ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.3967.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 3967/2017-67
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce M. Ž. , bytem ve XY, zastoupeného Mgr. Karlem Mazzolinim, advokátem se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, proti žalovanému Z. S. , bytem v XY, zastoupenému Mgr. Jaroslavem Mišingerem, advokátem se sídlem v Brně, Minská 38, o zaplacení 100.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 118 C 33/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 4. 2017, č. j. 10 Co 155/2017-46, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 15. 6. 2016 se žalobce domáhal vůči žalovanému zaplacení částky 100.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení. Žalobu odůvodnil tvrzením, že na základě ústní smlouvy o půjčce uzavřené mezi žalobcem jako věřitelem a žalovaným jako dlužníkem, složil dne 27. 12. 2012 v hotovosti na bankovní účet manželky žalovaného F. S. č. XY vedený u UniCredit Bank Czech Republic and Slovakia, a. s. částku 100.000 Kč. Datum vrácení půjčky nebyl mezi stranami smlouvy sjednán. Dne 21. 3. 2016 žalobce zaslal žalovanému výzvu ke vrácení půjčky ve lhůtě do 30. 3. 2016. Dlužnou částku žalovaný do dnešního dne nevrátil.
Okresní soud v Teplicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 11. 2016, č. j. 118 C 33/2016-28, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 100.000 Kč s individualizovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Uvedl, že vyzval účastníky řízení, aby se v určené lhůtě vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a to jen na základě předložených listinných důkazů v souladu s ustanovením §115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“ Výzva obsahovala upozornění, že pokud se v téže lhůtě účastníci k tomuto procesnímu postupu nevyjádří, bude mít soud zato (s odkazem na §101 odst. 4 o. s. ř.), že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobce i žalovaný výzvu obdrželi ve dnech 23. 9. 2016 a 17. 11. 2016, avšak nesdělili, že s rozhodnutím bez nařízení jednání nesouhlasí. Z listin: potvrzení banky o vkladu hotovosti ze dne 27. 12. 2012, výzvy ze dne 21. 3. 2016 a potvrzení o pobytu cizinců, soud prvního stupně zjistil, že mezi účastníky byla dne 27. 12. 2012 uzavřena ústně smlouva o půjčce částky 100.000,- Kč, která byla vložena na účet manželky žalovaného F. S., s tím, že termín vrácení půjčky nebyl dohodnut. Žalobce dne 21. 3. 2016 vyzval žalovaného ke vrácení sporné částky. Podle soudu prvního stupně žalobce předal do dispozice žalovaného částku půjčky a ten mu ji dosud nevrátil.
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 11. 4. 2017, č. j. 10 Co 155/2017-46, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vyšel z toho, že předpokladem rozhodnutí věci bez nařízení jednání podle §115a o. s. ř. je, že lze rozhodnout pouze na základě listin předložených účastníky, kteří se práva na projednání věci vzdali. O takový případ však nejde v souzené věci, neboť ze shora uvedených tří listin nelze dospět k závěru, že byla uzavřena ústní smlouva o půjčce dne 27. 12. 2012. Skutkový stav věci musí vyplývat z listin předložených účastníky řízení, popř. musí být dán jejich shodnými tvrzeními; na základě takto určeného skutkového stavu soud provádí právní posouzení věci. Z pouhého tvrzení žalobce, že vložil spornou částku na bankovní účet manželky žalovaného, nelze dovodit, že účastníci řízení uzavřeli smlouvu o půjčce. Opačný závěr soudu prvního stupně považuje odvolací soud za „nepřezkoumatelný.“ Neobstojí podle odvolacího soudu úvaha, že částka 100.000,- Kč se dostala do sféry dispozice žalovaného tím, že byla vložena na účet třetí osoby (manželky žalovaného), čímž měla být smlouva o půjčce (jako reálná smlouva) uzavřena.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné, neboť odvolací soud se – posuzováno podle celého obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – při řešení otázek procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, představované jeho rozsudky ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3894/2011, ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2011, a to možnosti uplatnění nových tvrzení a důkazů v odvolacím řízení. Podle rozsudku ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4841/2007, platí, že vyplyne-li ve sporném řízení potřeba provedení nenavrženého důkazu z tvrzení, které účastník uplatňuje v odvolacím řízení v rozporu s ustanovením §205a odst. 1 o. s. ř., nesmí odvolací soud takový důkaz (ani z vlastní iniciativy) provést, a to bez ohledu na to, zda má být tímto novým důkazem prokázána skutečnost, jež by mohla způsobit absolutní neplatnost právního úkonu. Podle rozsudku ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3894/2011, v odvolání proti rozsudkům, které byly vydány ve sporném řízení, lze uvést nové skutečnosti a důkazy jen za podmínek uvedených v ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř. Pro závěr, zda skutečnosti, které byly uplatněny v odvolání, jsou z hlediska ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř. nové, je rozhodné posouzení, zda byly některým účastníkem řízení uplatněny před soudem prvního stupně, nebo zda v průběhu tohoto řízení jinak vyšly najevo. Jestliže příslušné skutečnosti byly účastníkem řízení uvedeny (ať již z vlastní iniciativy nebo po poučení soudem) nebo jestliže jinak vyšly najevo, pak z hlediska ustanovení §205a odst. 1 o. s. ř. byly uplatněny před soudem prvního stupně. Jestliže tedy odvolatel v odvolání uvádí takové tvrzení či skutečnosti, které v průběhu řízení před soudem prvního stupně již byly tvrzeny nebo jinak vyšly najevo, pak neuplatňuje nové skutečnosti. Podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu odporuje rovněž závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2011, v němž dovolací soud přijal a odůvodnil závěr, podle něhož systém neúplné apelace, příznačný v platné právní úpravě pro sporné řízení, vychází ze zásady, že soud prvního stupně je instancí skutkovou, u které mají být zásadně provedeny všechny účastníky navržené důkazy potřebné k prokázání sporných právně významných skutkových tvrzení. Za tím účelem ukládá občanský soudní řád účastníku povinnost tvrdit před soudem prvního stupně všechny právně významné skutečnosti, které existovaly v době řízení před soudem prvního stupně a označit dostupné důkazy způsobilé k jejich prokázání. Prosazuje názor, že nepřednesl-li žalovaný v řízení před soudem prvního stupně (ač byl řádně poučen) žádná tvrzení o rozhodných skutečnostech týkajících se sporu, představuje jakékoliv jeho tvrzení obsažené v odvolání nepřípustnou novotu. Není srozuměn se závěrem odvolacího soudu, že důvodem pro kasaci rozsudku soudu prvního stupně je okolnost, že tvrzené skutečnosti neplynou z předložených důkazů. Odvolacímu soudu současně vytýká, že opětovně hodnotí provedené důkazy a porovnává je s novými tvrzeními, jež žalovaný uvedl až v odvolání, a tím se dostává do příkrého rozporu s postupem předvídaným ustanovením §205a zákona č. 99/1963 Sb. Na podporu svého názoru odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3204/2014. Zdůrazňuje, že žalobce vždy tvrdil, že peníze na bankovní účet manželky žalovaného složil na základě ústní dohody s žalovaným. S tímto odůvodněním dovolatel navrhl změnit usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. 10 Co 155/2017-46, tak, že je žalovaný povinen zaplatit žalobci částku 100.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení včetně nákladů řízení před soudy obou stupňů, popř. usnesení zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný navrhl dovolání jako nedůvodné zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II. bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle §205 odst. 2 písm. e) o. s. ř. odvolání proti rozsudku nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, lze odůvodnit jen tím, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním.
Podle §115a o. s. ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí.
Usnesení odvolacího soudu není v rozporu s nosnými důvody shora citovaných rozsudků Nejvyššího soudu, jelikož je založeno na tom, že skutkový stav věci nevyplývá z listin předložených žalobcem, a nikoli na tom, že by odvolací soud prováděl dokazování a přihlédl k tvrzením žalovaného, která nezazněla před soudem prvního stupně.
Ustanovení §115a o. s. ř. stanoví, že k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Smyslem ustanovení §115a o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení v případě, že všechna potřebná skutková zjištění lze zjistit přímo z účastníky předložených listinných důkazů (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009).
Soudní praxe vychází z toho, že nesplnil-li účastník řízení dosud svou povinnost tvrzení (nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo je uvedl neúplně) nebo povinnost důkazní (nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, které jsou pro právní posouzení věci významné), musí soud prvního stupně, i kdyby se účastníci práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili, vždy nařídit jednání, neboť účastníku řízení je třeba poskytnout poučení podle §118a odst. 1 o. s. ř. nebo podle §118a odst. 2 o. s. ř. anebo podle §118a odst. 3 o. s. ř. a bez nařízení jednání soud nemůže tuto svou poučovací povinnost splnit (viz důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1696/2005). K projednání věci samé není pak třeba ve smyslu ustanovení §115a nařídit u soudu prvního stupně jednání, jen jestliže účastníci řízení prostřednictvím jimi předložených listinných důkazů a svých shodných tvrzení unesli břemeno tvrzení a břemeno důkazní a jestliže podkladem pro rozhodnutí soudu ve věci samé byl těmito důkazy (popřípadě též pomocí shodných tvrzení účastníků) zjištěn skutkový stav věci. Jinými slovy řečeno, bez nařízení jednání tak může soud věc projednat a rozhodnout jen tehdy, byl-li náležitě zjištěn skutkový stav věci na základě účastníky předložených listin, neboť jimi byly prokázány všechny mezi účastníky sporné skutkové okolnosti, významné pro právní posouzení věci. V opačném případě nelze postupovat podle §115a o. s. ř. a soud musí nařídit jednání, i kdyby se účastníci práva účasti na projednání věci vzdali anebo s rozhodnutím věci bez nařízení jednání výslovně souhlasili. Rozhodnutí ve věci samé bez nařízení jednání podle ustanovení §115a o. s. ř. nelze založit na tom, že některý z účastníků neunesl břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. 29 Cdo 543/2008).
Se zřetelem k listinám, které byly připojeny k žalobě, lze s odvolacím soudem souhlasit v tom směru, že tyto listiny neprokazují tvrzení, že podle dohody účastníků smlouvy mělo být splněno žalobcem na účet třetí osoby, a tím došlo k uzavření reálného kontraktu, jakým je smlouva o půjčce; jinak řečeno, z žádné z listin neplyne skutkový závěr, že existovala ústní dohoda o tom, že žalobce částku půjčky vloží na bankovní účet osoby odlišné od dlužníka.
Jelikož nebyly splněny zákonné podmínky pro rozhodnutí bez nařízení jednání, měl soud prvního stupně ve věci nařídit jednání.
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (§243b ve spojení s §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 7. 2019
JUDr. Václav Duda
předseda senátu