ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.3705.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 3705/2018-269
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobců a) L. M., bytem XY, b) R. M., bytem XY, obou zastoupených JUDr. Danou Peterkovou Linduškovou, advokátkou se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19, proti žalované TRIFF s.r.o., se sídlem v Brně, Čápkova 12/4, identifikační číslo osoby 26919982, zastoupené JUDr. Milanem Zábržem, advokátem, se sídlem v Brně, Veveří 486/57, o zaplacení 131 048 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 245 C 161/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 4. 2018, č. j. 44 Co 384/2015-242, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 8 082,80 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta JUDr. Milana Zábrže.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobci domáhali zaplacení v záhlaví uvedené částky představující náklady vynaložené na odstranění vad a nedodělků díla s tvrzením, že žalovaná jako zhotovitelka prováděla dílo (rekonstrukční práce na nemovitosti v podílovém vlastnictví žalovaných) dle smlouvy ze dne 22. 8. 2007, které však ve sjednané lhůtě nedokončila a neučinila tak ani v dodatečně poskytnuté lhůtě, žalobci proto od smlouvy odstoupili. Žalobou se domáhají nákladů vynaložených na opravy dokončené části díla.
Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 5. 2015, č. j. 245 C 161/2011-215, žalované uložil povinnost zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně 131 048 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,05 % ročně od 6. 3. 2013 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, jež učinil soud prvního stupně, že účastníci dne 22. 8. 2007 uzavřeli smlouvu o dílo spočívající ve stavební rekonstrukci bytové jednotky - apartmánu 271/3; žalobci dne 24. 8. 2009 - ještě před dokončením díla - od smlouvy odstoupili z důvodu neodstranění zřejmých a konkrétních vad. Na rozdíl od soudu prvního stupně, který náklady vynaložené na opravy částečně provedeného díla považoval za škodu způsobenou porušením povinností žalovanou, odvolací soud po právní stránce dovodil, že se nejedná ani o nárok na náhradu účelných nákladů zakročení proti ohrožení škodou (§417 a §419 obč. zák.). Jde-li o otázku odpovědnosti žalované jako zhotovitelky za vady, pak za situace, kdy ještě před dokončením díla byla smlouva zrušena, se jeho nehodnotnost (nedostatky) zúročí v rámci vypořádání účastníků podle §642 odst. 2 ve spojení s §48 a §457 a násl. obč. zák. Zdůraznil, že klasická odpovědnost za vady v podobě práva na jejich bezplatné odstranění, na slevu nebo odstoupení od smlouvy (§648 obč. zák.) přichází v úvahu pouze, je-li dílo dokončeno a předáno.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelé sice splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřují v tom, že „ napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního (nebo hmotného) práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu “, avšak neformulují konkrétní právní otázku, ohledně níž mají za to, že je splněn jimi označený předpoklad přípustnosti.
Námitkami, že odvolací soud „ žalobu zamítl z důvodu jiné právní kvalifikace, než jak ji žalobci uplatnili “, že „ vydal tzv. překvapivé a nepředvídatelné rozhodnutí “, když „ na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k odlišnému právnímu závěru o právní kvalifikaci nároku “, že pominul, že „ se v daném případě stále jednalo o stejný skutek, který ani odvolací soud nezpochybnil “, a že „ právní kvalifikace neodůvodňovala zamítnutí žaloby “, polemizují s tím, jak odvolací soud ve věci rozhodl, přičemž nejsou srozuměni s jeho závěry týkajícími se posouzení uplatněného nároku, neformulují přitom žádnou otázku hmotného či procesního práva k dovolacímu přezkumu.
V souvislosti s námitkou, že odvolací soud vydal překvapivé a nepředvídatelné rozhodnutí, dovolatelé na jedné straně tvrdí, že odvolací soud nijak nezpochybnil skutkový děj předestřený žalobci v průběhu řízení, ale zároveň mu vytýkají, že při hodnocení důkazů dospěl k odlišným závěrům, aniž by sám důkazy provedl. Kromě toho, že nespecifikují, které konkrétní skutkové závěry mají na mysli či které důkazy (při jejich odlišném hodnocení) měly být provedeny, přehlíží, že k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/, b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen za zde nenaplněného předpokladu, že dovolání je přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Navíc odvolací soud se (stejně tak i soud prvního stupně) ohledně skutkových zjištění a z nich učiněných skutkových závěrů zcela přiklonil ke skutkové verzi uplatňované žalobci. Dospěl-li odvolací soud v souvislosti s posouzením věci k odlišnému právnímu posouzení než soud prvního stupně, pak z mezí své přezkumné činnosti „překvapivě“ nevybočil, neboť z jeho rozhodnutí vyplývá, že v zásadě převzal skutková zjištění soudu prvního stupně. Jestliže závěry soudu prvního stupně poměřil s výsledky, jež učinil součástí odůvodnění rozsudku, pak z mezí své přezkumné činnosti „překvapivě“ nevybočil (srov. mutatis mutandis např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, uveřejněného v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročník 2005, pod číslem 97).
Jestliže dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají, že je nepoučil ve smyslu §118a o. s. ř., je nutno poznamenat, že postup podle §118a o. s. ř. je namístě tehdy, neuvedl-li účastník z pohledu jím uplatňovaného nároku (či obrany proti němu) veškeré pro posouzení věci potřebné skutkové okolnosti nebo pokud k jejich prokázání neoznačil potřebné důkazy. Jde typicky o situace, kdy by neuvedení skutkových okolností či neoznačení důkazů znamenalo pro účastníka neunesení břemene tvrzení či důkazního. Taková situace v souzené věci nenastala.
Mají-li žalobci za to, že žalobou vymezený skutek umožňoval vícero možností jeho právního posouzení, jež by vyústilo v jejich prospěch, pak opomíjejí, že tato jejich námitka je založena na odlišné skutkové verzi, než z jaké vycházel odvolací soud, který zjistil, že žalobci od smlouvy o dílo odstoupili před dokončením díla. Tvrdí-li nyní žalobci, že k odstoupení od smlouvy o dílu nedošlo (resp. že v jiném řízení soud dovodil, že jejich odstoupení od uvedené smlouvy nebylo platné), pak jde o skutečnost uplatněnou v rozporu s §241a odst. 6 o. s. ř.
Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky týkající se posouzení otázky způsobu a výše vypořádání účastníků po odstoupení od uzavřené smlouvy, neboť odvolací soud postupoval v souladu s ustálenou judikaturou, pokud učinil závěr, že bezdůvodným obohacením žalobců po odstoupení od smlouvy v důsledku prodlení zhotovitele je hodnota provedeného díla, o kterou se obohatil, nikoliv tedy (jak prosazují žalobci) náklady vynaložené na odstranění vad či nedodělků rozestavěného díla po ukončení smlouvy.
Podle §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.
Ustanovení §458 odst. 1 obč. zák. stanoví, že musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
Odvolací soud správně dovodil, že zkoumání naplnění předpokladů pro vznik odpovědnosti žalované za vady díla je pro právní posouzení věci nepodstatné, neboť režim vypořádání finančních nároků účastníků je dán zákonnou úpravou bezdůvodného obohacení a nikoliv úpravou odpovědnosti za vady díla. Veškeré nároky žalobců z titulu práva z odpovědnosti za vady díla totiž zanikly odstoupením od smlouvy o dílo. Nároky z titulu odpovědnosti za vady díla lze uplatnit teprve poté, kdy bylo dílo předáno. Při ocenění prospěchu, který žalobci (objednatelé) získali odstoupením od smlouvy o dílo v režimu bezdůvodného obohacení (§642 odst. 2 ve spojení s §458 odst. 1 obč. zák.), není majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu peněžitá částka, která odpovídá částce vynaložené na zhotovení díla (jeho dokončení včetně odstranění vad), nýbrž peněžitá náhrada odpovídající skutečnému majetkovému prospěchu zákazníka - objednatele díla. Při stanovení výše této peněžité náhrady soud musí přiměřeně přihlédnout i k případné vadnosti poskytnutého plnění, pokud má za následek snížení skutečného majetkového prospěchu objednatele díla (srovnej stanovisko Nejvyššího soudu sp. zn. Cpj 39/88 ze dne 20. 10. 1988, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1989, sešit 2-3, pod č. 12, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4820/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 8/2009 na straně 597, ze dne 23. 8. 2000, sp. zn. 29 Cdo 697/99, nebo ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 26 Odo 1790/2006). Řečeno jinak, při ocenění majetkového prospěchu žalobců ze zrušené smlouvy o dílo se nepřihlíží pouze k těm vadám, které by zakládaly nárok žalobců z titulu odpovědnosti za vady díla (jak prosazují), nýbrž ke všem vadám (ve smyslu nedostatků, nikoliv ve smyslu vad zakládajících nároky z titulu odpovědnosti za vady díla), které určitým způsobem snižují hodnotu provedených prací. V případě vypořádání nároků ze zaniklé smlouvy o dílo podle zásad vypořádání bezdůvodného obohacení je totiž otázka, zda byly splněny podmínky pro vznik práva z titulu odpovědnosti za vady, irelevantní. Nelze proto než uzavřít, že odvolací soud uvedenou právní otázku vyřešil v souladu s ustálenou praxí dovolacího soudu.
Nepředložili-li dovolatelé k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které tvoří odměna za zastupování advokátem ve výši 6 380 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §7 ve spojení s §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., k tomu náhrada hotových výdajů 300 Kč za uvedený úkon podle §13 odst. 3 téže vyhlášky, a částka 1 402,80 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.), což je celkem 8 082,80 Kč.
Nesplní-li žalobci dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 10. 2019
JUDr. Václav Duda
předseda senátu