ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.2321.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 2321/2018-365
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyň a) I. M., bytem XY, b) H. V. , bytem XY, obou zastoupených JUDr. Jozefem Mikloškem, advokátem se sídlem Klimentská 1216/46, Praha 1, proti žalované Autodoprava Houška s.r.o., se sídlem Nerudova 773, Hluboká nad Vltavou, identifikační číslo osoby 45021317, zastoupené JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem se sídlem V Jámě 699/1, Praha 1, o zaplacení 562 871 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 9 C 107/2017, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 1. 2018, č. j. 7 Co 1607/2017-177, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně jsou povinny zaplatit žalované – každá jednou polovinou – na náhradě nákladů dovolacího řízení 13 164,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Miroslava Houšky, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 8. 2017, č. j. 9 C 107/2017-113, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyním částku 562 871 Kč s úrokem 8,05 % ročně z pohledávky 562 871 Kč od 28. 2. 2015 do zaplacení a náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 1. 2018, č. j. 7 Co 1607/2017-177, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím zamítl, a žalobkyním uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud (oproti soudu prvního stupně, který opodstatněnost uplatněného nároku opřel o písemné uznání dluhu ze dne 27. 2. 2015) dovodil, že uznávací prohlášení ze dne 27. 2. 2015 není právním titulem (jednáním způsobilým založit smluvní vztah, z něhož by vznikla povinnost k plnění), nýbrž zajišťovacím institutem; ze skutkových tvrzení žalobkyň ani z obsahu předložených listin ze dne 13. 2. 2013 a ze dne 27. 2. 2015 nevyplývá vymezení žalobou uplatněného nároku tak, aby žalovaná jako dlužník případně mohla oponovat vyvratitelné právní domněnce trvání dluhu v době jeho uznání. Odvolací soud proto žalobkyně vyzval, aby konkretizovaly uplatněný nárok či nároky, jež tvoří žalovanou částku. Protože ani poté nebylo zřejmé, jaké nároky žalobou uplatněná částka tvoří, odvolací soud vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelky se mýlí, považují-li dovolání za přípustné na základě svého přesvědčení, že se odvolací soud odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 32 Cdo 633/2000, a ze dne 23. 9. 2010, sp. zn. 32 Cdo 170/2010, tím, že „ i přes existenci vyvratitelné právní domněnky “ požadoval po žalobkyních „ další specifikaci jejich nároků, jakož i detailní údaje týkající se vzniku těchto pohledávek, pokud existenci závazku předloženými uznávacími prohlášeními dostatečně prokázaly, v důsledku čehož mělo dojít k přenosu důkazního břemene na žalovaného “. Přehlížejí totiž, že napadené rozhodnutí nezáviselo na posouzení otázky účinků uznání – tj. zda nastala vyvratitelná domněnka existence dluhu k datu uznání, případně zda došlo v důsledku tohoto uznání k přechodu důkazního břemene na žalovanou, ale na tom, že žalobkyně ani přes poučení podle §118a odst. 1 o. s. ř. skutkově řádně nevymezily, splnění jakého dluhu či dluhů se vůči žalované domáhají, jestliže tvrdily, že předchůdkyně žalobkyň pro žalovanou „dlouhodobě pracovala“ a „hradila za žalovanou některé nároky plynoucí z podnikání“ a „poskytovala žalované finanční prostředky k její činnosti“. Takové vymezení nevyplývá ani z předložených listin ze dne 13. 2. 2013 a ze dne 27. 2. 2015, přičemž platí, že uznává-li dlužník více dluhů, jako tomu bylo v tomto případě (podle tvrzení žalobkyň mělo jít o částky poskytnuté postupně v průběhu doby, kdy jejich předchůdkyně pro žalovanou pracovala), musí nepochybně určit, které jednotlivé dluhy (co do důvodu a výše) uznává a slibuje zaplatit (srov. např. rozsudek ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 32 Odo 376/2003).
Přípustnost dovolání nezakládá ani výtka, že odvolací soud v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, ze dne 21. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1433/2015, a ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2851/2013, nepřihlédl při posouzení unesení břemene tvrzení k existenci tzv. „informačního deficitu“ na straně žalobkyň. Žalobkyně rovněž pro případ, že by uvedená judikatura nebyla pro posouzení projednávané věci přiléhavá, předkládají uvedenou otázku k posouzení jako doposud neřešenou. K tomu lze uvést, že Nejvyšší soud se v citovaných rozhodnutích otázkou postupu soudu při řešení tzv. informačního deficitu procesní strany zabýval, tedy nejde o otázku dovolacím soudem neřešenou, ale závěry v nich uvedené v projednávané věci aplikovat nelze. Nejvyšší soud totiž tzv. možnost nástupu vysvětlovací povinnosti ustáleně dovozuje výlučně v případech, kdy strana zatížená důkazním břemenem objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve sporu, avšak protistrana tyto informace k dispozici má. Může se tak jednat o informace vztahující se k majetku někoho jiného než strany, která má důkazní břemeno – typicky například ve sporech týkajících se vypořádání společného jmění. Nedostatek takových informací však vždy musí mít objektivní povahu. Vymezení dluhu, k jehož vzniku mělo dojít (dle tvrzení samotných žalobkyň) plněním jejich právní předchůdkyně (ať už přímo dlužníkovi nebo třetím osobám), takovou situací není. Zajištění dostatku informací či podkladů pro budoucí možné vymáhání pohledávky je vždy výlučnou odpovědností věřitele a není zde žádný (objektivní) důvod takovou povinnost přenášet na dlužníka. Ani to, že žalobkyně jsou právními nástupkyněmi původní věřitelky, neznamená, že by namísto žalobkyň jako strany zatížené břemenem tvrzení a důkazním břemenem nastoupila ohledně vymezení dluhu vysvětlovací povinnost žalované jako dlužníka.
Přípustnost dovolání není způsobilá založit ani výtka, že odvolací soud v rozporu například s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2677/2004, požadoval, aby žalobkyně žalobou uplatňované nároky opatřily právní kvalifikací. Porušení zásady, že není povinností žalobce provádět právní kvalifikaci svého nároku, se nepodává ani z obsahu spisu, ani z napadeného rozhodnutí. Z obsahu spisu naopak vyplývá, že odvolací soud žalobkyně prostřednictvím jejich advokáta vyzval, aby skutkově vymezily, jakých nároků se vůči žalované domáhají. Pokud v souvislosti s tím odvolací soud advokáta žalobkyň (jako osobu, u níž se předpokládá odborná znalost práva) upozornil, že s přihlédnutím k dosavadním skutkovým tvrzením, podle nichž jejich předchůdkyně „hradila za žalovanou některé nároky plynoucí z podnikání“ a „poskytovala žalované finanční prostředky k její činnosti“, přichází do úvahy vícero možných (právních) důvodů plnění, pak požadavek na vymezení toho, o jaká plnění se ze strany předchůdkyně žalobkyň jednalo, nelze považovat za porušení výše uvedené zásady.
Výtkou, že odvolací soud svým postupem porušil zásady koncentrace řízení a rovnosti stran sporu tím, že v rozporu s nimi žalovaná nepřípustně doplnila svá skutková tvrzení, dovolatelky nevymezily žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž posouzení by napadené rozhodnutí spočívalo.
K vadám řízení ve smyslu §242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; protože tato podmínka naplněna není, jsou bezcenné výtky, že odvolací soud „ extenzivně formalistickým přístupem aplikoval procesní předpisy “, že „ nezohlednil některá tvrzení a neprovedl navrhované důkazy “ nebo že „ porušil několik zásadních principů a zásad spravedlivého procesu “.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které tvoří odměna za zastupování advokátem v dovolacím řízení 10.580 Kč podle §1 odst. 1 a 2, §2, §6 odst. 1, §7, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k), vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v platném znění (dále jen „advokátní tarif“), k tomu náleží paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu) a částka 2 284, 80 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o. s. ř.), celkem tedy 13 164,80 Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 21. 11. 2019
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu