ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.287.2019.3
sp. zn. 33 Cdo 287/2019-262
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce B. P. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Davidem Satkem, advokátem se sídlem v Praze, Na Příkopě 1047/17, proti žalované B. P. , bytem XY, zastoupené Mgr. Liborem Zemancem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, nám. Přemysla Otakara II. 123/36, o 1.450.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 21 C 133/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 11. 2018, č.j. 7 Co 1356/2018-239, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 11. 2018, č.j. 7 Co 1356/2018-239 (vyjma potvrzujícího výroku o věci samé), a rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 8. 2018, č.j. 21 C 133/2017-217 (vyjma zamítavého výroku ohledně úroků z prodlení z částky 1.450.000 Kč od 8. 2. 2008 do 4. 7. 2017), se ruší a věc se Okresnímu soudu v Českých Budějovicích vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 1. 8. 2018, č.j. 21 C 133/2017-217, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení 1.450.000 Kč „s příslušenstvím,“ a žalované přiznal na náhradě nákladů řízení 194.550 Kč. Soud prvního stupně bez odkazu na zákonnou úpravu uvedl, že žalovaná proti žalobní pohledávce důvodně započetla svoji pohledávku z titulu bezdůvodného obohacení spočívajícího v tom, že po převodu vlastnictví k nemovitostem žalobce užíval její dům, aniž platil nájemné. Protože jde o částku „značně převyšující důvodně uplatňovanou část kupní ceny“ (minimálně 10.000 Kč obvyklého měsíčního nájemného za rodinný dům od roku 2008 do odstěhování žalobce), nepovažoval za nutné se skutečnou výši protipohledávky žalované zabývat.
Rozsudkem ze dne 14. 11. 2018, č.j. 7 Co 1356/2018-239, Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobci 1.450.000 Kč s 8,05% úroky z prodlení od 5. 7. 2017 do zaplacení, v zamítající části – co do úroků z prodlení z 1.450.000 Kč od 8. 2. 2008 do 4. 7. 2017 – je potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek. Ve vztahu k měnícímu výroku o věci samé odvolací soud – s odkazem na své kasační usnesení ze dne 11. 4. 2018, č.j. 7 Co 202/2018-146 – uzavřel, že žalovaná (kupující) nesplnila závazek vyplývající z kupní smlouvy, tj. částku 540.000 Kč před podpisem smlouvy v hotovosti žalobci nezaplatila a částku 910.000 Kč sice v souladu s ujednáním účastníků převedla na označený účet, k němuž však žalobce neměl dispoziční oprávnění. Námitku promlčení, kterou žalovaná vznesla v průběhu řízení před soudem prvního stupně, měl za výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“) a pohledávku, kterou žalovaná uplatnila k započtení, posoudil jako nejistou a neurčitou, tedy k započtení nezpůsobilou (§1987 odst. 2 zákon č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“).
V dovolání, kterým napadla rozhodnutí odvolacího soudu, žalovaná – vedle skutkových výhrad, které jsou pro dovolací přezkum bezcenné – oponuje právnímu závěru dovozujícímu nekompenzabilitu pohledávky, kterou uplatnila k započtení. Upozorňuje, že pohledávku dostatečně skutkově konkretizovala, včetně její výše a rozhodného časového období, a „u žalobce zcela srozumitelně právním úkonem ji řádně započetla.“ Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil, popř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnil a navrhl dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §218 písm. b/ ve spojení s §243c odst. 3, věty první, o.s.ř. dovolací soud odmítne dovolání, které bylo podáno někým, kdo k dovolání není oprávněn.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu; podle jakého právního předpisu se posuzuje způsobilost pohledávky vzniklé před 31. 12. 2013 k započtení, vyřešil v rozporu s tím, co je uvedeno níže.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti (§3028 odst. 3 o. z.).
Odvolací soud vyšel z toho, že kupní smlouvou ze 7. 12. 2007 žalobce prodal žalované za 1.800.000 Kč nemovitosti v katastrálním území a obci L. (dům č.p. XY na parcele č. XY, pozemek st. parcela č. XY a pozemek parc. č. XY); vklad vlastnického práva povolil Katastrální úřad pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, rozhodnutím sp. zn. V-12617/2007-301 s právními účinky vkladu 18. 12. 2007. Podle článku II byla část kupní ceny 540.000 Kč uhrazena žalobci v hotovosti před podpisem smlouvy s tím, že „doplatek kupní ceny ve výši 1.260.000 Kč bude prodávajícímu uhrazen z hypotečního úvěru poskytnutého kupujícímu Komerční bankou a.s., kdy částka ve výši 350.000 Kč bude převedena na úhradu dluhu prodávajícího u spol. YARIS s.r.o. … na účet věřitele prodávajícího č. 460 852 052/2400, částka ve výši 910.000 Kč potom na účet prodávajícího č. XY.“ Částku 540.000 Kč žalovaná žalobci před podpisem smlouvy nezaplatila, částka 910.000 Kč byla 20. 12. 2007 převedena z účtu č. 51-686 451 737/0100 na účet č. 172 301 5083/0800, jehož majitelem nebyl žalobce, ale žalovaná, a částka 350.000 Kč, která není předmětem sporu, byla vyplacena věřiteli žalobce (YARIS s.r.o.).
Při jednání soudu prvního stupně 3. 1. 2018 uplatnila žalovaná k započtení svou pohledávku za žalobcem, který „nejméně deset let užíval dům žalované, aniž za to platil.“ Pohledávku následně konkretizovala při jednání soudu prvního stupně 26. 7. 2018 tak, že její výše 2.610.000 Kč představuje obvyklé nájemné za užívání rodinného domu v době od prosince 2007 do června 2015.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5234/2016, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 77/2019, vyložil a odůvodnil, že pro způsobilost pohledávek k započtení je podle §3028 odst. 3, věty první, o. z. rozhodná právní úprava, kterou se řídí závazkový právní poměr, z něhož pohledávka vznikla. Za určující vodítko při výkladu přechodných ustanovení (pro určení právního režimu rozhodného pro způsobilost pohledávek ze smluv k započtení) považoval princip právní jistoty a ochrany důvěry v právo. Proto dovodil, že pro určení právního režimu, jemuž podléhá určitá pohledávka, není v koncepci §3028 odst. 3, věty první, o. z. podstatné, kdy tato pohledávka vznikla (ve smyslu kdy věřiteli vzniklo bezprostřední, nepodmíněné právo na plnění), nýbrž kdy vznikl právní poměr (právní vztah), z něhož tato pohledávka vznikla. V rozsudku ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017, Nejvyšší soud zdůraznil, že shora uvedený výklad dopadá i na pohledávky namítané k započtení, které mají původ (základ) v mimosmluvní právní skutečnosti (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4795/2017).
Dovolání směřující proti meritornímu výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení úroků z prodlení z částky 1.450.000 Kč od 8. 2. 2008 do 4. 7. 2017, je subjektivně nepřípustné (srov. §218 písm. b/, §243c odst. 3, větu první, o.s.ř.). Subjektivní přípustnost reflektuje stav procesní újmy v osobě určitého účastníka řízení, který se projevuje v poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat svědčí účastníku, v jehož neprospěch toto poměření vyznívá, je-li způsobená újma na základě dovolání odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší. Potvrdil-li odvolací soud v uvedeném rozsahu zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, nezpůsobil tím žalované žádnou újmu, naopak, v tomto rozsahu byla ve sporu úspěšná.
Protože dovolací důvod podle §241a odst. 1 o.s.ř. uplatnila žalovaná po právu, Nejvyšší soud – vyjma potvrzujícího výroku o věci samé – podle §243e odst. 1 o.s.ř. zrušil rozhodnutí odvolacího soudu; zrušeno bylo i rozhodnutí soudu prvního stupně (opět vyjma zamítavého výroku týkajícího se příslušenství /úroků z prodlení/), neboť kasační důvody se vztahují i na něj (§243e odst. 2, věta druhá, o.s.ř.).
V dalším řízení soud prvního stupně neopomene, že kompenzační námitku žalovaný realizuje za řízení, případně (také) hmotněprávním jednáním vůči soudu ve smyslu §41 odst. 3 o.s.ř., a že započtení své pohledávky vůči pohledávce uplatněné žalobou, které bylo učiněno mimo řízení, se musí v jeho průběhu dovolat. Jestliže započítávaná pohledávka žalovaného je vyšší než pohledávka uplatněná žalobcem, považuje se projev žalovaného, kterým svou pohledávku započetl, ve výši odpovídající pohledávce žalobce za obranu a v té části, v níž navrhuje, aby mu bylo přisouzeno více, než požaduje žalobce, za vzájemnou žalobu. (§98 o.s.ř.). Uvedené následky, které závisí nejen na výši pohledávky žalovaného, ale také na rozsahu, v jakém ji proti žalobcově pohledávce započetl, nastávají přímo ze zákona, tedy i tehdy, kdyby žalovaný svým kompenzačním projevem uplatnění vzájemné žaloby nezamýšlel nebo s takovým procením následkem svého jednání nesouhlasil. Na tuto vzájemnou žalobu se pak vztahuje ustanovení §97 o.s.ř.
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§243g odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2019
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu