ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.3262.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 3262/2017-429
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně Raiffeisenbank, a. s. se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, identifikační číslo 49240901, zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalovanému J. T. , bytem XY, t. č. ve Věznici Heřmanice, P. P. 2, 713 02 Ostrava, zastoupenému JUDr. Kateřinou Tomkovou, advokátkou se sídlem v Biskoupkách 33, Ivančice, o zaplacení 532.055,16 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 EC 71/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2017, č. j. 13 Co 289/2016-393, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 11. 2015, č. j. 28 EC71/2010-340, uložil žalovanému povinnost zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně společnosti Citibank Europe plc, společnosti založené a existující podle irského práva se sídlem v Dublinu, částku 532.055,16 Kč s paušalizovaným obchodním úrokem ve výši 73.503,59 Kč a dále se smluvním úrokem z částky 532.055,16 Kč ve výši 26,4 % ode dne 13. 10. 2010 do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení z téže částky ve výši 7,75 % ročně od 13. 10. 2010 do zaplacení.
Proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný odvolání.
Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 29. 6. 2016, č. j. 28 EC 71/2010-366, byl připuštěn vstup žalobkyně do řízení místo Citibank Europe plc, společnosti založené a existující podle irského práva se sídlem v Dublinu.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 1. 2017, č. j. 13 Co 289/2016-393, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ohledně paušalizovaného obchodního úroku ve výši 73.503,59 Kč a smluvního úroku ve výši 24,9 % ročně z částky 532.055,16 Kč od 13. 10. 2010 do zaplacení zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Ve shodě se soudem prvního stupně vyšel z toho, že žalovaný dne 14. 9. 2006 požádal písemně právní předchůdkyni žalobkyně o vydání Citibank kreditní karty, přičemž na žádosti svým podpisem potvrdil, že obdržel sazebník a obchodní podmínky a vyjádřil s nimi souhlas. Dopisem ze dne 22. 9. 2006 adresovaným žalovanému právní předchůdkyně žalobkyně informovala žalovaného, že jeho žádost schválila s tím, že mu bude doručena karta do sedmi dnů, kterou musí aktivovat na blíže označené telefonní lince. Dne 3. 10. 2006 žalovaný vydanou kartu prostřednictvím telefonu aktivoval. V té souvislosti mu byly sděleny finanční limity, výše poplatků za čerpání finančních prostředků, jakož i sankční plnění spojená s porušením smluvních povinností. Výběry z účtu prostřednictvím bankomatu žalovaný vyčerpal částku 484.000,- Kč, platbami u obchodníků vyčerpal částku 297.101,41 Kč, na sjednaném pojištění měl uhradit částku 40.944,78 Kč a na poplatcích za opožděné platby 10.450,- Kč. Na úrocích bylo žalovanému naúčtováno 298.150,56 Kč, na poplatcích za výběr v hotovosti 16.940,- Kč, na poplatcích za překročení limitu 1.650,- Kč a za vedení kartového účtu 4.000,- Kč. Celkem tak měl žalovaný zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně 1.153.236,75 Kč, avšak uhradil jen 545.678,- Kč. Oznámením ze dne 12. 10. 2010 právní předchůdkyně žalobkyně žalovanému sdělila, že výše dluhu představuje částku 607.558,75 Kč (jistina ve výši 527.665,16 Kč, paušalizovaný úrok činí 75.503,59 Kč, vedení kartového účtu 4.400,- Kč). Na tomto skutkovém základu odvolací soud korigoval právní posouzení věci soudem prvního stupně v tom směru, že mezi účastníky byla nepochybně uzavřena smlouva o úvěru podle §497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). Jelikož v žádosti o úvěr (o vydání kreditní karty) i v „akceptačním dopisu“ právní předchůdkyně žalobkyně absentuje určení výše úvěru, nebyla podle odvolacího soudu úvěrová smlouva uzavřena písemně, nýbrž pouze ústně, a to v rámci telefonického rozhovoru žalovaného souvisejícího s aktivací platební karty. Tehdy totiž došlo ke sjednání výše úvěru a dalších podstatných ale i vedlejších náležitostí úvěrové smlouvy. Odvolací soud uzavřel, že s nedodržením požadavku písemnosti smlouvy není ale spojen závěr o neplatnosti smlouvy podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), nýbrž důsledek předvídaný v ustanovení §6 zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., podle něhož nesplňuje-li smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru náležitosti uvedené v §4, pokládá se spotřebitelský úvěr za úvěr úročený ve výši diskontní sazby platné v době uzavření smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, uveřejněné pro příslušné období Českou národní bankou; ujednání o jiných platbách na spotřebitelský úvěr se stávají neplatnými, to vše s účinností ode dne, kdy spotřebitel tuto skutečnost uplatní u věřitele. Zdůraznil, že vztah ustanovení §6 zákona č. 321/2001 Sb. a §39 obč. zák. je vztahem speciality. Úvaha žalovaného, podle níž absence písemné formy činí smlouvu o úvěru neplatnou, tak nemůže obstát. Z téže příčiny nemůže být důvodná námitka promlčení vznesená žalovaným. Je nepochybné, že žalovaný se při uzavření ústní smlouvy o úvěru zavázal úvěr nejen splácet, ale zavázal se rovněž k úhradě poplatků a úroků pro případ, že nebude úvěr splácet řádně a včas. Obsah těchto smluvních ujednání a výslovný souhlas žalovaného s nimi vyplývá z telefonického rozhovoru žalovaného při aktivaci kreditní karty; neplatnost jakýchkoliv ujednání o jiných platbách na spotřebitelský úvěr žalovaný dosud nenamítl, a proto je třeba na ně hledět jako na ujednání platná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Za takovou považuje otázku, zda se zřetelem k §6 zákona č. 321/2001 Sb. může být platně uzavřena smlouva o úvěru pouze v ústní formě. Prosazuje názor, že při výkladu §6 zákona č. 321/2001 Sb. nelze pominout čl. 4 směrnice Rady č. 87/102/EHS ze dne 22. 12. 1986 o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru, který zdůrazňuje požadavek písemné formy smlouvy o spotřebitelském úvěru a nedostatek takové formy odlišuje od chybějících podstatných náležitostí smlouvy o úvěru. Z citovaného ustanovení směrnice plyne nezpochybnitelný důraz na ochranu práv spotřebitele. Dovolatel má tedy zato, že nedostatek písemné formy smlouvy o spotřebitelském úvěru má za následek absolutní neplatnost celé smlouvy. Na podporu tohoto názor v doplnění dovolání ze dne 2. 1. 2018 obsáhle argumentuje důvodovou zprávou k návrhu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, a doplňkem dovolání ze dne 18. 1. 2018, argumentuje nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17 ve prospěch závěru o principu výkladu právních norem příznivějšímu pro spotřebitele. S tímto odůvodněním navrhl změnit rozsudek odvolacího soudu tak, že se žaloba ve věci samé zamítá.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, zda může být se zřetelem k §6 zákona č. 321/2001 Sb. platně uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru v ústní formě, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (§237 o. s. ř.); ve vztahu k jiným právním otázkám dovolatel nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §1 odst. 2 obč. zák. občanský zákoník upravuje majetkové vztahy fyzických a právnických osob, majetkové vztahy mezi těmito osobami a státem, jakož i vztahy vyplývající z práva na ochranu osob, pokud tyto občanskoprávní vztahy neupravují jiné zákony.
Podle §261 odst. 3 písm. d) obch. zák. touto částí zákona se řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy (…) ze smlouvy o úvěru.
Podle §497 obch. zák. smlouvou o úvěru se zavazuje věřitel, že na požádání dlužníka poskytne v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a dlužník se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.
Podle §1 odst. 1 zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), tento zákon stanoví některé podmínky smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, v souladu s právem Evropských společenství.
Podle §4 odst. 1 věty první zákona o spotřebitelském úvěru, smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, musí být uzavřena písemně.
Podle §6 zákona o spotřebitelském úvěru, nesplňuje-li smlouva o poskytnutí spotřebitelského úvěru náležitosti uvedené v §4, pokládá se spotřebitelský úvěr za úvěr úročený ve výši diskontní sazby platné v době uzavření smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, uveřejněné pro příslušné období Českou národní bankou; ujednání o jiných platbách na spotřebitelský úvěr se stávají neplatnými, to vše s účinností ode dne, kdy spotřebitel tuto skutečnost uplatní u věřitele.
Podle §164 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, není-li dále stanoveno jinak, řídí se práva a povinnosti ze smlouvy o spotřebitelském úvěru uzavřené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.
Podle odůvodnění směrnice Rady (ES) ze dne 22. 12. 1986, o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru (87/102/EHS) – dále jen „směrnice“, (…) vzhledem k tomu, že existují velké rozdíly mezi právními předpisy členských států v oblasti spotřebitelského úvěru (…) vzhledem k tomu, že rozdíly v právních předpisech a v praxi vedou k nerovné ochraně spotřebitele v oblasti spotřebitelského úvěru mezi jednotlivými členskými státy (…) vzhledem k tomu, že ochrana spotřebitele se dále zlepšuje, mají-li smlouvy o úvěru písemnou formu a obsahují-li určité minimální údaje o smluvních podmínkách (…) vzhledem k tomu, že pokud tato směrnice stanoví jistý stupeň sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru, a také jistý stupeň ochrany spotřebitele, nemělo by být členským státům bráněno v tom, aby si zachovaly nebo přijaly přísnější opatření na ochranu spotřebitele s řádným přihlédnutím ke svým závazkům ze Smlouvy (rozuměj smlouvy o založení Evropského hospodářského společenství).
Občanský zákoník má v oblasti soukromého práva povahu obecného právního předpisu a ve vztahu k jiným předpisům v této oblasti právní regulace se jeho aplikace podřizuje zásadě lex specialis derogat legi generali , kteréžto pravidlo řeší konflikt právních norem. Platí přitom, že právní poměry se řídí občanským zákoníkem, jako předpisem obecné povahy, v tom rozsahu, v jakém je neupravují (v režimu speciality) jiné právní předpisy (např. obchodní zákoník, či zákon o spotřebitelském úvěru).
V době sjednávání smlouvy představoval právní rámec tzv. spotřebitelského úvěru zákon č. 321/2001 Sb., kterým byla do českého právního řádu implementována směrnice Rady (ES) ze dne 22. 12. 1986, o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru (87/102/EHS), ve znění směrnice Rady (ES) ze dne 22. 2. 1990, kterou se mění směrnice 87/102/EHS o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru (90/88/EHS), a ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady ze dne 16. 2. 1998, kterou se mění směrnice 87/102/EHS o sbližování právních a správních předpisů členských států týkajících se spotřebitelského úvěru (98/7/ES). Na sjednaný spotřebitelský úvěr tak dopadají jak obecná ustanovení týkající se spotřebitelských smluv (§52 až §57 obč. zák.), tak speciální ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru. Spotřebitelským úvěrem se rozumí poskytnutí peněžních prostředků nebo odložená platba, například ve formě úvěru, půjčky nebo koupě najaté věci, za které je spotřebitel povinen platit [§2 písm. a) bod 1. zákona o spotřebitelském úvěru], což znamená, že spotřebitelský úvěr vůbec nemusí být jen úvěrem v úzce chápaném pojetí §497 a násl. obchodního zákoníku, ale může jít o širokou skupinu finančních služeb, kromě již zmiňovaného úvěru též např. o půjčku podle §657 a násl. obč. zák.
Obecně může být smlouva o úvěru podle §497 a §261 odst. 3, písm. d) obchodního zákoníku uzavřena i ústně. Ve vztazích mezi spotřebiteli a poskytovateli úvěrů se však prosazuje úprava spotřebitelského úvěru podle zákona č. 321/2001 Sb. (jako předpisu speciálního), podle níž smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, musí být uzavřena písemně (§4 odst. 1 věta první). Porušení této povinnosti zákon nesankcionuje neplatností takové smlouvy, nýbrž tím, že nedodržení písemné formy (stejně jako nedodržení požadavků §4 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru) postihuje tak, že se pokládá spotřebitelský úvěr za úvěr úročený ve výši diskontní sazby platné v době uzavření smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, uveřejněné pro příslušné období Českou národní bankou; ujednání o jiných platbách na spotřebitelský úvěr se stávají neplatnými, to vše s účinností ode dne, kdy spotřebitel tuto skutečnost uplatní u věřitele (srovnej §6 zákona o spotřebitelském úvěru). V důvodové zprávě k vládnímu návrhu zákona o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., konkrétně k ustanovení §4 se uvádí, že „požadavek písemné formy smluv, jimiž se sjednává spotřebitelský úvěr, vyplývá z nutnosti nastolení právní jistoty ve smluvních vztazích a z nutnosti zajištění důkazů pro případné budoucí spory (…) zákon stanoví, že v případě, kdy věřitel poruší povinnosti uvedené v §4, se úvěr neúročí a věřitel nemůže vyžadovat žádné další platby, jestliže se spotřebitel této skutečnosti dovolá. Toto ustanovení je součástí důsledné ochrany slabší smluvní strany - spotřebitele a je transpozicí obecného požadavku Směrnice na stanovení dostatečných sankcí“ (k §6 návrhu zákona). Smyslem a účelem shora citované právní úpravy nebylo zpochybnění smluv o spotřebitelském úvěru (jejich prohlášením za neplatné), nýbrž postihnout poskytovatele úvěru za porušení zákonem stanovených povinností směřujících k naplnění požadavku ochrany spotřebitele. Ani evropský zákonodárce nesledoval přijetím směrnice č. 87/102/EHS jiný cíl, než vytvoření fungujícího společného trhu v oblasti spotřebitelského úvěru a zajištění vysokého stupně ochrany spotřebitelů v rámci celého Společenství, přičemž tato směrnice založená na principu minimální harmonizace (čl. 15) na žádném místě nepožaduje (viz zejména čl. 4), aby při porušení povinností vůči spotřebiteli nebyla smlouva pro něj závazná (tzn. že by byla neplatná). Lze si představit i ten důsledek, že byla-li by smlouva o spotřebitelském úvěru shledána neplatnou, spotřebiteli by vznikla povinnost vydat získané bezdůvodné obohacení (jakým by byly finanční prostředky mu vyplacené na základě neplatné smlouvy o spotřebitelském úvěru – plnění z neplatného právního důvodu) ihned a nikoli ve splátkách, jak by se dělo při platné smlouvě a běžném běhu věcí. Tato okolnost by přivedla spotřebitele do tíživé finanční situace.
Z toho, co je shora uvedeno, je zřejmé, že dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.) nebyl uplatněn důvodně. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného zamítl [§243d písm. a) o. s. ř.].
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni v této fázi řízení podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalovanému právo (§243c odst. 3 věta prvá, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 6. 2019
JUDr. Václav Duda
předseda senátu