ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.3701.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 3701/2018-217
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce E. M. , bytem XY, zastoupeného JUDr. Miroslavem Zamiškou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 957/23, proti žalované EFREC a.s. , se sídlem v Praze 9, Nad Smetankou 225/2 (identifikační číslo osoby 265 04 324), zastoupené Mgr. Michalem Víškem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 16/29, o 250.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 17 C 27/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 5. 2. 2018, č.j. 29 Co 5/2018-185, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 usnesením ze dne 28. 11. 2017, č.j. 17 C 27/2013-177, zastavil – pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání (9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, v rozhodném znění, dále jen „zákon č. 549/1991 Sb.“) – řízení o odvolání žalobce proti rozsudku ze dne 25. 5. 2017, č.j. 17 C 27/2013-149 a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Usnesením ze dne 5. 2. 2018, č.j. 29 Co 5/2018-185, Městský soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Podle odvolacího soudu nebylo nutné, aby soud prvního stupně před zastavením řízení rozhodl o žádosti o prodloužení lhůty k úhradě soudního poplatku. O prodloužení lhůty žalobce požádal až po vydání napadeného usnesení soudu prvního stupně a více než měsíc od marného uplynutí lhůty k dodatečné úhradě poplatku, „aniž by pro to existoval jakýkoliv rozumný důvod (žalobce žádný neuvedl).“ Soud tak žalobci fakticky poskytl dostatečný časový prostor pro splnění poplatkové povinnosti.
Dovolání, kterým žalobce napadl rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o.s.ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o.s.ř.).
Z obsahu spisu se podává, že usnesením ze dne 11. 7. 2017, č.j. 17 C 27/2013-160, soud prvního stupně vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku za odvolání ve výši 12.500 Kč (položka 22 odst. 1 písm. a/ sazebníku soudních poplatků) do tří dnů od doručení výzvy na označený bankovní účet. Usnesení, které bylo doručeno zástupci žalobce 13. 7. 2017, obsahovalo řádné poučení o následcích nezaplacení soudního poplatku. Žalobce 17. 7. 2017 požádal o osvobození od soudních poplatků (§138 odst. 1 o.s.ř.) a předložil prohlášení o osobních, majetkových a výdělkových poměrech z 1. 8. 2017. Usnesením ze dne 15. 8. 2017, č.j. 17 C 27/2013-169, potvrzeným usnesením odvolacího soudu ze dne 27. 10. 2017, č.j. 29 Co 351/2017-175, které nabylo 8. 11. 2017 právní moci, soud prvního stupně žalobci nepřiznal osvobození od soudního poplatku z odvolání. Soud prvního stupně usnesením z 31. 10. 2017, č.j. 17 C 27/2013-176, opětovně vyzval žalobce k zaplacení soudního poplatku do tří dnů od doručení výzvy (zástupci žalobce byla doručena 8. 11. 2017), na kterou dovolatel nereagoval. Usnesením ze dne 28. 11. 2017, č.j. 17 C 27/2013-177, soud prvního stupně řízení o odvolání zastavil (zástupci žalobce bylo usnesení doručeno 29. 11. 2017). Žalobce odvoláním ze 14. 12. 2017 napadl rozhodnutí soudu prvního stupně odvoláním a současně tentýž den požádal o „posečkání s úhradou“ soudního poplatku do 31. 3. 2018 s tím, že prostřednictvím třetí osoby již uhradil 1.000 Kč. Soud prvního stupně 20. 12. 2017 zjistil, že tvrzená platba 1.000 Kč na bankovní účet není doložena. Teprve 2. 1. 2018 převedl žalobce prostřednictvím M. M. na bankovní účet 500 Kč, následně pak 3. 1. 2018 částku 300 Kč, 17. 1. 2018 částku 300 Kč, 24. 1. 2018 částku 200 Kč, 1. 2. 2018 částku 300 Kč a 19. 4. 2018 částku 300 Kč. Usnesením ze dne 4. 5. 2018, č.j. 17 C 27/2013-194, soud prvního stupně po zániku poplatkové povinnosti vrátil žalobci 1.900 Kč (odvolací soud usnesením ze dne 18. 7. 2018, č.j. 29 Co 262/2018-202, odvolání žalobce odmítl).
Námitkou, že soud prvního stupně nerozhodl o prodloužení lhůty k úhradě soudního poplatku z odvolání (§13 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., §55 o.s.ř.) a odvolací soud jeho postup toleroval, žalobce vytýká nesprávný procesní postup v řízení, tj. vadu řízení, která mohla mít podle jeho názoru za následek nesprávné rozhodnutí o zastavení řízení. Tvrzená vada však sama o sobě přípustnost dovolání založit nemůže, protože podle §242 odst. 3, věty druhé, o.s.ř. k ní dovolací soud – za předpokladu, že skutečně je jí řízení postiženo – přihlédne jen, je-li dovolání přípustné.
Nad rámec shora řečeného dovolací soud odkazuje na usnesení ze dne 12. 3. 2015, č.j. Konf 2/2014-17, v němž zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, uzavřel, že žádost účastníka o „posečkání“ s placením soudního poplatku nebo žádost o „rozložení úhrady soudního poplatku na splátky“ je třeba posoudit „podle zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a příslušných procesních řádů jako žádost o osvobození od soudního poplatku, žádost podle §9 odst. 4 písm. c/ citovaného zákona, nebo jako žádost o prodloužení soudcovské lhůty k zaplacení soudního poplatku“ (srov. též usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 7. 2012, č.j. 1 Ans 3/2012-34). Smyslem ustanovení §9 odst. 4 písm. c/ zákona č. 549/1991 Sb. je zohlednit situaci, kdy poplatník je ochoten a schopen soudní poplatek uhradit, ale zabránila mu v tom jiná událost, nikoliv situace, kdy poplatník tvrdí, že není schopen soudní poplatek zaplatit z důvodu svých nepříznivých majetkových a výdělkových poměrů a o jeho žádosti o osvobození od soudního poplatku z žaloby nebo odvolání již bylo pravomocně rozhodnuto tak, že se osvobození nepřiznává (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1679/2015, a ze dne 29. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1424/2017). S ohledem na to, že žalobce o prodloužení lhůty k úhradě soudního poplatku z odvolání požádal po vydání usnesení, kterým soud prvního stupně odvolací řízení zastavil, a více než měsíc po uplynutí lhůty k dodatečné úhradě soudního poplatku, lze mít za to, že cílem návrhu na prodloužení lhůty podle §55 o.s.ř. bylo zneužití procesní úpravy; soudy totiž mají postupovat tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná a aby v řízení mohlo být dále bez průtahů pokračováno (§2, §6 o.s.ř.).
Neuvedl-li dovolatel žádnou otázku hmotného ani procesního práva, která by zakládala přípustnost dovolání, Nejvyšší soud je jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 5. 2019
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu