ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.2579.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 2579/2018-202
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Zemědělského družstva Radiměř , se sídlem v Radiměři 183 (identifikační číslo 001 29 933), zastoupeného JUDr. Zdeňkou Flídrovou, advokátkou se sídlem v Litomyšli, Rektora Stříteského 187, proti žalovaným 1) L. B. , bytem XY, a 2) A. B. , bytem tamtéž, zastoupeným JUDr. Evou Hrbáčkovou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Bráfova tř. 764/50, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 5 C 276/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 29. 1. 2018, č.j. 27 Co 3/2018-182, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.700 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Evy Hrbáčkové, advokátky.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 10. 7. 2017, č.j. 5C 276/2015-155, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby soud nahradil prohlášení vůle žalovaných uzavřít kupní smlouvy, jejichž předmětem jsou převody vlastnického práva k blíže specifikovaným nemovitostem, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Rozsudkem ze dne 29. 1. 2018, č.j. 27 Co 3/2018-182, Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, podle něhož splnění do společného jmění náležejících kontraktačních závazků z platných smluv o uzavření budoucích smluv kupních, sjednaných jen žalovaným, se žalobce nemůže domáhat po žalované, která není ve sporu pasivně věcně legitimována. Protože žalovaný nemůže bez souhlasu žalované – který není dán – nakládat s předměty tvořícími společné jmění, nelze žalobě vyhovět ani vůči němu.
V dovolání, kterým napadl rozhodnutí odvolacího soudu, žalobce prosazuje názor, že platné a účinné závazky žalovaného ze smluv o budoucích smlouvách kupních, jejichž předměty byly budoucí převody vlastnictví věcí ve společném jmění manželů, zavazují i žalovanou; jinak řečeno, jednání žalovaného zavazuje bez dalšího žalovanou, i když nebyla stranou smluv o budoucích smlouvách kupních. Podle žalobce měly soudy nahlédnout na daný případ i z pohledu §6 a §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“).
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o.s.ř.).
Odvolací soud převzal skutkový stav zjištěný v řízení před soudem prvního stupně a vyšel z toho, že žalovaný se na základě kupních smluv uzavřených s Pozemkovým fondem České republiky stal za trvání manželství vlastníkem nemovitostí [označených pozemků ve zjednodušené evidenci (přídělový plán nebo jiný podklad) v obci a katastrálním území Radiměř]; žalovaná výslovně souhlasila s tím, aby žalovaný (manžel) uzavřel zmíněné kupní smlouvy. Smlouvami o uzavření budoucích kupních smluv č. 233/2005 z 1. 8. 2005, č. 234/2005 z 1. 8. 2005, č. 235/2005 z 20. 10. 2005 a č. 201/2006 ze 17. 5. 2006 se žalovaný zavázal převést v dohodnuté době žalobci vlastnictví k uvedeným pozemkům. Ve všech smlouvách o budoucích kupních smlouvách prohlásil, že je výlučným vlastníkem, „neboť ke koupi nemovitostí využil výlučně svoje finanční prostředky a tyto nemovitosti nepatřily do SJM.“ Katastrální úřad XY, Katastrální pracoviště XY, podle prohlášení žalovaných z 26. 9. 2016 provedl vklad do katastru nemovitostí ve věci sp. zn. V-8464/2016-609, podle něhož jsou předmětné pozemky ve společném jmění žalovaných. Nemovitosti, jejichž vlastnictví žalovaný nabyl za trvání manželství, tvoří společné jmění žalovaných, neboť jejich vyloučení ze společného jmění nebylo prokázání (ani tvrzeno); právní domněnka společného jmění – argumentuje odvolací soud – nebyla vyvrácena (§143 odst. 1 písm. a/, §144 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“).
Otázku, kterou žalobce předložil dovolacímu přezkumu, Nejvyšší soud vyřešil rozsudkem ze dne 12. 9. 2007, sp. zn. 31 Odo 677/2005, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 24/2008, v němž uvedl, že splnění závazku náležejícího do společného jmění manželů, sjednaného jen jedním z manželů, nemůže věřitel v nalézacím řízení vymoci po druhém z těchto manželů. Závazkový právní vztah se může dotýkat právní sféry jen těch, kdo jsou jeho účastníky, a v podobě vyplývající ze smlouvy (nebo jiné právní skutečnosti), kterou byl založen; na tomto závěru nic nemůže změnit ani ustanovení §145 odst. 4 obč. zák., které dopadá jen na vzájemné vztahy manželů, zejména při vypořádání jejich majetku a závazků, které tvoří jejich společné jmění (srov. též rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 5138/2007, ze dne 16. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1340/2008, ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1285/2011, a ze dne 17. 3. 2015, sp. zn. 33 Cdo 823/2013).
Přechodné ustanovení §3030 o. z. nelze vykládat tak, že by způsobovalo (umožňovalo) pravou zpětnou účinnost svých ustanovení §1 až 14 na dříve (do 31. 12. 2013) vzniklé právní vztahy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3612/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4/2016). Vyloučení korektivu dobrých mravů je v souzené věci dáno tím, že na základě §3 odst. 1 obč. zák. nelze právo založit, nýbrž jen odepřít ochranu jeho výkonu (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 190/94, a ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. I. ÚS 528/99).
Neuvedl-li žalobce žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání, Nejvyšší soud je jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou žalovaní podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 22. 5. 2019
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu