ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.2949.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 2949/2018-481
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně RYBÁŘ stavební s. r. o. se sídlem v Mělníku, náměstí Míru 50/17, identifikační číslo osoby 271 31 335, zastoupené JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem v Mělníku, nám. Karla IV. 144, proti žalované J. K. , bytem XY, zastoupené JUDr. Oldřiškou Pěknou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Trojanova 343/16, o zaplacení 322.181 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 30/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 3. 2018, č. j. 4 Cmo 137/2017-460, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 3. 2018, č. j. 4 Cmo 137/2017-460, potvrdil rozsudek ze dne 17. 5. 2017, č. j. 11 Cm 30/2008-439, kterým Městský soud v Praze zamítl žalobu na zaplacení 322.181 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek (ať již hmotného nebo procesního práva), musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, neboť není úkolem dovolacího soudu při pochybnosti dovolatele přezkoumávat rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední. Otázky předkládané k dovolacímu přezkumu je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobkyně usuzuje na přípustnost svého dovolání z toho, že „níže vymezená otázka hmotného práva zatím v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a další níže vymezená otázka procesního práva byla vyřešena odvolacím soudem odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ .
Z obsahu dovolání lze vysledovat, že za neřešenou otázku dovolatelka pokládá vymezení pojmu účelně vynaložených nákladů ve smyslu §642 odst. 1 obč. zák. Její námitky však primárně nesměřují proti správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž jimi vytýká nesprávnost, popř. neúplnost skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno. Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění (které převzal z odborných závěrů revizního znaleckého posudku), že tzv. přípravné práce provedené žalobkyní před uzavřením smlouvy, nebyly potřebné pro zdárnou realizaci díla. Zjištěný skutkový stav pak poměřoval ustanovením §642 odst. 1 obč. zák. a dospěl k závěru, že nebylo-li zjištěno, že tzv. přípravné práce přispěly k provedení díla, nebyly náklady za tyto přípravné práce účelně vynaloženými náklady podle citovaného ustanovení. Naproti tomu žalobkyně v dovolání opírá svůj opačný právní závěr, že se o účelně vynaložené náklady ve smyslu §642 odst. 1 obč. zák. jednalo, o vlastní verzi skutkového stavu, že tzv. přípravné práce, byly k provedení díla potřebné. Přehlíží, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, nelze úspěšně v dovolacím řízení zpochybnit. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Přestože žalobkyně v úvodu dovolání předesílá, že „… další níže vymezená otázka procesního práva byla vyřešena odvolacím soudem odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“ , není z jeho obsahu patrno, od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se odvolací soud měl při řešení otázky procesního práva, týkající se předběžného posouzení úspěšnosti účastníka v jiném řízení nezávisle na jím uvedené právní kvalifikaci věci, odchýlit. Nedostála tak v tomto směru požadavku na řádné vymezení přípustnosti dovolání (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 4. 2019
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu