobce tento nedostatek namítá, jestliže tvrdí, že se necítí být zavázán ze smlouvy o úplatném převodu cenných papírů s právem opce ze dne 18. 7. 2000, v rámci níž byla rozhodčí doložka sjednána. Dovolacímu soudu v této souvislosti předkládá otázku (dle jeho přesvědčení) dosud neřešenou, „ zda je nezbytné, aby námitka nedostatku pravomoci rozhodčího soudu byla vyjádřena výslovně či zda je možné považovat za námitku nedostatku pravomoci rozhodčího soudu i vyjádření účastníka, které explicitně neobsahuje formulaci o tom, že účastník vznáší tuto námitku, nicméně z jeho vyjádření lze dovodit, že brojí proti rozhodčí doložce, když konstatuje, že se smlouvou necítí být zavázán a tento svůj závěr dále zdůvodní “.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; skutkový stav, na němž odvolací soud založil meritorní rozhodnutí, přezkumu nepodléhá a pro dovolací soud je závazný. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 a §211 o. s. ř.), jehož výsledkem jsou skutková zjištění rozhodná pro aplikaci právní normy, nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Námitky dovolatele týkající se vznesení námitky nedostatku pravomoci rozhodčího soudu mají základ v polemice se skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Důkazům, které byly v řízení provedeny a následně zhodnoceny, odpovídá skutkový závěr, že žalobce jednak při jednání dne 12. 10. 2012 k dotazu rozhodčího senátu, zda strany namítají nedostatek pravomoci (příslušnosti) soudu, uvedl, že nikoliv, přičemž z jeho vyjádření ve věci samé (žalobní odpověď ze dne 25. 6. 2012) vyplývá, že veškeré v tomto podání uplatněné námitky směřovaly vůči smlouvě o úplatném převodu cenných papírů ze dne 18. 7. 2000 a vztahovaly se k uplatněnému nároku. Není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, jejichž hodnocení není založeno na libovůli, takže ani namítané pochybení odvolacího soudu při zjišťování skutkového stavu nemohlo založit porušení ústavně zaručených práv a svobod žalobce (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13). Jeho obrana, založená na tvrzení, že námitku nedostatku pravomoci rozhodčího soudu uplatnil, není zpochybněním právního posouzení věci odvolacím soudem, neboť je založena na popření skutkových zjištění vzešlých z provedeného dokazování.
Námitka, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud při posouzení otázky včasnosti uplatnění uvedené námitky neaplikoval ustanovení §15 odst. 2 z. r. ř., ve znění platném do 30. 11. 2016, přípustnost dovolání nezakládá. Dovolatel tuto námitku s odkazem na §261 odst. 3 písm. c) a §262 odst. 4 obch. zák. odůvodnil tím, že na daný závazkový vztah, v němž vystupuje jako osoba, která není podnikatelem, je nutno použít krom úpravy obchodního zákoníku též ustanovení právních předpisů o spotřebitelských smlouvách. Má za to, že odvolací soud se při řešení uvedené otázky (zda je v daném právním vztahu třeba na žalobce pohlížet jako na spotřebitele) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle níž ve spotřebitelských věcech otázku platnosti, resp. nezávaznosti rozhodčí doložky je soud povinen posoudit v soudním řízení i tehdy, pokud účastník uplatnil svoji námitku nikoliv při prvním úkonu ve věci v rozhodčím řízení, ale pouze v rámci žaloby o zrušení rozhodčího nálezu. Poukazuje přitom na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 96/2013.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 96/2013, shrnul, že ve spotřebitelských věcech dospěla judikatura Nejvyššího soudu k závěru, že neplatnost rozhodčí doložky musí soud v řízení o zrušení rozhodčího nálezu z úřední povinnosti posuzovat, tj. zabývat se jí, i pokud žalovaný v rozhodčím řízení námitku neplatnosti v prvním úkonu ve věci nevznesl. V tam řešeném případě se však jednalo o spor mezi podnikateli, a proto citovaný závěr nelze použít. Soudy mohou v tomto sporu platnost rozhodčí doložky [a to i se zohledněním judikatury Nejvyššího soudu ohledně neplatnosti rozhodčích doložek podle §39 obč. zák. dle sjednocující judikatury, která byla přijata k této otázce v rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010] přezkoumávat pouze v případě, že byla námitka neplatnosti podle §31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení uplatněna řádně ve smyslu §33 rozhodčího řízení. Takto posledně uvedené závěry přitom dopadají i na projednávanou věc. Dovolatel se mýlí, pakliže dovozuje, že je třeba na něj v rámci dotyčného smluvního vztahu pohlížet jako na spotřebitele. Smlouva byla uzavřena 18. 7. 2000, úprava spotřebitelských smluv byla do právního řádu zavedena s účinností od 1. 1. 2001 zákonem č. 367/2000 Sb., přičemž podle §52 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění od 1. 1. 2001, jsou spotřebitelskými smlouvami smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně jiné smlouvy upravené v části osmé tohoto zákona, pokud smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Dodavatelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy jedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Spotřebitelem je osoba, která při uzavírání a plnění smlouvy nejedná v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Z uvedeného je zřejmé, že žalobce, který v daném smluvním vztahu vystupoval jako prodejce akcií, nelze pokládat za spotřebitele a námitky, týkající se možnosti (náležející výlučně spotřebiteli) pozdějšího uplatnění námitky vůči pravomoci rozhodčího soudu, jsou tudíž irelevantní, neboť, jak správně dovodil odvolací soud, nebyla splněna podmínka podle §33 zákona č. 216/1994 Sb., platného a účinného k datu uzavření předmětné rozhodčí smlouvy, podle něhož soud zamítne návrh na zrušení rozhodčího nálezu, který se opírá o důvody §31 písm. b) nebo c), jestliže strana, která se domáhá zrušení rozhodčího nálezu, neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčím řízení nejpozději, než začala jednat ve věci samé. Lze tak shrnout, že odvolací soud se při právním posouzení od judikatury dovolacího soudu neodchýlil.
Namítá-li dovolatel v souvislosti s uvedenou právní otázkou, že odvolací soud nesprávně aplikoval zákon č. 216/1994 Sb., ve znění od 1. 12. 2016, neboť „cituje jeho aktuální znění“, ačkoliv měl aplikovat znění před novelou provedenou zákonem č. 258/2016 Sb., pak ani tato námitka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť platí výše uvedené, že platnost rozhodčí smlouvy se posuzuje ve znění účinném v době uzavření rozhodčí smlouvy a rozhodčí řízení zahájená na základě rozhodčích smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 258/2016 Sb., se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. IX zákona č. 258/2016 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o spotřebitelském úvěru). Lze sice přisvědčit dovolateli v tom, že odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí ocitoval znění zákona ve znění platném od 1. 7. 2009, ač měl aplikovat úpravu platnou v době uzavření rozhodčí smlouvy, nic to však nemění na výše uvedeném závěru, že úpravu zahrnující ochranu spotřebitele na danou věc použít nelze.
Při výše uvedených závěrech je irelevantní námitka, zda je třeba uvedenou právní otázku považovat za otázku dosud neřešenou, což platí i pro dovolatelem předestřenou otázku, zda v případě úplatné smlouvy týkající se cenných papírů, uzavřené v režimu obchodního zákoníku, lze ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem, aplikovat v rámci rozhodčího řízení, jakož i v rámci řízení o zrušení rozhodčího nálezu, ta ustanovení, která se týkají ochrany spotřebitele či spotřebitelských smluv.
K vadám řízení ve smyslu §242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; protože tato podmínka naplněna není, jsou bezcenné výtky, že odvolací soud nepodrobil přezkumu závěr soudu prvního stupně, že rozhodčí doložka byla následně žalobcem schválena, neboť bez zbytečného odkladu neprojevil nesouhlas s překročením plné moci, a že se vůbec nezabýval otázkou, zda ze strany advokátky žalobce šlo o překročení oprávnění vyplývajícího z plné moci nebo o tzv. nezmocněné jednatelství, a že se v úplnosti nevypořádal se všemi uplatněnými odvolacími námitkami.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu výslovně „v celém jeho rozsahu,“ tj. i ve výroku o nákladech odvolacího řízení; ve vztahu k němu však žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v §241b odst. 3 o. s. ř. – nevznesl.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalované, která by podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Náklady spojené s vyjádřením k dovolání, jež bylo sepsáno advokátem, nelze považovat za účelně vynaložené. Právo na náhradu nákladů procesně úspěšného účastníka řízení ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. dopadá jen na takové jeho náklady, které byly potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Sepis vyjádření k dovolání není účelně vynaloženým nákladem, neobsahuje-li vyjádření polemiku s dovolatelem tvrzenými předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. či s vymezením důvodu dovolání podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř., ale pouze obecně rekapituluje již v předchozím řízení uplatněné námitky, že se žalobce včas neplatnosti rozhodčí doložky nedovolal a že na něj nelze pohlížet jako na spotřebitele.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 1. 2019
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu