ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.3527.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 3527/2019-271
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Baupartner s. r. o. , se sídlem v Olomouci, Přerovská 688/62a (identifikační číslo osoby 285 71 410), proti žalovanému P. B., bytem XY, zastoupenému Mgr. Martinem Zvoníčkem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Lešetín VI/671, o zaplacení 364.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 120 C 15/2013, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 5. 2019, č. j. 71 Co 469/2016-257, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 364.000 Kč (s příslušenstvím) z titulu vrácení plnění z neplatné smlouvy.
Okresní soud ve Vsetíně rozsudkem ze dne 20. 7. 2016, č. j. 120 C 15/2013-156, zamítl žalobu požadující, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobkyni 364.000 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 7,75% od 1. 10. 2011 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 1. 3. 2017, č. j. 71 Co 469/2016-181, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se úroků z prodlení za dobu od 1. 10. 2011 do 15. 10. 2011 a v tomto rozsahu řízení zastavil, ve zbylé rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 364.000 Kč s ročním zákonným úrokem z prodlení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá výši repo sazby stanovené ČNB a platné pro první den kalendářního pololetí a zvýšené o 7 procentních bodů za dobu od 16. 10. 2011 do zaplacení; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Rozsudkem ze dne 24. 5. 2018, č. j. 33 Cdo 4109/2017-202, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil se závazným právním názorem, že bylo-li kupní smlouvou převáděné vozidlo identifikováno nejen VIN kódem, který ve skutečnosti patří zcela jinému vozidlu, ale i dalšími znaky (výrobce, registrační značka, datum první registrace, barva, typ motoru) a nehrozila tak záměna věci, jež měla být předmětem smlouvy, s jinou věcí, není možné shledat vymezení předmětu kupní smlouvy natolik neurčitým, aby zakládalo neplatnost smlouvy a nejedná se ani o faktickou či o právní nemožnost předmětu plnění ve smyslu ustanovení §37 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, nýbrž o to, že předmět plnění měl právní vadu.
Krajský soud v Ostravě poté rozsudkem ze dne 23. 5. 2019, č. j. 71 Co 469/2016-257, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se úroků z prodlení za dobu od 1. 10. 2011 do 15. 10. 2011 a v tomto rozsahu řízení zastavil; ve zbylé části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Uzavřel, že kupní smlouva, kterou účastníci uzavřeli 22. 10. 2010 a podle níž si vzájemně plnili, je neplatná a účastníci jsou tak povinni vrátit si vše, co podle této smlouvy přijali. Ze strany žalobkyně došlo ke splnění jejího synnalagmatického závazku, tj. k vrácení převáděného automobilu, neboť byl vydán prostřednictvím orgánu činného v trestním řízení vlastníkovi, jemuž byl v minulosti odcizen. Žalovaný žalobkyni kupní cenu za automobil vrátil na základě pravomocného a později Nejvyšším soudem zrušeného soudního rozhodnutí. Protože jeho vůlí bylo plnit nikoliv skutečný hmotněprávní nárok, ale pouze nárok vyplývající z pravomocného rozhodnutí soudu, má právo, aby mu žalobkyně takto získané plnění vrátila, což dosud neučinila. Odvolací soud, přestože shledal žalobou uplatněný nárok žalobkyně na vrácení kupní ceny oprávněným, její žalobu zamítl, neboť „zúčtoval poskytnuté plnění ze strany žalovaného na nárok, který vyplývá z jeho rozhodnutí tak, aby žalovanému nebyla uložena povinnost uhradit požadovanou (již zaplacenou) částku a zároveň aby nevznikla žalobkyni povinnost stejnou (dříve zaplacenou) částku žalovanému vrátit“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“).
Na přípustnost dovolání usuzuje dovolatel z toho, že otázku „nabytí vlastnického práva k movité věci žalobcem od žalovaného resp. nabytí vlastnictví k vozidlu žalovaným na základě kupní smlouvy ze dne 22. 10. 2010, jako poctivým, dobrověrným nabyvatelem “ vyřešil odvolací soud v rozporu s dřívější judikaturou (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2367/2012, popř. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 165/2011). Prosazuje, že žalobkyně vlastnické právo nabyla v souladu s podmínkami vymezenými pro nabytí vlastnictví od nevlastníka v jím namítané dřívější judikatuře, popř. požaduje, aby uvedená právní otázka byla „nově vyřešena prostřednictvím aplikace §7 zákona č. 89/2012, občanského zákoníku, ve znění od 1. 1. 2014 ve spojení s jeho §3030 a §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013“. Dále žádá, aby Nejvyšší soud otázku „splnění synallagmatické povinnosti žalobkyně, jako kupující z neplatné kupní smlouvy “ nyní vyřešil jinak, než ve svých rozhodnutích sp. zn. 25 Cdo 2432/99 nebo sp. zn. 25 Cdo 663/2005. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba jako nedůvodná zamítá.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§237 až 239 o. s. ř.).
Zkoumání, zda dovolání je objektivně přípustné, předchází posouzení, zda dovolání podal účastník k tomu subjektivně oprávněný. Již v usnesení ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3/1998, Nejvyšší soud vyslovil názor, že stejně jako u dalších opravných prostředků i u dovolání platí, že k jeho podání je subjektivně oprávněn jen ten účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma odstranitelná tím, že bude opravnému prostředku vyhověno (tzv. subjektivní přípustnost dovolání). Stejný názor zaujal Nejvyšší soud i v rozsudku ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 154, v usnesení ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 7/2000 nebo usnesení ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1386/2018.
V projednávané věci není dovolání žalovaného proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně zamítající žalobu, jíž žalobkyně po žalovaném požaduje zaplacení 364.000 Kč s příslušenstvím, subjektivně přípustné. Je zřejmé, že žalovanému tímto rozhodnutím nebyla – objektivně vzato – způsobena újma na jeho právech odstranitelná „odklizením“ uvedeného rozsudečného výroku. Zrušení potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu o zamítnutí žaloby by totiž nemohlo přivodit pro žalovaného příznivější výsledek než ten, k jakému již odvolací soud dospěl (žalobu proti němu zamítl). Dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (§236 odst. 2 o. s. ř.).
Žalovaný v dovolání výslovně uvedl, že jím brojí i proti výrokům III. a IV. rozsudku odvolacího soudu, tedy také proti nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí; ve vztahu k nim však není dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2019
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu