ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.3466.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 3466/2019-372
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce P. V., bytem ve XY, zastoupeného JUDr. Milanem Kestlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1615/1, proti žalované L. H., bytem v XY, zastoupené Mgr. Karlem Fischerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14, o určení splatnosti, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 15 C 141/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích-pobočky v Táboře ze dne 16. 7. 2019, č. j. 15 Co 201/2019-335, 15 Co 202/2019-335, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 3.388,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Milana Kestla, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 4. 3. 2019, č. j. 15 C 141/2017-303, ve spojení s usnesením ze dne 30. 4. 2019, č. j. 15 C 141/2017-310, určil, že dluh žalované vůči žalobci v částce 1.600.000,- Kč je splatný do 30 dnů od právní moci rozsudku; zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Krajský soud v Českých Budějovicích-pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 16. 7. 2019, č. j. 15 Co 201/2019-335, 15 Co 202/2019-335, ve znění opravného usnesení ze dne 30. 7. 2019, č. j. 15 Co 201/2019-341, 15 Co 202/2019-341, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení státu, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení účastníků, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Zdůraznil, že „i účastnickou výpověď je nutno hodnotit nejen samostatně, ale i v souvislosti s ostatními důkazy, a je-li možno uzavřít, že účastníkem uváděné skutečnosti odpovídají dalším, byť třeba i nepřímým důkazům, nic nebrání tomu, aby soud přijal (a samozřejmě náležitě odůvodnil) závěr o celkové věrohodnosti této výpovědi.“ Podle odvolacího soudu „závěry soudu prvního stupně (…) jsou výsledkem podrobného a precizního hodnocení důkazů popsaného v odůvodnění rozsudku právě tak, jak to soudu ukládá §157 odst. 2 o. s. ř.“ Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně nepochybil, jestliže dospěl k závěru, že účastníci řízení uzavřeli smlouvu o půjčce v žalobcem tvrzené výši, jejíž splatnost byla ponechána na vůli žalované.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle §237 o. s. ř., neboť podle jejího přesvědčení rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, a to, zda při hodnocení důkazů může soud považovat výpověď jednoho z účastníků řízení zcela (nikoli jen částečně) za nevěrohodnou pro rozpor se zásadou volného hodnocení důkazů.
Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na dosud v rozhodovací činnosti dovolacího soudu neřešené otázce procesního práva, a zda je tedy dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Spatřuje-li dovolatelka naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. v řešení otázky hodnocení důkazu (výpovědi účastníků řízení), pomíjí, že samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř. není možné úspěšně napadnout dovolacím důvodem uvedeným v §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam obsaženého odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96). Z toho, že žalovaná v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jimi vyvozenými závěry (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje - a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Důkazům, které byly v řízení provedeny, odpovídá žalovanou zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu, že bylo prokázáno uzavření smlouvy o půjčce, a že její splatnost byla ponechána na vůli žalované; není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Dovolatelka svými námitkami pouze prosazuje vlastní subjektivní úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti v řízení provedených důkazů.
Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k výsledku dovolacího řízení nerozhodoval Nejvyšší soud o návrhu na odklad právní moci dovoláním napadeného rozsudku pro bezpředmětnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 31. 10. 2019
JUDr. Václav Duda
předseda senátu