ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.3608.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 3608/2018-114
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně T-Mobile Czech Republic a.s. , se sídlem v Praze 4, Tomíčkova 2144/1 (identifikační číslo 649 49 681), zastoupené JUDr. Petrem Hostašem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na struze 1740/7, proti žalovanému V. L. , bytem ve XY, o žalobě proti rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 13 C 137/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 4. 2018, č. j. 26 Co 287/2017-92, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 4. 2018, č. j. 26 Co 287/2017-92, a rozsudek Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 4. 7. 2017, č. j. 13 C 137/2016-64, se ruší a věc se Okresnímu soudu v Hradci Králové vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 4. 7. 2017, č. j. 13 C 137/2016-64, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala nahradit rozhodnutí ze dne 8. 3. 2016, č. j. ČTU-58 342/2015-603, kterým předseda rady Českého telekomunikačního úřadu zamítl její rozklad a potvrdil rozhodnutí ze dne 4. 8. 2015, č. j. ČTU-10 414/2015-636/V.-Koj, jímž Český telekomunikační úřad, odbor pro východočeskou oblast, vyhověl námitce žalovaného proti vyřízení reklamace vyúčtování ceny za veřejně dostupnou službu elektronických komunikací u účastnické stanice 604 295 579, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Rozsudkem ze dne 17. 4. 2018, č. j. 26 Co 287/2017-92, Krajský soud v Hradci Králové rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Podle odvolacího soudu není finanční plnění vyúčtované žalovanému smluvní pokutou, neboť nezajišťovalo splnění žádné povinnosti spotřebitele; „ukončení smlouvy před uplynutím doby jejího trvání … není porušením smluvní povinnosti,“ nýbrž „právním aktem, kdy se jeden z účastníků rozhodne i při vědomí nutnosti vypořádání smluvních závazků ukončit vztah, a to i předčasně.“ Částka 1.537 Kč představuje vypořádání závazků ze smlouvy ukončené před uplynutím sjednané doby jejího trvání. Protože žádná ze smluv neobsahovala konkrétní ujednání o povinnosti žalovaného platit úhradu v případě ukončení smlouvy před uplynutím doby, na kterou byla uzavřena (finanční vypořádání), a jelikož pouhý odkaz na všeobecné obchodní podmínky stran výše tohoto plnění v případě, je-li účastníkem smlouvy spotřebitel, nestačí, nemá žalobkyně na peněžitou částku právo.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost shledává v dosud neřešené otázce hmotného práva, a to možnosti sjednat úhradu za předčasné ukončení smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací ve všeobecných obchodních podmínkách při zohlednění povinností podnikatele založených zákonem č. 214/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o elektronických komunikacích), ve znění pozdějších předpisů. Podle žalobkyně do 7. 8. 2013 nebyla smlouva na dobu určitou před uplynutím sjednané doby spotřebitelem vypověditelná, takže nebylo nutné upravovat ve smluvních podmínkách výši úhrady za její předčasné ukončení. S účinností od 8. 8. 2013 zákon č. 214/2013 Sb. limitoval výši úhrady v případech předčasného ukončení smluvního vztahu sjednaného na dobu určitou a v přechodném ustanovení nařídil, aby podnikatelé účastnické smlouvy uvedli do souladu se zákonem, což žalobkyně splnila tím, že změnila všeobecné podmínky, v nichž také přiznala žalovanému právo vypovědět smlouvu na dobu určitou za stejných podmínek jako smlouvu uzavřenou na dobu neurčitou. Úhrada v případě ukončení smlouvy o poskytování služeb elektronických komunikací před uplynutím doby trvání, na kterou byla uzavřena, skutečně není smluvní pokutou, nýbrž zákonodárcem jednostranně stanovenou cenou za poskytované veřejně dostupné služby elektronických komunikací. Ujednání všeobecných podmínek o maximální výši úhrady za předčasné ukončení smlouvy, které není překvapivé, nepřiměřené, nejasné či nesrozumitelné, je – argumentuje žalobkyně – neoddělitelně spojeno s právem spotřebitele smlouvu předčasně ukončit; jde tak o ujednání ve prospěch uživatele. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o.s.ř.“).
Podle §237 o.s.ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o.s.ř.).
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na řešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny (možnost jednostranně změnit všeobecné obchodní podmínky „z důvodu změny platné legislativy“ a povaha finančního plnění - úhrady za předčasné ukončení smlouvy o poskytování veřejně dostupné služby elektronických komunikací a připojení k veřejné komunikační síti) a které žalobkyně spolu s vymezením předpokladu přípustnosti dovolání řádně identifikovala (§237, §241a odst. 1, 2, 3 o.s.ř.), je dovolání přípustné.
Smlouva o poskytování veřejně dostupné služby elektronických komunikací nebo připojení k veřejné komunikační síti je soukromoprávní smlouvou upravující majetkové vztahy smluvních stran, tj. v projednávané věci spotřebitele a podnikatele, který poskytuje veřejně dostupné služby elektronických komunikací (srov. §2 písm. a/, d/, o/ zákona č. 127/2005 Sb. o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů /zákon o elektronických komunikacích/, ve znění pozdějších předpisů). To, že je upravena citovaným zákonem, který v oblasti elektronických komunikací reguluje trh, čímž do právního poměru smluvních stran vsazuje prvek veřejnoprávní, nevylučuje použití občanského, příp. obchodního zákoníku jako legislativního základu všech občanskoprávních (obchodních) vztahů založených na zásadách právní rovnosti a autonomie vůle jejich subjektů, korigovaných a doplňovaných ustanoveními na ochranu spotřebitele (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 342/09). Ustanovení občanského zákoníku nebo zvláštních právních předpisů o spotřebitelských smlouvách, adhézních smlouvách, zneužívajících klauzulích a jiná ustanovení směřující k ochraně spotřebitele jako „slabší“ smluvní strany je třeba aplikovat bez ohledu na to, jakému právnímu režimu dotčený právní vztah podléhá (§262 odst. 4, zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obch. zák.“, §51a a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“).
Podle §273 obch. zák. lze část obsahu smlouvy určit také odkazem na všeobecné obchodní podmínky vypracované odbornými nebo zájmovými organizacemi nebo odkazem na jiné obchodní podmínky, jež jsou stranám uzavírajícím smlouvu známé nebo k návrhu přiložené (odst. 1/). Odchylná ujednání ve smlouvě mají přednost před zněním obchodních podmínek uvedených v odstavci 1 (odst. 2/).
Odvolací soud vyšel z toho, že žalovaný (spotřebitel) uzavřel s žalobkyní 10. 2. 2009 a 26. 9. 2012 smlouvy o poskytování veřejně dostupné služby elektronických komunikací a připojení k veřejné komunikační síti; první smlouva č. 9671568 se vztahovala k telefonnímu číslu 733 226 517, druhá č. 15471367, uzavřená na dobu určitou se závazkem žalovaného dodržet minimální měsíční plnění 250 Kč po dobu 12 měsíců, k telefonnímu číslu 604 295 579. Dohodou ze 17. 12. 2012 účastníci ukončili smlouvu č. 9671568, práva a povinnosti žalovaného z této smlouvy, zejména závazek minimálního měsíčního plnění a závazek dodržet sjednanou dobu trvání smluvního vztahu do 11. 7. 2017, převedli na smlouvu č. 15471367 (účastnická stanice číslo 604 295 579). Pokud jde o povinnost žalovaného zaplatit žalobkyni úhradu v případě předčasného ukončení smluvního vztahu, neobsahovala smlouva č. 15471367 žádné ujednání, nýbrž odkázala na všeobecné podmínky, ceník služeb a podmínky dalších služeb. Smluvní vztah založený touto smlouvou – ve spojení s dohodou o převodu závazků – byl ukončen předčasně k 17. 12. 2014. Žalobkyně fakturou č. 9314131716 vyúčtovala žalovanému úhradu za předčasné ukončení smlouvy z 26. 9. 2012 ve výši 1.537 Kč za dobu od 18. 12. 2014 do 11. 7. 2017.
Český telekomunikační úřad, odbor pro východočeskou oblast, rozhodnutím ze dne 4. 8. 2015, č. j. ČTU-10 414/2015-636/V.-Koj, vyhověl námitce, kterou žalovaný podal proti vyřízení reklamace vyúčtování ceny za veřejně dostupnou službu elektronických komunikací u účastnické stanice 604 295 579 (určil, že „vyúčtování č. 9314131716 se upravuje na částku 0,- Kč“ ). Předseda rady Českého telekomunikačního úřadu rozhodnutím ze dne 8. 3. 2016, č. j. ČTU-58 342/2015-603, zamítl rozklad žalobkyně a rozhodnutí potvrdil; jestliže strany finanční vypořádání (odškodné) nesjednaly v listině podepsané žalovaným, je přezkoumávané rozhodnutí správné.
Součástí smlouvy č. 15471367, kterou účastníci podřídili obchodnímu zákoníku, byly „Všeobecné podmínky společnosti T-Mobile Czech Republic a.s. pro spotřebitele“ (dále jen „všeobecné podmínky“), účinné od 1. 7. 2012. Podle článku 8.3 byl spotřebitel povinen zaplatit podnikateli „smluvní pokutu podle podmínek minimálního měsíčního plnění,“ porušil-li závazek dodržovat sjednané minimální měsíční plnění. V případě smlouvy uzavřené na dobu určitou, byl spotřebitel oprávněn smlouvu písemně vypovědět „až k okamžiku uplynutí sjednané doby určité.“ Jinak se počítalo s tím, že se doba určitá automaticky prodlužuje po jejím uplynutí na dobu neurčitou (čl. 13.1, 13.4). Právo měnit a doplňovat všeobecné podmínky „z důvodu změny platné legislativy či změny podmínek na trhu elektronických komunikací“ si žalobkyně vyhradila v článku 16.1.
Zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů [zákon o elektronických komunikacích, (dále jen „zákon č. 127/2005 Sb.“)], ve znění účinném do 7. 8. 2013, stanovil, že ve smlouvě o poskytování veřejně dostupné služby elektronických komunikací nebo připojení k veřejné komunikační síti musí být srozumitelným, úplným a snadno přístupným způsobem uvedeno – mimo jiné – doba, na kterou je smlouva uzavřena, a výpovědní doba, a výše úhrady v případě ukončení smlouvy před uplynutím doby trvání, na kterou je smlouva uzavřena, včetně výše úhrady nákladů spojených s telekomunikačním koncovým zařízením, které bylo uživateli k využívání služby poskytnuto (§63 odst. 1 písm. g/, p/).
Novelizací zákonem č. 214/2013 Sb., který nabyl účinnosti 8. 8. 2013, bylo ustanovení §63 odst. 1 písm. p/ zákona č. 127/2005 Sb. změněno tak, že podstatnou náležitostí smlouvy o poskytování veřejně dostupné služby elektronických komunikací nebo připojení k veřejné komunikační síti je výše úhrady v případě ukončení smlouvy před uplynutím doby trvání, na kterou je smlouva uzavřena, výpovědí ze strany účastníka nebo podnikatele nebo dohodou obou smluvních stran, přičemž výše úhrady nesmí být vyšší než jedna pětina součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy, nebo jedna pětina součtu minimálního sjednaného měsíčního plnění zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy, a výše úhrady nákladů spojených s telekomunikačním koncovým zařízením, které bylo účastníkovi poskytnuto za zvýhodněných podmínek. Ustanovení §63 odst. 11 zákona č. 127/2005 Sb. poskytlo účastníkům – za podmínek uplatňovaných podnikatelem poskytujícím veřejně dostupnou službu elektronických komunikací nebo zajištujícím připojení k veřejné komunikační síti podle odstavce 1 písm. g/ a h/ pro smlouvy na dobu neurčitou – právo v souladu s odstavcem 1 písm. p/ vypovědět smlouvu uzavřenou na dobu určitou. Přechodné ustanovení článku II zákona č. 214/2013 Sb. zakotvilo povinnost podnikatele poskytujícího veřejně dostupnou službu elektronických komunikací nebo zajišťující připojení k veřejné komunikační síti do šesti měsíců ode dne nabytí účinnosti zákona uvést smlouvy o poskytování veřejně dostupné služby elektronických komunikací a připojení k veřejné komunikační síti a uveřejňování informací do souladu s novelizovaným zněním zákona č. 127/2005 Sb.
Článek 8.3 všeobecných podmínek účinných od 26. 1. 2014 stanovil: „Pokud smlouva skončí před uplynutím sjednané doby určité z jiných důvodů než z důvodu prodlení s úhradou peněžitých dluhů, jste povinen(-na) operátorovi zaplatit úhradu ve výši úhrady nákladů spojených s telekomunikačním koncovým zařízením, které vám bylo poskytnuto za zvýhodněných podmínek, a současně úhradu ve výši 20% součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané doby jejího trvání (rozhodující je přitom základní cena měsíčního paušálu s DPH naposledy vyúčtovaného ve vyúčtování, která je uvedena v ceníku), nebo 20% součtu minimálního sjednaného měsíčního plnění zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy, přičemž v této části úhrady se má za to, že tato představuje paušální odškodné za předčasné ukončení smlouvy, která byla mezi smluvními stranami původně sjednána na dobu určitou.“ Podle článku 2.6.2 smlouvu uzavřenou na dobu určitou i neurčitou může uživatel ukončit písemnou výpovědí s výpovědní dobou 30 dnů ode dne doručení výpovědi operátorovi. Vypoví-li smlouvu uzavřenou na dobu určitou, má povinnost zaplatit úhradu podle článku 8.3. Žalobkyně je oprávněna měnit všeobecné podmínky v celém rozsahu s tím, že změnu oznámí „způsobem, který ukládá zákon“ (čl. 9.3).
Soudní judikatura v otázce přípustnosti jednostranné změny obchodních podmínek, které jsou součástí smlouvy, dovodila, že obchodní ani občanský zákoník nestanoví pro obchodní podmínky jiný režim jejich změny než pro smlouvu samotnou. Nevyhradí-li si proto účastníci ve smlouvě nebo obchodních podmínkách, které jsou její součástí, zvláštní způsob změny obchodních podmínek, řídí se předpoklady pro jejich změnu zákonnou úpravou pro změnu obsahu smlouvy samotné. Jednostranná změna obchodních podmínek není přípustná, jestliže nebyla výslovně stranami ujednána. Strany smlouvy si však mohou sjednat zvláštní způsob změny obchodních podmínek; v takovém případě se jejich změna řídí ujednáním stran, nikoli zákonnou úpravou pro změnu obsahu smlouvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1098/2012, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 63/2013). Jestliže smluvní strany rozsah sjednaného oprávnění jednostranné změny obchodních podmínek neomezily, lze za změnu považovat nejen změnu již existujících ujednání, ale také vložení ujednání nových či odstranění stávajících (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 1580/2018).
V projednávaném případě byla smlouva o poskytování veřejně dostupné služby elektronických komunikací a připojení k veřejné komunikační síti č. 15471367 (včetně dohody o převodu závazků ze 17. 12. 2012) uzavřena podle zákona č. 127/2005 Sb. ve znění účinném do 7. 8. 2013; její součástí byly všeobecné podmínky účinné od 1. 7. 2012. Závazkový vztah smlouvou založený byl ukončen 17. 12. 2014 (není podstatné, zda se tak stalo dohodou nebo výpovědí žalovaného podle čl. 2.6.2. všeobecných podmínek účinných od 26. 1. 2014), tj. po novelizaci zákona č. 127/2005 Sb. provedené zákonem č. 214/2013 Sb. Žalobkyně vyhověla příkazu zákonodárce a dosavadní smluvní podmínky jednostranně přizpůsobila nové právní úpravě. Ve všeobecných podmínkách účinných od 26. 1. 2014 přiznala spotřebitelům právo vypovědět smlouvu na dobu určitou kdykoliv (dosud jen k okamžiku uplynutí sjednané doby trvání smluvního vztahu) a omezila úhradu za předčasné ukončení smlouvy na maximálně 20% součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané doby trvání nebo na maximálně 20% součtu minimálního sjednaného měsíčního plnění zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy. V nálezu ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2989/16, Ústavní soud z hlediska ústavních vodítek interpretace a aplikace právních předpisů přijal výklad, podle něhož limitace úhrad za předčasné ukončení smlouvy se uplatní na všechny účastnické smlouvy ukončené po nabytí účinnosti zákona č. 214/2013 Sb., a dovodil, že omezení úhrady za předčasné ukončení smlouvy je třeba aplikovat i na účastnické smlouvy uzavřené před 8. 8. 2013. Právo žalobkyně jednostranně změnit všeobecné obchodní podmínky bylo nejen výslovně stranami ujednáno (viz. čl. 16.1. všeobecných podmínek účinných od 1. 7. 2012), ale přímo zákonodárcem – pod hrozbou postihu za správní delikt – nařízeno.
V nálezu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11, se Ústavní soud zabýval obchodními podmínkami coby součástmi spotřebitelských smluv. Dovodil, že slouží především k tomu, aby nebylo nezbytné do každé smlouvy přepisovat ujednání technického a vysvětlujícího charakteru, a naopak nemohou obsahovat ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná (např. ujednání o smluvní pokutě, rozhodčí doložku). Úhrada za předčasné ukončení smlouvy není – jak správně uvedl odvolací soud – smluvní pokutou (sankcí za porušení smluvní povinnosti ve smyslu §544 a násl. obč. zák.) a i když je přímo odvozena od sjednaného peněžitého plnění za poskytovaní služeb elektronických komunikací, nemá povahu ceny plnění, neboť po ukončení smluvního vztahu podnikatel žádné služby neposkytuje (§56 odst. 2 obč. zák.). Úhrada v případě ukončení smlouvy před uplynutím doby trvání, na kterou byla uzavřena, jejíž výše nesmí být vyšší než jedna pětina součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané doby trvání smlouvy, nebo jedna pětina součtu minimálního sjednaného měsíčního plnění zbývajících do konce sjednané doby smlouvy, je finančním vypořádáním, tj. odstupným za to, že oproti očekávání podnikatele kalkulujícího budoucí zisk z poskytovaných služeb smluvní vztah zanikl předčasně. Závěry, které Ústavní soud formuloval v nálezu shora citovaném, se proto v souzeném případě použít nemohou. Limitace úhrady za předčasné ukončení smlouvy podle §63 odst. 1 písm. p/ zákona č. 127/2005 Sb. ve znění účinném od 8. 8. 2013 (čl. 8.3 všeobecných podmínek účinných od 26. 1. 2014) se tak uplatní i na účastnickou smlouvu č. 15471367.
Lze uzavřít, že otázky, pro něž bylo dovolání připuštěno, vyřešil odvolací soud v rozporu s tím, co je uvedeno shora. Nejvyšší soud napadené rozhodnutí podle §243e odst. 1 o.s.ř. zrušil; protože kasační důvody se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2, věta druhá, o.s.ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o.s.ř.).
O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 5. 2019
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu