ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.4000.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 4000/2019-128
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobkyně M & M reality holding a.s., se sídlem v Praze 1, Krakovská 583/9 (identifikační číslo osoby 274 87 768), zastoupené Mgr. Peterem Harmečkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Macharova 302/13, proti žalované Z. P. , bytem XY, zastoupené JUDr. Josefem Čejkou, advokátem se sídlem v Otrokovicích, Náměstí 3. května 1606, o zaplacení 36.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 28 C 334/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 11. 9. 2019, č. j. 59 Co 168/2019-105, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem žalovaná (dovolatelka) spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“).
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Požadavek, aby dovolatel vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, znamená, že je povinen uvést, při řešení jaké otázky hmotného nebo procesního práva se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která taková otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která otázka hmotného nebo procesního práva je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, popř. která taková právní otázka (již dříve dovolacím soudem vyřešená) má být (nyní) dovolacím soudem posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.). Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek (ať již hmotného nebo procesního práva), musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, neboť není úkolem dovolacího soudu při pochybnosti dovolatele přezkoumávat správnost rozhodnutí odvolacího soudu z moci úřední.
Dovolání shora uvedený postulát nesplňuje, neboť v něm není specifikováno, v čem žalovaná spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, tedy, které ze čtyř kritérií přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. - a ve vztahu ke které právní otázce – má za splněné. Tento údaj v dovolání absentuje pravděpodobně proto, že je v něm odkazováno na již neúčinný občanský soudní řád (konkrétně na ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012). V čem žalovaná spatřuje splnění přípustnosti svého dovolání pak nelze dovodit ani z obsahu tohoto podání; jeho podstatu totiž tvoří rekapitulace řízení a líčení vlastní skutkové verze. V této souvislosti se sluší připomenout, že v dovolacím řízení nelze úspěšně zpochybnit skutková zjištění, z nichž odvolací soud při právním posouzení věci vycházel. Platí totiž, že dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, již nelze v dovolacím řízení zpochybňovat. Řečeno jinak, vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při právním posouzení věci odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. Za řádné vymezení přípustnosti dovolání nelze v posuzovaném případě považovat ani sdělení žalované, že „ považuje závěry soudu prvního stupně za správné a opírající se o (soudem) citované judikáty (Nejvyššího soudu), s nímž spojuje svou argumentaci, že „ jednání žalobkyně lze skutečně považovat za nemravné “; rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 266/2003 a sp. zn. 32 Cdo 3337/2011, která ve svém rozhodnutí zmiňuje soud prvního stupně, se totiž korektivem dobrých mravů nezabývala.
Absence údaje o tom, v čem podle dovolatelky spočívá splnění předpokladů přípustnosti dovolání (tj. správného vymezení přípustnosti v intencích §237 o. s. ř.), zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit.
Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
S ohledem na výsledek řízení již dovolací soud nerozhodoval samostatně o podaném návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 12. 2019
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu