ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.391.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 391/2019-475
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně L support s.r.o., se sídlem v Praze 3, Vinohradská 111/109, (identifikační číslo osoby 269 15 065), zastoupené Mgr. Petrem Svobodou, advokátem se sídlem v Praze 4, Branická 659/107, proti žalované S. B. , bytem XY, zastoupené Mgr. Liborem Michalcem, advokátem se sídlem v Plzni, Bezručova 184/29, o určení vlastnictví k nemovitostem a vydání nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 7 C 72/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 10. 2018, č. j. 21 Co 123/2018-375, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Trutnově rozsudkem ze dne 3. 1. 2018, č. j. 7 C 72/2015-271, určil, že „žalobkyně je vlastníkem jednotky č. XY s podílem na společných částech XY, vymezené podle zákona o vlastnictví bytů v budově č. p. XY v obci a katastrálním území XY, zapsané na listu vlastnictví č. XY vedeném Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště XY pro obec a katastrální území XY, spoluvlastnického podílu o velikosti 171/4018 na jednotce č. XY s podílem na společných částech XY, vymezené podle zákona o vlastnictví bytů v budově č. p. XY v obci a katastrálním území XY, zapsané na listu vlastnictví č. XY vedeném Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, katastrální pracoviště XY pro obec a katastrální území XY, a podílu o velikosti 153451/77762363 na pozemku st. XY, jehož součástí je stavba – bytový dům č. p. XY, a na pozemcích parc. č. XY, č. XY, č. XY, č. XY a č. XY v obci a katastrálním území XY, zapsaných na listu vlastnictví č. XY vedeném Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště XY pro obec a katastrální území XY“ (výrok I.); dále rozhodl, že žalovaná je povinna vyklidit a žalobkyni odevzdat nemovité věci uvedené ve výroku I. rozsudku do 15 dnů od právní moci rozsudku, a to proti zaplacení částky 2.473.659,10 Kč žalobkyní žalované (výrok II.), a uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení (výrok III.).
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 10. 10. 2018, č. j. 21 Co 123/2018-375, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v tomto správném znění výroku I/, že se určuje, že žalobkyně je vlastníkem jednotky č. XY s podílem na společných částech budovy XY, vymezené podle zákona o vlastnictví bytů v budově č. p. XY v obci a katastrálním území XY, zapsané na listu vlastnictví č. XY vedeném Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště XY pro obec a katastrální území XY, spoluvlastnického podílu o velikosti 171/4018 na jednotce č. XY s podílem na společných částech budovy XY, vymezené podle zákona o vlastnictví bytů v budově č. p. XY v obci a katastrálním území XY, zapsané na listu vlastnictví č. XY vedeném Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště XY pro obec a katastrální území XY, a podílu o velikosti 1534051/77762363 na pozemku st. XY, jehož součástí je stavba – bytový dům č. p. XY, a na pozemcích parc. č. XY, č. XY, č. XY, č. XY a č. XY v obci a katastrálním území XY, zapsaných na listu vlastnictví č. XY vedeném Katastrálním úřadem pro Královéhradecký kraj, Katastrální pracoviště XY pro obec a katastrální území XY; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.), přípustné.
Žalobkyně považuje dovolání žalované za nepřípustné a navrhla jeho odmítnutí popřípadě zamítnutí.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání shledává žalovaná v tom, že odvolací soud se při řešení otázky „ zda v případě, že věřitel (zde prodávající a žalobkyně) popře pravdivost jistiny jím vystavené, ve které potvrzuje přijetí plnění anebo částečného plnění od dlužníka (zde potvrzení o splacení pohledávky – kvitance), musí dlužník (zde kupující a žalovaná) prokázat, že obsah listiny je pravdivý “ odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98. Prosazuje, že potvrzení o splacení pohledávky (splnění dluhu) ze dne 20. 8. 2012, které vystavil někdejší jednatel žalobkyně, je kvitancí ve smyslu ustanovení §569 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a důkazem, že jako dlužník (kupující) splnila dluh v této kvitanci uvedený, resp. že na plnění dluhu zaplatila částku tam označenou. Dovodil-li odvolací soud – i přes existenci předložené kvitance – že dluží žalobkyni 976.340,90 Kč z celkové kupní ceny 3.450.000 Kč sjednané v kupní smlouvě uzavřené dne 15. 8. 2012, nerespektoval závěry dovozené Nejvyšším soudem v citovaném rozhodnutí. V této souvislosti připomíná, že dovolací soud explicitně vylučuje, že by pouhé popření pravdivosti kvitance mělo za následek vznik důkazní povinnosti a důkazního břemene ohledně pravdivosti potvrzení tomu účastníkovi, který z existence prohlášení věřitele v kvitanci uvedeného vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky.
Odvolací soud vyšel mimo jiné ze zjištění, že účastnice uzavřely dne 15. 8. 2012 kupní smlouvu, jejichž předmětem jsou nemovitosti označené ve výroku rozhodnutí, podle níž měla být kupní cena ve výši 3.450.000 Kč zaplacena na účet žalobkyně. Žalovaná tvrdila a doložila, že část kupní ceny ve výši 2.473.659,10 Kč poukázala na účet žalobkyně a další část v celkové výši 975.000 Kč zaplatila žalobkyni v hotovosti v pěti splátkách; své tvrzení podpořila tzv. výdajovými pokladními doklady a potvrzením o splacení pohledávky z 20. 8. 2012, které vystavil bývalý jednatele žalobkyně. Žalobkyně tvrdila, že žalovaná na kupní cenu ve výši 3.450.000 Kč uhradila pouze 2.473.659,10 Kč, a nadále jí dluží 976.340,90 Kč. Pravdivost obsahu potvrzení o splacení pohledávky (splnění dluhu) z 20. 8. 2012 a dokladů o složení částky 975.000 Kč v hotovosti, které nejsou zaneseny v jejím účetnictví, popřela. Zdůraznila přitom, že zaplacení kupní ceny v hotovosti ani nebylo v kupní smlouvě sjednáno. Dopisem ze dne 8. 8. 2014 odstoupila žalobkyně od kupní smlouvy pro její podstatné porušení (nezaplacení kupní ceny). Žalovaná netvrdila, že by jí část kupní ceny byla prominuta, že by byla část hrazena formou zápočtu, nebo že by se skutečně sjednaná kupní cena lišila od kupní ceny uvedené v písemné kupní smlouvě. Po provedeném dokazování dospěl odvolací soud k závěru, že žalobkyně prokázala, že jí žalovaná část kupní ceny dluží. Listinné důkazy (kvitanci a výdajové doklady) hodnotil odvolací soud jako nepravdivé. Výdajové doklady nemají náležitosti a neobsahují účel platby, přestože byly vystaveny osobou se zkušenostmi v podnikání, která měla znát rozdíl mezi dokladem příjmovým a výdajovým. Kvitance postrádá logiku, jestliže žalovaná ani bývalý jednatel žalobkyně věrohodně nevysvětlili, proč byla část kupní ceny placena v hotovosti, a proč v písemné kupní smlouvě, která byla podepsána v březnu 2012, tj. v době, kdy všechny splátky v hotovosti již měly být provedeny, nebyl takový způsob zaplacení části kupní ceny uveden. Výpovědi žalované a bývalého jednatele žalobkyně odvolací soud neshledal věrohodnými, neboť jsou v nich významné rozpory. Protože žalovaná nezaplatila podstatnou část kupní ceny, žalobkyně platně odstoupila od kupní smlouvy ze dne 15. 8. 2012 a účastnice jsou povinny vrátit si vzájemně poskytnutá plnění.
Nelze přisvědčit žalované, že odvolací soud v posuzovaném případě nerespektoval závěry dovozené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2670/98. Žalovaná toto rozhodnutí dezinterpretuje, neboť Nejvyšší soud v něm sice dovodil, že kvitance je důkazem o tom, že věřitel prohlásil, že dlužník splnil dluh v kvitanci uvedený a že na splnění zaplatil částku tam označenou, nicméně současně konstatoval, že dostačuje-li takové prohlášení ke skutkovému zjištění, že k plnění skutečně došlo, posoudí soud až v rámci volného hodnocení důkazů. Odvolací soud se od rozhodnutí dovolacího soudu, jímž dovolatelka podpořila svou argumentaci, neodchýlil, naopak na ně odkázal a v intencích v něm dovozených závěrů hodnotil pravdivost kvitance v kontextu s ostatními provedenými důkazy v rámci volného hodnocení důkazů podle zásad uvedených v §132 o. s. ř. načež uzavřel, že závazek žalované uhradit žalobkyni kupní cenu ve výši 3.450.000 Kč podle kupní smlouvy ze dne 15. 8. 2012 nebyl splněn.
Vytýká-li žalovaná odvolacímu soudu, že při rozhodování nevzal v úvahu některé podstatné skutečnosti, resp. že vycházel z nesprávných a neúplných skutkových zjištění, pomíjí, že skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; dovolací soud je povinen z něj vycházet. Způsob ani výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Z toho, že žalovaná v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených listinných důkazů a svědeckých výpovědí předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Důkazům, které byly v řízení provedeny a následně zhodnoceny, odpovídá žalovanou zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu, že žalovaná část kupní ceny podle kupní smlouvy ze dne 15. 8. 2012 (konkrétně částku 976.340,90 Kč) žalobkyni nezaplatila; není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Žalovaná svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení ÚS ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
K vadám ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; protože tato podmínka naplněna není, jsou bezcenné výtky, že odvolací soud porušil zásadu zákazu deformace důkazů, čímž porušil právo žalované na spravedlivý proces.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
S ohledem na výsledek řízení již Nejvyšší soud nerozhodoval samostatně o podaném návrhu na odklad vykonatelnosti.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 9. 2019
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu